Ako by Západ mohol prehrať
Daniel Pipes
New York Sun
December 26, 2006
původní článek v angličtině: How the West Could Lose
Môže Západ po tom, ako porazil fašistov a komunistov, poraziť aj islamistov?
Na prvý pohľad sa zdá, že jeho vojenská prevaha robí víťazstvo neodvratným. Aj keď by Teherán získal atómovú zbraň, islamisti nevlastnia nič, čo by sa podobalo vojenskej mašinérii štátov „Osi“ rozmiestnenej počas Druhej svetovej vojny, alebo Sovietskym zväzom v priebehu studenej vojny. Čo také majú islamisti, aby sa mohli porovnávať s Wehrmachtom alebo Červenou armádou? SS alebo Spetznaz? S gestapom alebo KGB? Alebo – keď už sme pritom – s Auschwitzom či gulagom?
A predsa si nemálo analytikov, medzi ktorých patrím aj ja, robí starosti, že to nie je až také jednoduché. Islamisti (definovaní ako osoby, ktoré požadujú, aby sa žilo podľa svätého zákona islamu, Šarie) by mohli v skutočnosti zasiahnuť lepšie ako bývalí totalitári. Mohli by dokonca vyhrať. Pretože, akokoľvek silný je západný hardware, jeho software obsahuje niektoré, potenciálne fatálne chyby. Tri z nich – pacifizmus, sebanenávisť a sebauspokojenie, si zasluhujú pozornosť.
Pacifizmus: Medzi vzdelanými jedincami panuje presvedčenie, že „neexistuje vojenské riešenie“ súčasných problémov, mantra, ktorá sa používa pri každom probléme súvisiacom s Blízkym východom – Libanonom, Irakom, Iránom, Afganistanom, Kurdmi, terorizmom a arabsko – izraelským konfliktom. Tento pragmatický pacifizmus však prehliada skutočnosť, že moderná história sa len hemží vojenskými riešeniami. Čím iným bola porážka koalície Osi, Spojených štátov vo Vietname, alebo Sovietskeho zväzu v Afganistane, ak nie vojenským riešením?
Sebanenávisť: Dôležité zložky v niektorých západných štátoch - najmä v Spojených štátoch, Veľkej Británii a Izraeli – veria, že zdrojom všetkého zla sú ich vlastné vlády, a na terorizmus nazerajú ako na púhe potrestanie za minulé hriechy. Tento postoj „stretli sme sa s nepriateľom, nachádza sa v nás“ nahrádza účinnú odpoveď, k nemu patrí aj pripravenosť vzdať sa tradícií a výdobytkov. Usáma bin Ládin velebí menovite takých ľavičiarov, ako je Robert Fisk alebo William Blum. Západniari, nenávidiaci samých seba majú vďaka svojej prominentnej úlohe tvorcov verejnej mienky na univerzitách, v médiách, náboženských inštitúciách a umeleckom živote obrovskú dôležitosť. Slúžia islamistom ako pomocní mudžahedíni.
Sebauspokojenie: Absencia impozantnej islamistickej vojenskej mašinérie napĺňa viacerých Západniarov, najmä tých, ktorí sú orientovaní naľavo, pocitom pohŕdania. Zatiaľ čo konvenčnú vojnu – so svojimi mužmi v uniforme, svojimi loďami, tankami a lietadlami a svojimi krvavými bitkami o krajinu a zdroje – možno ľahko pochopiť, asymetrickú vojnu s radikálnym islamom len ťažko. Nožíkové rezače a samovražedné opasky s výbušninami len sťažujú možnosť vnímania tohto nepriateľa ako dôstojného protivníka. Ako hovorí John Kerry, príliš mnoho ľudí púšťa terorizmus z hlavy, považujúc ho za púhu „mrzutosť“.
Islamisti však prinášajú na bojové pole obrovskú spôsobilosť, ktorá ďaleko presahuje terorizmus v malom merítku:
- Potenciálne získanie zbraní hromadného ničenia, ktoré by mohlo zničiť život na Západe.
- Religiózna príťažlivosť, ktorá poskytuje hlbšiu rezonanciu a väčšiu možnosť stability než umelé ideológie fašizmu alebo komunizmu.
- Impozantne konceptualizovaná, financovaná a organizovaná inštitucionálna mašinéria, ktorá si úspešne buduje kredibilitu, goodwill a volebný úspech.
- Ideológia, schopná pritiahnuť moslimov akejkoľvek veľkosti či formy, od lumpenproletariátu k privilegovaným, od analfabetov po PhD., od dobre prispôsobených po psychopatov, od Jemenčanov po Kanaďanov. Tento pohyb sa takmer vzpiera akejkoľvek sociologickej definícii.
