Sebevrahové neútočí pro ideologii…

říká Salman Rushdie, podle kterého sekularismus chrání náboženská společenství před diktátem většiny. Salman Rushdie je autorem Satanských veršů, jeho zatím poslední knihou je Klaun Šalimar. Se spisovatelem hovořil reportér Global Viewpointu Nathan Gardels.

Nathan Gardels: Ve vašem nejnovějším románu Klaun Šalimar si zkoušíte představit, co se asi děje vhlavách bojovníků džihádu. Existuje pro tyto různé činy nějaká společná motivace?

Salman Rushdie: To, co bychom našli v jejich hlavách, nejsou nějaké teoretické nebo intelektuální úvahy, tedy až na několik vedoucích osobností stojících v čele teroristických sítí. Pro člověka, který se dopustí teroristického činu tohoto druhu, je nejcharakterističtější idea zneuctěné mužnosti. Když člověk žije na Západě, kde „kultura cti“ neexistuje, snadno její sílu podcení. Židovsko-křesťanská kultura je založena na vině a vykoupení. Ve východních kulturách, které neznají koncept prvotního hříchu, nedává představa vykoupení smysl. Morální póly kultury jsou místo toho spojeny se ctí a hanbou. Lidé, kteří se nechají přemluvit k sebevražednému činu, bývají poddajné osobnosti. Hizballáh si například vytvořil dost podrobný psychologický profil člověka, jehož je možno přesvědčit, aby se stal sebevražedným atentátníkem. Musí to být slabá osobnost. Musí se zříci vlastní osobnosti. Existuje celá řada pohnutek, ale jen málokterá z nich nějak souvisí s ideologií.

N.G.: Je ale jisté, že hnutí džihádistů pohání pocit kolektivního pokoření a zneuctění islámské kultury ze strany Západu.

S.R.: Islámský radikalismus se zrodil poměrně nedávno. Fenomény, které se objevily před padesáti lety během dekolonizace a v raných postkoloniálních dobách, jako například Násir v Egyptě nebo Národní osvobozenecká fronta v Alžírsku, byly zcela nenáboženské. Některá hnutí tehdy vedli marxisté. Šlo jim o národní osvobození od imperialismu.

Po čase se však vůdci mnoha těchto hnutí změnili ve vypasené zkorumpované prominenty a islamisté, jako třeba Muslimské bratrstvo v Egyptě, se tak mohou prezentovat jako čistá, mravně nezkažená alternativa sekularismu. To jim dalo velkou rétorickou výhodu. Nacionalisté také často používali jazyk islamistů, i když to tak nemysleli, protože jim umožňoval rétoricky legitimizovat dekolonizační období. Jenže tím, že si zahrávali se slovy, připravili půdu svým následovníkům, kteří to, co říkali, mysleli opravdu vážně. A tak vyrostl islámský radikalismus.

N.G.: Francouzský filosof Bernadr-Henri Levy tvrdí, že i přes mnohé diverzní akce v Iráku se centrum islámského radikalismu přesouvá na východ do Asie, kde žije většina muslimů. Říká, že „Kašmír je nová Palestina“. Souhlasíte?

S.R.: Tohle tvrdí proto, že má obavy z Pákistánu. Má pravdu v tom, že by tam po generálu Mušarafovi mohla vzniknout opravdu strašlivá situace, kdyby radikální islamisté mohli získat kontrolu nad jadernými zbraněmi. Kdyby k tomu došlo, byl by proti tomu každý jiný světový problém nicotný. Kdyby byl Mušaraf zavražděn a moc by převzal nějaký radikál z pákistánské tajné služby, měli bychom tu v podstatě Tálibán s jadernou bombou.

N.G.: Po londýnských bombových útocích odsoudil Iqbal Sacranie, muž stojící včele Muslimské rady Británie, činy „našich dětí“ a prohlásil, že představují pro místní muslimy „obrovskou výzvu“. Tentýž člověk dal najevo souhlas s fatwou vyhlášenou proti vám, neboť řekl, že „smrt je možná málo“ pro autora Satanských veršů. Neumožnil právě tento dvojí metr prostor dětem evropské muslimské komunity, aby se ve své vlasti dopouštěly teroristických činů?

S.R.: Ano, máte pravdu. Tony Blair dělá velkou chybu, když věří, že ultrakonzervativní, ultraortodoxní, protimoderní – ale ne teroristické, abych byl spravedlivý – hlasy jako Sacranie jsou vnějakém smyslu reprezentanty britských muslimů. Radikální konzervatizmus neporazíte za pomoci o trochu méně radikálního konzervatizmu. Blair dokonce jmenoval Sacranieho prvního náměstka, o kterém se ví, že popírá holocaust, do nějaké komise, která má bojovat sislámským radikalismem!

To nejsou lidé, se kterými bychom se měli družit. Instinkt věřícího člověka však Blaira bohužel vede k tomu, že lidi, kteří jsou také věřící, považuje za možné východisko. Jeden z problémů je, že žádná opravdu reprezentativní organizace britských muslimů neexistuje. Většina anglických muslimů nežije v ghettech ani nejsou příliš věřící. Berou svou víru mnohem méně vážně. Jsou v první řadě občané a muslimové až ve druhé, možná dokonce až v sedmnácté.

N.G.: A odkud vyjde impuls k zahájení islámského osvícenství – sekularizace? Od západních muslimů, účastníků „tiché revoluce“? Z Asie?

S.R.: Je velice nepravděpodobné, že by vyšel z arabsky mluvícího světa. Spíše vyjde z diaspory, od muslimů na Západě nebo v Indii, kteří žijí uprostřed sekularismu. V Indii jsou muslimové dobře integrováni a už dlouho chápou, že sekularismus, kterému jsou oddáni, chrání je i jejich víru před diktátem hinduistické většiny.

V Evropě je integrace multikulturalisty považována za sprosté slovo, já v ní ale žádný nevyhnutelný rozpor nevidím. Přece nechceme vytvořit země složené z malých apartheidů. Z multikulturního appeasementu žádné osvícenství nevznikne. To je dnes zřejmé například v Holandsku. Porovnejme to s francouzským modelem sekulární integrace – loňský spor o šátky dnes už vůbec není aktuální, protože došlo k široké shodě napříč celým spektrem, že sekularismus je pro všechny nejlepší – muslimy počínaje a Le Penem konče.

N.G.: Příznivci vstupu Turecka do Evropské unie tvrdí, že je životně důležitý pro překlenutí propasti, která nás dělí od muslimské civilizace. Přispělo by přijetí Turecka do EU nějak kzlepšení vztahů mezi Západem a muslimy?

S.R.: Moc ne. Je chyba považovat to za velký symbol.

Ostatně turecký sekularismus je právě teď poněkud otřesen, i když stále trvá. Mají ale velké problémy které zatím nezačali řešit, počínaje trestním zákoníkem používaným proti spisovatelům a nakladatelům. Spisovatel Orhan Pamuk byl obviněn jen proto, že řekl, že na osmanském masakru Arménů je něco pravdy. Islamisté tam mají pořád až příliš velkou moc. A proto je třeba být k Turecku vEvropě skeptický. Jestli chce Turecko vstoupit do Evropy, bude se muset stát evropskou zemí, a to by mohlo trvat ještě dlouho.

2005,Global Viewpoint - copyright

Publikováno 03. 10. 2006 v 20:06 hodin v kategorii Rozhovory. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.