původní článek v angličtině: Islam: Religion or political ideology?

Ali Sina

V článku nazvaném „Islam: Religion or political ideology?“ jeho autor Robert Spengler z Asia Times napsal:

„Ali Sina se mýlí: islámská expanze vyplývá z náboženských motivů, jde o svatý hněv nad postupným umíráním tradiční společnosti. V případě islámu čelí Západ úplně odlišné výzvě, než tomu bylo u komunismu.”

Ve své úvaze pan Spengler tvrdí:

„Islám je obojím, náboženstvím i politickou ideologií. Náboženství je to, co činí islámskou politickou ideologii tak nebezpečnou.“

Domnívám se, že naše rozdíly jsou pouze sémantické. Co myslíme náboženstvím? Náboženství je jedno z těch slov, které mají pokaždé jiný význam. Paul Connelly říká:

„Mnozí současní odborníci na náboženství si stěžují, že je těžké definovat, co to vlastně náboženství je. Všechny dosavadní definice, prezentované během století vlivnými mysliteli, byly vždy většinou ostatních vědců zpochybněné bez ohledu na to, jak byli jejich autoři přesvědčení o jejich správnosti. V některých případech jsou definice příliš „úzké“, definují náboženství z pohledu autorova vlastního vyznání, případně vycházejí z jeho kulturního kontextu a mají tendenci ignorovat náboženství jiných kultur. Na druhé straně jsou definice, které na to jdou příliš „zeširoka“ a nedostatečně odlišují náboženství od jiných oblastí lidského myšlení jako je psychologie, právo, ekonomika, fyzika apod.“

„Náboženství vzniká ve snaze vyjádřit, ztělesnit a uspořádat víru, pocity, představy a skutky, které vznikají v důsledku přímé zkušenosti s posvátností a duchovnem. V této snaze se postupně přepracovává a zdokonaluje, až se stává procesem, který má sám pro sebe trvalý význam, v pojetí zahrnujícím jak původní duchovní zkušenost, tak i vlastní pokračující rozvoj.“
Pokud akceptujeme Connelyho „dostatečně zahrnující“ definici náboženství, potom jen stěží můžeme z tohoto pojmu vyloučit jakoukoliv víru, která má potenciál měnit nějaké aspekty lidského chování.

Vezměme si například kult Chrám lidu, vytvořený Jimem Jonesem (People‘s Temple). Jeho členové dobrovolně otrávili svoje vlastní děti a potom sami vypili jed. Našli je mrtvé, jak pokojně leží spolu, ruku v ruce; bylo jich více než 900.
Nahrávka zachycující poslední rituál kultu odhaluje, že kromě pár výjimek všichni vypili jed úplně dobrovolně.

Jim Jones byl ateista. Byl zastáncem sociální spravedlnosti, obhajoval komunismus a socialismus. Nevěřil v boha ani v posmrtný život. Byl to on, kdo byl Tím uctívaným a Tím důvodem.

Jeanne Mills, která strávila šest roků jako vysoce postavená členka sekty Chrám lidu a byla jednou z těch mála členů, kteří ji opustili, napsala:

„V naší církvi byl nepsaný, ale úplně dokonale chápaný zákon, který byl velmi důležitý: Nikdo nesmí kritizovat Otce (Jones), jeho manželku, nebo děti.“ (Mills, 1979).

Deborah Blakey, další členka kultu, které se podařilo uniknout, přiznala:

„Jakýkoliv nesouhlas s příkazy (Jonese) byl považován za „zradu“.
Můžeme říct o Chrámu lidu, že to bylo náboženství? Podle Franza Rozenzweiga všechna náboženství, narozdíl od filozofie, odpovídají na lidský strach ze smrti.

Chrám lidu zapadá do této definice náboženství. Jim Jones varoval své stoupence před bezprostředně hrozící nukleární katastrofou a pod slibem, že oni budou ti jediní, kdo přežijí, je všechny odvedl do džungle v Guayaně. Pokud je víra v posmrtný život irelevantní pro definici náboženství, potomChrám lidu bylo určitě náboženství.