- Nenásilný prístup – ktorý ja nazývam „Islamizmus v súlade so zákonom“ – presadzuje islamifikáciu vzdelávacími, politickými a náboženskými prostriedkami, bez utiekania sa k ilegalite alebo terorizmu. Takýto islamizmus – v súlade so zákonom sa ukázal byť úspešným v krajinách s moslimskou majoritou, ako je Alžírsko, aj s minoritou moslimov, ako je Veľká Británia.
- Veľký počet angažovaných kádrov. Ak islamisti tvoria 10% - 15% celosvetovej moslimskej populácie, predstavuje to 125 až 200 miliónov osôb, alebo omnoho väčší celkový počet, než tvorili spoločne fašisti s komunistami, všetci, akí kedy žili.
Pacifizmus, sebanenávisť a sebauspokojenie predlžujú vojnu proti radikálnemu islamu a zapríčiňujú príliš veľké straty. Až po tom, keď ľavičiarski Západniari pretrpia katastrofické straty na životoch a na majetku, budú môcť prekonať toto trojnásobné utrpenie a čeliť skutočnej šírke tejto hrozby. Potom civilizovaný svet pravdepodobne zvíťazí, avšak oneskorene a za omnoho vyššiu cenu, ktorú bude musieť zaplatiť.
Ak by sa islamisti stali rozumnými a vyhýbali sa masovému ničeniu, a namiesto toho sa dali na politickú a nenásilnú cestu v súlade so zákonom, a ak by ich hnutie zostalo vitálne, je ťažké si predstaviť, čo by ich mohlo zastaviť.
Článek převzat ze stránek www.danielpipes.org.
22. 02. 2007 v 22:47
tak nad tim se clovek opravdu musi poradne zamyslet……..
23. 02. 2007 v 1:22
Já vidím i druhou možnost. Islám se začne sypat - implodovat. Wahábismus a spol. islám lidem účinně odcizuje. Právě byl odsouzen Karím v Egyptě, neboť kritizoval odccizující se světostřednou univerzitu al-Azhar. To, co říká jeden odvážný blogger, cítí v diktatuře další milióny lidí. Arabské blogosféry diskutují se záp. i izraelskými a s úžasem zjišťují, že si mají co říci.
V Německu právě vznikl Zentralrat der Ex-muslime, kopírující Zentrálradu muslimů. Již jim vyhrožují zabítím. Vede to peršanka Míná Áhádí, známá svým hnutím za osvobození íránských žen z vězení. Jestli jim počáteční aktivity projdou, budou následovat další a můžou rozjet veřejnou debatu a přibírat členy. Řeči o rasismu a netoleranci odpadnou. Monopol muslimských muslimů v německu tak skončí. Němci jim budou tleskat, neb se s radostí integrovali. Na něm. webech najdete zcela fundované diskuze v duchu isláminfo.
Díky zažité totalitě a schopnosti hrabat se v pramenech němci islám pochopili dost rychle.
Výplody jejich MSM komentují s roztomilou ironií.
Jestli někoho z nich zabijou, budou to něm. média omílat donekonečna.
23. 02. 2007 v 11:14
pokud islámofašismus zvítězí, pak to bude Pyrhovo vítězství, protože už nebude komu vládnout
23. 02. 2007 v 20:29
theofile,
Argumenty logické, optimismus fajn, souhlas i s názory normálích Němců & spol. na MSM. Akorát pozor na strategii “však ono se to sesype samo” - mohlo by se to taky nesesypat, a to by byl konec. Čili, o když se i. sesypat může, je lepší mu v tom pomoci - propagandou, plnou podporou disidentů, “ideovou diverzí” - asi jako západ pomáhal v impozi východnímu bloku. A to se dnes moc neděje.
23. 02. 2007 v 22:48
Budou - li mít lidé možnost si vzájemě říkat, co si opravdu myslí, věřím, že si začnou rozumět. Začnou - li si rozumět, všechno nerozumné sami odloží. Dialog může obohatit každého. Nevidím jiné cesty!
Násilí vždy plodilo jen násilí.
23. 02. 2007 v 23:42
Neoznačoval bych to jako optimismus, je jen nutné mít na paměti všechny varianty: Navzdory předposranosti západu se může arogantní blbeček složit sám. Je to jako útok idiota: Nikdo nepochopí, proč dotyčný dostal v okamžiku xy epileptický záchvat a místo knockoutu se sám složil k zemi s pěnou u huby,
zcela akceptujíce lidi ze záchranky s injekční stříkačkou a vestou v ruce.Komediální charakter islámu zůstává dodnes nedoceněn. Tedy nespoléhat se na to, ale vzít to v potaz. Západ má tendenci myslet si , že se vše musí řešit za pomoci vojenské mašinérie, appeasementu a miliardy dolarů. Není to pravda. Islám se rád sveze po slupce od banánu, kterou odhodil bezvýznamný zřízenec. Západ nikdy nepochopí, že náklady na slupku od banánu
jsou menší než 2 Kč. Takové položky v jeho uvažování vůbec nefigurují, jediný spolehlivý faktor je pak lajdák-vynálezce penicilínu či LSD.
Idiocie médií mi leží v žaludku více než 10 let, islám je dalším hmatatelným důkazem této progesivní idiocie pro stále širší vrstvy. Zápas titánů se mění v 21.st. na zápas slaboduchých idiotů. Uznávám, že riziko je veliké a nelze se na nic spoléhat.
24. 02. 2007 v 4:14
Čili si, Theofile, rozumíme:
Uvažujme i možnost sesypání, ale souřasně se ji snažme všemožně napomáhat, tj. označovat islám pravým jménem (po vzoru Reaganovy “říše zla”), vytlačovat politicky korektní “multikultůru” z našich médií, odhalovat skrytou agendu islámskolevičácké koalice… to vše pokud možno s minimální pátou kolonou v zádech (ano, hovořím o deportaci).
Pak ať si implodují nebo neimplodují - doma, si mohou dělat, jak je libo.
24. 02. 2007 v 23:01
Ahoj jmenovče,
zdá se, že jsme tu dva. Pokud jsem komentáři k jiným článkům způsobil zmatení dalších čtenářů, omlouvám se. Od této chvíle se budu psát Taky-MK.
Existuje takové tvrzení, že k vítězství zla úplně stačí, aby dobří lidé nedělali nic. A pokud se shodneme na tom, že takové zlo jako je politická korektnost umožnilo současnou krizi v západní Evropě, měli bychom proti němu začít bojovat ihned tady, dokud se zde tento šílený “hodnotový systém” neujal.
Máme na své straně výhodu Internetu, takže nejsme utlačení masmédii jako lidé na Západě v 60.-90.letech, a také to, že muslimové se projevují tak, jak se projevují. Každá zapálená ambasáda a podříznutý krk narušují zeď “multikulti” blábolů.
Avšak i tak nám zbývá hodně práce mezi lidmi, kteří věc zas tak moc nesledují, a proto si myslím, že tvé návrhy jsou správné a mělo by se jich chytnout co nejvíc lidí.
Jak říkal jeden revolucionářský šašek, který to nicméně daleko dotáhl:
Jeden mluví - deset naslouchá.
Deset mluví - stovka naslouchá.
Stovka mluví …
25. 02. 2007 v 13:05
Je to jednoduché, dosud neexistoval na západě žádný protitlak, jen jedna strana tlačila na pilu.
Dnes už narůstá alespoň protitlak veřejného mínění. Množí se případy, že se muslimové skutečně cítí nebýt vítáni a vracejí se domů. Měli bychom častěji citovat jistou pasáž z mohameda, že pakliže muslim žije ve většinově kafírském prostředí a to je vůči němu nepřátelské, tento se má odebrat zpět do dár-al-islámu.
Další ironií může být i fakt, že řada džihádistů, co se vydali “bojovat proti američanům” je často odchycena či předána u syrské hranice skupinkám islámistů, kteří je použijí jako výbušninu někde na tržišti nebo u mešity. Iráčani už cizince s neiráckým přízvukem otevřeně nenávidí a udávají je policii.I nadšeným islámistům pomalu musí docházet, že jejich skutečným posláním je vraždit “sestry a bratry”, ktreří jdou nakoupit či do práce. Jak neislámské! Pročtěte si irácké bloggery. Někteří suše konstatují, že by je někdo měl osvobodit ještě od islámu. Ženský blogger třeba srovnává citáty z koránu a bible o ženách s jasnou preferencí, vyvstávají i otázky, že iráčani nejsou původně arabové ale assyro-chaldejci babylóňani. Tedy jako peršani pod staletou arabskou okupací.
Je to velmi krvavá operace, ale výsledek bude jasný: nechceme islám. Bloggeři se rovněž shodnou, že radši mají iráčani při prohlídkách američany než irácké policisty. Dochází jim rovněž, že jsou spíš pod íránskou než západní okupací. Vzhledem k brutalitě milicí si ovšem nikdo nedovolí říci nic proti íránu nahlas. Řada lidí je i donucena k spolupráci násilím, což nám nedochází. Bohužel to dochází milicím a likvidují přednostně lidi se vzděláním, ti mají i víc prostředků k placení výkupného. V sýrii je již milión uprchlíků, nikdo se neptá, zda tato situace může ohrozit sadatovu diktaturu. Ironie - irácká okupace sýrie, můžou ji položit ekonomicky či ideologicky? Nebo budou obratem zneužiti? Hlídat milión lidí může být i pro syrské fízly technicky nereálné, něco jako nájezdy NDR němců na prahu a budapešť. Změna klimatu může být pro diktaturu konečná. Výsledek může být velmi odlišný od plánů stratégů a představ senilních médií.