Potom však všechny kulty můžeme nazvat náboženstvím. Sedmdesát čtyři stoupenců Kultu Slunečního chrámu spáchalo hromadnou sebevraždu potom, co zastřelili svoje děti, protože věřili že se tak dostanou do nového světa na hvězdě Sírius. Vraždy a sebevraždy tedy neměly ukončit jejich životy, ale naopak, zabezpečit jim věčný nový život na jiné planetě. Zakladatelé kultu, Luc a Joseph napsali: „Opouštíme tento svět, následujeme nový rozměr pravdy a absolutna, daleko od přetvářky tohoto světa.“

Podobný výrok můžeme najít u Muhammada, zakladatele islámu. Napsal:

A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil, a radují se, že ti, kteří je následují, avšak dosud se k nim nepřipojili, nemusí se ničeho obávat a nebudou zarmouceni.
A radují se z přízně Boží a laskavosti Jeho a z toho, že Bůh nedopustí, aby ztratila se odměna věřícím patřící. (Korán 3:169)

Pro víru v nesmrtelnost je nepodstatné, zda věříme v imaginární nebo neimaginární hvězdu. Podstata zůstává stejná: smrt je příslibem nového, lepšího života. Proto pokud je náboženstvím islám, potom je jím iKult Slunečního chrámu. A pokud je neoddělitelnou rekvizitou náboženství objekt svaté víry, potom jím byl i Chrám lidu. Jim Jones byl pro své stoupence svatým.

Příkladů máme mnoho. Můžeme připomenout Japonce Šoko Asaharu a jeho kult Óm Šinrikjó („Nejvyšší pravda Óm“). Svým stoupencům přikázal rozptýlit jedovatý sarin v tokijském metru, výsledkem byl tucet mrtvých a stovky zraněných. Tento kult je také dost podezřelý z mnoha vražd a únosů svých odpůrců a z přípravy svržení japonské vlády – všechno ve jménu „dobré karmy“.

Podle Asahary zabíjení, které on nazývá „poa“, osvobodilo oběti z běžného života a nevyhnutného hromadění špatné karmy. To, čemu my říkáme chladnokrevná vražda, on chápal jako „nádherné poa, které přináší užitek tomu, kdo zabíjí, i tomu, kdo je zabitý“.

Porovnejme si to s Muhammadovými nájezdy a zabíjením ve jménu monoteizmu. Atentáty, vraždy, plenění, znásilňování a dokonce genocida ve jménu Alláha byly posuzované jako zbožné činy. Co my nazýváme terorismem, pro muslimy jedžihádem a pilířem islámu.

Pokud tedy uznáme výše uvedenou definici náboženství, a já s tím nemám problém, potom jsem ochotný uznat islám za náboženství. Současně však žádám, aby byly za náboženství uznané i všechny uvedené sekty.

Když říkám, že islám není náboženství, mám na mysli méně filozofickou a rozšířenější definici náboženství, která pojem náboženství chápe jako jistý kodex chování a myšlení, které pozdvihuje spiritualitu jednotlivce, povznáší lidskou duši a dělá z nás lepší lidi. Ve skutečnosti jen málo současných náboženství spadá pod tuto definici. Náboženství se často stávají prostředkem cenzury myšlení namísto toho, aby přinášely osvobození. Náboženství je často používáno k ospravedlnění násilí a krutosti.

Filozof a matematik Blaise Pascal (1623-1662) napsal:

„Lidé nikdy nečiní zlo tak důsledně a s takovým potěšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení“.

Historie potvrzuje, že se Pascal nemýlil. V praxi náboženství selhávají v naplňování svého teoretického cíle – naučit lidi dobrým způsobům, poctivosti, soucitu, snášenlivosti, toleranci, lásce a jednotě. Co se islámu týče, ten nesplňuje ani tuto teoreticky pojatou definici.
Islám totiž nebyl vytvořen jako doktrína sama o sobě. Nebyl vytvořen, aby učil člověka spiritualitě a dovedl ho k jeho osvícenství. Naopak, byl vymyšlen jako nástroj na dosažení konkrétního a dočasného politického cíle. Duchovní odkaz měl v islámu vedlejší roli, měl sloužit jako posvěcená návnada pro věřící. Slib odměny, ať už ve formě znovuzrození anebo posmrtného života je nástroj jak přinutit lidi dělat věci, které by jinak neučinili.