Na západě minimální protitlak, na východě stovky tlaků, parodie plurality?
25. 02. 2007 v 15:13
Taky-MK: napísal si: “Existuje takové tvrzení, že k vítězství zla úplně stačí, aby dobří lidé nedělali nic.”
Aj člen talianskej metalovej skupiny Rhapsody of Fire, Luca Turilli raz povedal:
“Evil is everywhere, but it will never win, while there will be good people wanting to make good thing”
(Zlo je všade, ale nikdy nevyhrá, pokiaľ tu budú dobrý ľudia chcejúci robiť dobré veci”
A dalo by sa to obmeniť:
“Islam is everywhere, but it never win, while there will be good kafirs wanting to destroy islam”
(Islám je všade, ale nikdy nevyhrá, pokiaľ tu budú dobrí nemoslimovia chcejúci robiť dobré veci (zničiť islám))
26. 02. 2007 v 9:27
Zatiaľ je to tak, že v rámci multikulturalizmu dobrí ľudia nerobia prakticky nič a zlí ľudia sa úspešne činia pri demontáži nielen kresťanstva ako takého, ale aj európskej kultúrnej kresťanskej a antickej identity.
03. 03. 2007 v 0:29
tyhle národy v prostěradlech je třeba čas od času pokropit aby věděli kdo je ve světě pánem.
04. 03. 2007 v 21:53
najlepšie napalmom… to je správa, ktorej rozumejú bez akýchkoľvek problémov.
S pozdravom
Esmé
05. 03. 2007 v 1:13
báseň pro esmeraldu-snění ……. svůdné řešení
jen si ale představte jak by jedna taková krásná
nespoutaná řetězová reakce krásně vyřešila palestinskou otázku….
prostě se jen chvíli dívat jinam a ráno dělat,že se nic nestalo…
druhý den všude mír a klid
muslimští negramoti by se za pár dní zaorali do půdy…
nebyla by to krása ?
palestinci - poprvé užiteční
většina palestinců by se navíc vypařila … za pár dnů by z nich sprchlo …
jako déšt by byli konečně snad jednou užiteční …
stejně všichni chtěj umřít pro alláha ,ne ?
všichni najednou
se svým hodným strýčkem Alláhem…
ta radostná tlačenice … tam u něj
do toho jemné palestinské mrholení
poetická krajinka… …veliká krása… :o)
06. 03. 2007 v 19:39
S tou básní jste pořádně ujel (někam do hitlerovského Něměcka). Mám rád humor, ale ne morbidní.
06. 03. 2007 v 21:59
Tak to teda opravdu ujel,hnusny,mel by jste se dat k al-kajde tam by jste mohl uspokojovat
sve zvracenosti…
09. 03. 2007 v 11:20
ale choďte, veľký žid, ja som sa na jedných saudských stránkach dočítala, že Al Kajdu podporuje Izrael…
povedal to voľáky saudský princ… zaujímavá je diskrepancia medzi arabskou verziou a anglickou verziou správ…
nuž, zachovať si tvár za každú cenu, hoci aj klamstvom…
Pozdrav
Esmé
13. 03. 2007 v 12:04
Kdo z koho? Zápas o duši
Michaela Freiová Červenec 2002 (č. 73)
Zastřelili ho dříve, než odpálil nálož …Terorista, který zřejmě měl pás s výbušninou …, Izrael popravil palestinského předáka …, Izraelská armáda zničila mezinárodní letiště v Gaze, Izrael obsadil Tulkarm, Palestinci žádají o pomoc, … To jsou každodenní titulky novinových zpráv. TV záběry jsou stále stejné - výbuch, útěk, záchranáři, krev, šok, zármutek, pohřeb, kvílení žen, rozčilení, zdvižené pěsti, odveta, … a život jde dál. Neustálý boj a vzájemné zabíjení mezi Palestinci a Izraelci není nic nového. Co je nového, je skutečnost, že Izrael postupně ztrácí morální podporu Západního světa, zatímco celý islámský svět stojí za Palestinou. Hlásí se noví dobrovolníci připraveni obětovat svůj život a zničit co nejvíce Izraelců. Svůj cíl si vybírají s úmyslem způsobit co největší škody.
Autentické reportáže z míst konfliktů lze snadno zneužít a obratně interpretovat ve prospěch jedné či druhé strany. Zpravodajství CNN zachytilo jak izraelský voják střílí do země před shlukem protestujících pacifistů. Jedna z odražených kulek zasáhla přímo kameramana. Reportéři zachycují okamžiky, kdy izraelští vojáci brání průjezdu ambulance Červeného půlměsíce (obdoba Červeného kříže) a následně ničí a vyhazují z ambulance lékařské vybavení a léky. Kdo ví, co se může v ambulanci skrývat. Každodenní televizní reportáže ukazují frustraci a bezmocnost vlády i izraelské armády.
Tím, že Izrael na palestinské území zpětně útočí, ztrácí mezinárodní podporu, kterou tak nutně potřebuje, aby přežil jako samostatný národ. Boj muže proti muži, je však v bojových podmínkách vlastně „šetrné” řešení konfliktu. Přesto vyvolává negativní emoce proti těm, kteří odpovídají na násilí obranou a preventivními opatřeními. Jen málokdo si uvědomuje, že plošné bombardování nepřátelského území by mohlo být daleko účinnější, rychlejší, ale utrpení agresorů by bylo ještě větší. Je pravda, že televizní záběry nevyvolávají sympatie k Izraeli a mají na veřejné mínění daleko větší vliv než jakákoliv palestinská propaganda. Rozhněvané davy muslimů celého světa odsuzují Izrael a volají po sankcích Spojených národů. Při pohledu na oboustranné nekončící násilí roste na mnoha místech světa rozčarování a zloba proti Izraeli a všemu, co se na Středním východě odehrává. Ve Francii vybuchly největší projevy antisemitismu od 2. světové války. Hněv je obrácen k synagogám. V Marseille byla vypálena synagoga Or Aviv včetně knihovny, modlitebny a učeben.
Průzkumy veřejného mínění v USA, až doposud největší opora Izraele, ukazují, že podpora Izraele taje stejně rychle jako jarní sníh. Situace je natolik vážná, že bývalý president Carter vyzval aby byla zastavena pomoc Izraeli. Nedávno hlasoval Evropský parlament 269:208 pro rezoluci sankcí vůči Izraeli. Evropa je největším odběratelem zemědělských produktů Izraele. Pokud nabude rezoluce platnost, bude ekonomie Izraele ochromena. Bez fungující ekonomiky a vnější podpory se sami nemohou ubránit. Po několikáté během posledních padesáti letech existence státu Izrael se zdá, že neporazitelná izraelská armáda není zárukou míru. Izrael může být donucen k ústupkům, které mohou ovlivnit samotnou svébytnost státu. Takový „mír” pod tlakem národů (porážka Izraelské svébytnosti) je pro mnohé křesťany nepředstavitelný, ale nelze jej vyloučit. Celý svět je znepokojen situací na Středním východě, protože stále platí, že „Ten, kdo kontroluje olej, kontroluje celý svět” (Bob Czeschin). Olej je v rukou arabského světa, jehož úhlavním nepřítelem je Izrael.
Ve světle událostí „posledních dnů”, které se týkají Středního východu, se modlíme, aby obstál nejen Izrael, ale i západní svět. Pokud západ zklame a bude-li Izrael v kritické situaci donucen bojovat o záchranu svébytnosti, může dojít až k použití nukleárních zbraní. Může se opakovat novodobá Masada. Výsledek nekonečného bratrovražedného konfliktu může mít vliv na celý svět. Nekonečný kruh násilí a odvety se uzavírá. Mír může přijít jen skrze učení, které právě Židům přinesl před dvěma tisíci lety jejich Mesiáš. Jiné cesty není.
Některé výše uvedené informace pocházejí z publikace Czeschin’s Oil&Energy Report, April 2002. Za pozornost jistě stojí následující text, který jsme převzali z publikace Občanského Institutu.
IZRAELSKO-ARABSKÝ KONFLIKT
Stát Izrael je dítětem západní civilizace; přesto jsou rozsáhlé složky západního společenského, mediálního a politického establishmentu explicitně protiizraelské. Tento paradox má svou genezi, jež si zaslouží vysvětlení.
I když byl zakladatel sionistického hnutí Theodor Herzl konzervativcem, první generace sionistických vůdců (především ze střední a východní Evropy) vyznávala socialistické názory. Jejich představa židovského domova v Palestině byla zároveň představou socialistického domova.
Židé, kteří se od přelomu 19. a 20. století usazovali v Palestině spravované osmanskými Turky, osídlovali a zúrodňovali do té doby palestinskými Araby neosídlené pouštní prostory. Zpočátku k žádné arabsko-židovské nenávisti nedocházelo. Prvním konfliktem byl tzv. hebronský masakr v roce 1928, kdy palestinští Arabové zmasakrovali příslušníky jednoho židovského kibucu. Důvodem nebyla náboženská nenávist, ani nacionalistická nenávist, nýbrž nenávist třídní: tvrdě pracující a proto prosperující Židé byli trnem v oku místním Arabům, u nichž vyvolávali závist.