Muhammad, duševně chorý megalomanský narcis, vytvořil islám, aby mohl ovládat lidi a nutit je dělat to, co chtěl on. Náboženství, Bůh, monoteizmus, modlitby a všechny ostatní rituály byly jen jeho nástroji k upoutání pozornosti a vnucení své vůle jeho následovníkům. Všechno to byly jen způsoby jak zaměstnat jejich mysl a udržet je poslušné.
Narcisové se nevnucují přímo do obdivu druhým. To by mohlo mít opačný efekt. Namísto toho vymyslí „důvod“ – záminku a slíbí lidem nebe i peklo, jen aby je zmanipulovali, a potom se sami prezentují jako personifikace tohoto „důvodu“. Důvod se stane tou nejdůležitější věcí a oni se stanou jeho neoddělitelnou součástí. Takto se nepřímo stanou centrem vesmíru a tou nejdůležitější osobou.

V Chrámu lidu byla tou záminkou – důvodem sociální spravedlnost a Jim Jones byl jeho zosobněním. Jeanne Mills napsala:

„Nikdy nebylo pochyb, kdo má pravdu, protože Jim měl pravdu vždy. Když se naše velká domácnost sešla, aby řešila problémy, nikdy jsme se nikoho neptali na názor. Namísto toho jsme se zeptali: „Co by udělal Jim?“ To značně zjednodušovalo celý život. Jim měl pravdu a ti, kteří s ním souhlasili, měli také pravdu. Pokud jsi nesouhlasil s Jimem, tak jsi neměl pravdu. Bylo to velice jednoduché.“ (Mills 1979)

Adolf Hitler, který si okolo sebe vytvořil kult osobnosti, také neoslavoval přímo sám sebe, ale raději se soustředil na nadřazenost árijské rasy.
Podobně Muhammad nežádal své následovníky, aby uctívali jeho, místo toho si vymyslel Alláha, boha, kterého mohl vidět jen on a jehož prorokem se stal. Když mu lidé uvěřili, začal od nich vyžadovat poslušnost k „Alláhovi a jeho prorokovi“, tedy jen a jen k němu, neboť vymyšlený Alláh sloužil jako Muhammadovo alter ego.

Vymyšlené důvody ukrývají skutečné pohnutky vůdců kultů. Dr. Sam Vaknin, psycholog a expert na narcismus napsal:

„Narcisové použijí cokoliv, co je po ruce, aby dosáhli ukojení svých narcistických choutek. Pokud jim Bůh, krédo, církev, víra nebo institucionalizované náboženství může pomoci dosáhnout tohoto cíle, stávají se z nich oddaní věřící. V případě, že to tak není, opouštějí náboženství.“

Když toto všechno pochopíme, můžeme stále ještě nazývat islám náboženstvím?

Islám byl nástrojem dominance, způsobem ovládnutí důvěřivých, aby byli ochotní bojovat za Muhammada, zabíjet a umírat pro naplnění jeho osobných ambicí. To byl prvotní cíl islámu. Po Muhammadově smrti plnil islám tu samou úlohu. Udržoval jeho stoupence pohromadě, inspiroval je, aby se obětovali, páchali jinak nepředstavitelné zvěrstva a naplňovali Muhammadovy dobyvatelské sny.

Náboženské aspekty islámu byly vytvořené později, přičinili se o to muslimští filozofové. Vytvořili teologii, Muhammadovy banální a nesmyslné výroky získaly mystické a esoterické interpretace. Jeho následovníci postupně vymodelovali náboženství, kterému postupně plynoucí čas dodal punc starobylosti a důvěryhodnosti.

Když to shrneme, odpověď na otázku, jestli je islám náboženství nebo není, závisí na tom, jakou definici pojmu náboženství přijmeme. Pokud je islám náboženství, potom je náboženství i nacismus, komunismus, satanismus,Kult Slunečního chrámu, Nebeská brána, Chrám lidu a všechny ostatní kulty a sekty. Avšak pokud pojmem náboženství máme na mysli filozofii života, jejímž cílem je přinášet moudrost, zvětšovat lidský potenciál, stimulovat duchovnost a přinášet osvětu, potom islám testem neprošel a není správné ho za náboženství považovat.
Islám je politika převlečená za náboženství. Úplně souhlasím s Robertem Splengerem, když říká:

„Náboženství je důvodem, proč je islámská politická ideologie tak nebezpečná.“

Avšak myslím si, že islám je nebezpečný ne proto, že je náboženstvím, ale proto, že jím není. Islám je zlodějem v policejní uniformě. Jeho agenda má výlučně politický charakter, používá však náboženské metody. Právě díky této přetvářce a obojakosti je nepředvídatelný a nebezpečný.