Po strašné zkušenosti II. světové války a holocaustu většina obyvatel Západu uznávala právo Židů na domovinu v Izraeli. V roce 1948 OSN rozhodla o vytvoření dvou států v Palestině: židovského státu Izrael a státu palestinských Arabů. Arabové se však s existencí státu Izrael nesmířili a okamžitě proti němu započali válku: pět armád arabských zemí napadlo Izrael s cílem jeho zničení. Duchovní vůdce muslimů, velký Muftí jeruzalémský Hadžamín al-Husajní (jenž byl za války spojencem Hitlera) vyzýval Palestince k opuštění jejich domovů s tím, že po vyvraždění Židů se do nich stejně vrátí. Ti Palestinci, kteří odmítali opustit své domovy, byli arabskými vojáky zabíjeni jako zrádcové (např. Fachrí Našášibí, který prosazoval spolupráci arabských Palestinců s Izraelci). Tak začala palestinská arabská emigrace do okolních arabských zemí. Pro úplnost je nutné dodat, že některé izraelské extremistické organizace jako Irgun Cvai Leumi a Sternova skupina arabské Palestince z jejich domovů rovněž vyháněly; to však nebyla politika oficiální izraelské armády Hagana.
Izrael přesto ve válce za svou vlastní existenci v letech 1948-49 uspěl a území předtím zamýšlené pro arabský palestinský stát bylo rozděleno mezi Izrael, Egypt (pásmo Gazy) a především Jordánsko (tzv. Západní břeh řeky Jordán).
V roce 1967 sousední arabské země Egypt, Jordánsko a Sýrie připravovaly zničení Izraele - tímto cílem se netajil především egyptský nacionalistický diktátor Gámal Abdul-Násir. Ten prohlásil, že po nadcházející arabsko-izraelské válce zbude v Palestině jen tolik Židů, že se vejdou na palubu jedné lodi, jež je navždy odveze. Pak zlověstně dodal, že té lodě možná ani zapotřebí nebude. A započal blokádu izraelského přístavu Ejlat, což je z hlediska mezinárodního práva již aktem války. Izrael na tento válečný počin zareagoval: udeřil proti Egyptu a preventivně zničil syrské a jordánské jednotky nashromážděné u izraelských hranic. V této defensivní válce, v níž šlo - stejně jako v letech 1948-49 - o samotné bytí či nebytí státu Izrael a životy milionů Židů, Izrael v průběhu 6 dnů triumfoval. Jejím výsledkem bylo obsazení pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Západního břehu Jordánu a části Golanských výšin.
Izrael byl do té doby nahlížen celým politickým spektrem Západu - tedy i demokratickou levicí - jako to, čím skutečně byl: ostrůvkem západní civilizace, svobody a demokracie v nepřátelském světě, který byl navíc spojencem Sovětského svazu. Jenomže právě po izraelském úspěchu v šestidenní válce se začala část západního politického spektra od Izraele odvracet. Např. francouzský prezident Charles de Gaulle zastavil Izraeli veškerou vojenskou pomoc. Od té doby je postoj Francie k Izraeli přinejmenším ambivalentní. Ale mnohem závažnějším jevem byl vzestup protiizraelských nálad v prostředí západní levice.
Od druhé poloviny 60. let se radikální Nová levice stávala hlavní silou západní, do té doby umírněné tradiční sociálně-demokratické levice. Pro Novou levici byl příznačný přehnaně kritický, až přímo nepřátelský postoj k vlastní společnosti a západní civilizaci, a zároveň blahosklonný až pozitivní vztah ke všem jejím nepřátelům - od Sovětů, mezinárodního komunismu, tzv. národně osvobozovacích hnutí ve třetím světě, až po domácí západní teroristy. A právě proto, že Izrael byl západní a prozápadní zemí, začalo se nepřátelství levice obracet i proti Izraeli. Příčinou protiizraelských postojů západní radikální levice bylo tedy její nepřátelství vůči Západu obecně.
Jom Kippurská válka v roce 1973 posílila tzv. pragmatický postoj Západu vůči Izraeli a arabským zemím - tj. postoj založený na vstřícném postoji k arabským zemím v důsledku snahy mít přístup k jejich ropě.
Jak se levice stávala z módních důvodů protizápadní a tedy i protiizraelskou, pravice se stávala ještě více proizraelskou. Vnímala boj Izraele za přežití jako analogii boje za své přežití proti sovětské komunistické hrozbě. Kdysi nezřídký antisemitismus na pravici se stal minulostí. Naopak, antisemitismus současnosti je fenoménem vesměs levicovým. Podstatná je ale jeho motivace: primární je odpor proti Západu, od něj se odvíjí i odpor proti Izraeli a z něho vyplývají sympatie k OOP. Být na radikální levici v současnosti znamená mimo jiné sympatizovat s OOP.
A skutečně, již od svého založení v roce 1964 byla OOP propojena s ra- dikálními, protizápadními elementy v arabském světě. Byla vždy v opozici proti Spojeným státům a západním demokraciím obecně. Sověti jí poskytovali zbraně, trénink, zpravodajství a dokumentaci. Před rokem 1982 získávala tímto způsobem velká množství zbraní, ale od chvíle, kdy byla vyhnána z Libanonu, jejich dodávky poklesly. OOP mohla počítat se sovětskou podporou také na půdě OSN či na mezinárodní scéně obecně. Arafat a jeho lidé se Sověty konzultovali pravidelně. Ještě v lednu 1989 Gorbačov Arafatovi potvrdil sovětskou podporu „národních práv palestinského lidu” a „nezávislého palestinského státu”.
Právě díky své levicové, marxistické pozici získala OOP mediální podporu. Její rétorika byla shodná s rétorikou ostatních marxistických hnutí jinde na světě: používala výrazy jako „národní osvobození”, „revoluční brigády”, nešetřila přívlastkem „lidový”. Ostatně její silná komunistická složka (Revoluční palestinská komunistická strana) dostatečně svědčila o tom, že OOP je klasickou „osvobozeneckou frontou”, jež Sověti podporovali všude ve třetím světě.
Ještě na konci existence SSSR však začala sovětská pomoc slábnout. Za Gorbačova se Moskva snažila vyvázat z přímého propletení s teroristickými elementy v OOP. Přesouvala sabotážní a teroristický výcvik spíše na území svých satelitů, dále do Sýrie a na Kubu. Palestinci sovětskou podporu spláceli podporou sovětské politiky v arabském světě: OOP jako jediná podpořila invazi do Afganistánu. Ve své knize Inside the PLO citují Livingston a Halévy nejmenovaného vysokého činitele izraelských tajných služeb, podle něhož nejdůležitější pomocí ze strany OOP byla její pomoc v sovětském pronikání do arabského světa, který byl původně Sovětům nepřátelský. Silným argumentem z její strany byla a je i americká podpora Izraeli.
Lze tedy shrnout, že kořeny mediální podpory protiizraelského terorismu je možné hledat v obecné levicovosti velkých světových médií a jejich protiamerické podjatosti. Tuto podjatost sdílejí média s intelektuálním establishmentem západních universit, jak dokládá mj. incident z 29. listopadu 2000, kdy studenti na universitě v Berkeley zabránili ve vstupu a přednášce Benjaminu Netanjahuovi: zazněla hesla „Žádnou svobodu slova pro válečné zločince”, „Zvolte si svou stranu - podporujte Palestince”, „Sionismus = nacismus”…
Po rozpadu SSSR jsou zahraniční vztahy Palestinců orientovány především na arabský svět, konkrétně na Saúdskou Arábii. Lidé na palestinských územích za to platí hlubokou kulturní proměnou od poměrně liberálního klimatu k islamizaci svých obcí. Přitom první tendence k použití náboženské rétoriky se na arabské straně objevily už před 2. světovou válkou, kdy byly ještě před palestinským povstáním z roku 1936 založeny první skupiny „Muslimského bratrstva”. To se rozšířilo po vyhlášení Izraele a následné válce především v pásmu Gazy, spravovaném Egyptem (do roku 1967), kde vznikl v osmdesátých letech Hamás. Náboženský prvek narůstal s léty porážek, hořkosti a pokoření; za hlavní vliv však lze patrně považovat nárůst islamismu v sousedních zemích. S rozpadem SSSR navíc zůstaly palestinské organizace finančně odkázány pouze na arabský svět, především na Saudskou Arábii, která samozřejmě vyvíjí tlak na radikálnější islamizaci palestinských území.
Postoj USA a západní Evropy ke státu Izrael
Konvenční mediální obraz nám prezentuje, jak západní země - a především USA - pevně stojí za Izraelem. Tento obraz je však značně nepřesný - máme-li to říci co nejmírněji.
Již samotný vznik státu Izrael se však tomuto obrazu vymyká: Británie byla v roce 1948 protiizraelská, i když na druhé straně se americký president Truman o nezávislost Izraele zasadil. Vojenská pomoc Izraeli ve válce za nezávislost a holé přežití v letech 1948-49 však nepřicházela ani tak ze Západu jako spíš z východního bloku - a to především přes Československo. V 50. letech byla republikánská Eisenhowerova administrativa k Izraeli o poznání chladnější než předchozí demokratická administrativa Trumanova - a to především z důvodu snahy udržovat dobré vztahy s arabskými monarchiemi bohatými na ropu, především se Saúdskou Arábií. V roce 1956 - poté, co Násirův Egypt blokoval izraelský přístav Ejlat, Izrael následně obsadil celý Sinajský poloostrov a Británie s Francií obsadily Suezský kanál - Eisenhowerova Amerika společně se Sovětským svazem diplomaticky vystoupila proti Británii, Francii a Izraeli. Izrael přinutila vyklidit Sinaj - ovšem výměnou za slib, že pokud Egypt bude opět blokovat Ejlat, Amerika Izraeli pomůže.