Přitom ani politika ani náboženství nejsou hrozbou. Jak politika, tak i náboženství mají v našem světě své místo, protože jedno i druhé uspokojuje jisté specifické potřeby. Ale když se nám politické hnutí s mentalitou sedmého století a cílem dobýt celý prezentuje jako náboženství, máme tu co do činění s nebezpečným podvodem. Zatímco se islám prohlašuje za náboženství, jeho následovníci se neštítí politických atentátů, podvratné činnosti, terorismu, sabotáží, špionáže a jiných činů, které nemají nic společné s náboženstvím a duchovnem, ale jsou ve své podstatě politikou.

Islám má jeden cíl: svrhnout současné vlády a všude nastolit chálifát. V tomto bychom měli mít jasno. Stačí pozorně poslouchat slova těch nejpovolanějších, například mluvčího Rady pro Americko-islámské vztahy (Council on American Islamic Relations – CAIR) Ibrahima Hoopera:
„Nerad bych vzbudil dojem, že nechci, aby někdy v budoucnu vláda Spojených Států byla islámská…Ale v žádném případě nemíním použít silu, abych toho dosáhnul. Budu se o to snažit prostřednictvím vzdělání“.

Bez ohledu na to, jestli prostřednictvím vzdělání nebo násilí a džihádu, cíl byl jasně stanoven. Islám tu není proto, aby lidi poučil a dělal duchovní, milující, laskavé a slušné bytosti. Islám není náboženství osobního růstu. Je to nástroj k mobilizaci mas pro politické vítězství a nastolení islámské dominance.

Je otázkou sémantiky, zda nazveme islám náboženstvím nebo ne. Je na nás, jak si definujeme pojem náboženství, když to provedeme dostatečně zeširoka, můžeme tam zahrnout i islám. Avšak za žádných okolností bychom neměli zapomínat, že islám je v prvé řadě politickým hnutím, s konkrétním politickým cílem.
Když odhalíme tuto přetvářku a prohlásíme islám za politické hnutí, už bude na politicích, jak se k němu postaví. Zamaskovaný jako náboženství, islám nejenže dělá ze svých stoupenců loutky ochotné obětovat majetek a životy pro politickou agendu, ale zůstává imunní vůči kritice ze strany ostatních politických stran.

Judaismus je také politickým hnutím vytvořeným na udržení jednoty židovského národa. Je nacionalistický, ne však imperialistický, a proto není nebezpečný. Na druhé straně islám není nacionalistický, ale čistě imperialistický. Na rozdíl od Splengera si nemyslím že islámská expanze je jen vyjádřením „svatého hněvu pod hrozbou zániku tradicionalistické společnosti“. Ano, do jisté míry má pravdu. Muslimové se cítí ohrožení západní civilizací, vědou, sekularizací nebo rovnoprávností žen, což byl možná pravý důvod Islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Avšak v současné době je to právě islámský imperialismus, který tvoří základ pro islámský terorismus.Džihád v prostředí Ameriky a Evropy nemá za cíl ochraňovat islám, ale expandovat ho.

Našim problémem je, že neposloucháme. Jediné, co potřebujeme, je poslouchat, co muslimové říkají. Usáma bin Ládin v dopise adresovaném Americe napsal:

„Co se týká otázky… k čemu vás povoláváme a co od vás chceme? První, k čemu vás povoláváme, je islám“.

Poselství je jasné. Muslimové vedou džihád, aby ovládli svět. Můžou si zachovat svou tradiční společnost a žít v jeskyních, když chtějí. Nikdo je nebude nutit se vzdělávat a modernizovat. Ale to není jejich cílem. Jejich cílem je vnutit jejich tradiční společnost nám. Chtějí dominovat a ovládnout svět a náboženství je jen účinná zbraň v jejich rukách.

Publikováno 24. 09. 2006 v 22:47 hodin v kategorii Úvahy a analýzy. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.