V letech 1956-67 byla nejlepším izraelským spojencem Francie - což dnes zní téměř neuvěřitelně vzhledem k tomu, že po Šestidenní válce v roce 1967 Francie zastavila Izraeli jakoukoli pomoc, dnes patří k jeho hlavním kritikům a k hlavním diplomatickým podporovatelům Arafata na Západě.
V 60. letech Izrael poprvé získal výrazně přátelské vlády v Americe - konkrétně demokratické vlády Kennedyho a Johnsona, jenž Izraeli ve válce 1967 výrazně pomohl. Od nové republikánské vlády Richarda Nixona, jež nastoupila v roce 1969, se čekalo, že bude méně proizraelská a více proarabská. Jenomže tato očekávání se nesplnila. Jednak proto, že Sovětský svaz byl již v té době pevně na straně arabských diktátorů, kteří si toužebně přáli Izrael zničit a Izraelce zmasakrovat - a tedy Izrael byl logickým, vojensky efektivním a statečným spojencem USA ve studené válce. A také proto, že západní levice již začala Izrael nenávidět; krom toho vždy nenáviděla i Nixona, a tak nepřekvapuje, že Izrael a Nixon v sobě vzájemně nalezli zalíbení.
V Jom Kippurské válce v roce 1973, kdy Izraeli poprvé od období jeho vzniku vážně hrozila těžká vojenská porážka a zánik, Nixon a jeho ministr zahraničí Kissinger Izrael de facto zachránili. Neumožnili mu ale zničit pak obklíčenou egyptskou 3. armádu na Sinaji, neboť usilovali o udržení status quo v regionu, a rovněž i o postupné odpoutání Egyptu od Sovětů - což se jim povedlo.
Základy pozdějšího míru mezi Egyptem a Izraelem (Sadatem a Beginem) byly tedy položeny již za Nixona. Tyto základy byly dobudovány za demokratické Carterovy vlády v druhé polovině 70. let. Jak byl ale Nixon více proizraelský, než se očekávalo při jeho nástupu do funkce, tak byl Carter méně proizraelský, než se všeobecně čekalo, když se stával presidentem. To proto, že Carter nutil Izrael - celkem bezúspěšně - k poskytnutí autonomie palestinským Arabům, což v té době bylo pro Izrael naprosto nemyslitelné vzhledem k nesmiřitelnému nepřátelství Arabů.
Skutečně a velice proizraelskou byla následná republikánská Reaganova administrativa - bylo to období vrcholící studené války a americko-izraelské spojenectví bylo silné jako málokdy předtím - a již nikdy potom.
Po skončení studené války se stal americkým presidentem republikán George Bush (starší) a jeho ministrem zahraničí James Baker. Izraelským premiérem v té době byl likudnik tvrdé linie Jicchak Šámir, jehož vztahy s Bakerem byly napjaté až nepřátelské. Baker s Bushem totiž Šámira nutili k jednáním s Arafatem o palestinsko-arabské autonomii, což Šámir vytrvale odmítal. Jeho vláda však byla v první polovině 90. let nahrazena vládou Strany práce, v níž byl premiérem Jicchak Rabin a ministrem zahraničí Šimon Peres. Tato vláda byla ochotna jednat s Arafatem o „výměně území za mír” (Izrael umožní palestinskou autonomii, Arabové zastaví své útoky proti Izraelcům) - a výsledkem byla známá dohoda z Oslo, která byla podepsána v létě 1993 na trávníku Bílého domu, jehož správcem v té době byl již demokrat Bill Clinton. Zdálo se, že americko-izraelské vztahy jsou opět na dobré cestě.
Jenomže dohody z Oslo se nesplnily. Konkrétně, palestinští Arabové nesplnili svůj díl závazků - autonomii sice dostali, ale palestinští extremisté i nadále podnikají smrtící útoky proti izraelským občanům. Dohoda z Oslo se ukázala být postavena na iluzi - konkrétně na iluzi, že stávající generace palestinských Arabů a jejich vůdců je již smířena s existencí státu Izrael a je ochotna s ním žít v míru - a jako taková se stala v Izraeli nepopulární: v roce 1995 byl premiér Rabin zabit židovským extremistou, parlamentní volby vyhrál Likud a premiérem se stal jeho vůdce Benjamín Netanjahu.
Ten věděl, že mírový proces z Oslo selhal, byl však pod nesmírným americkým tlakem vydávat Arafatovi další území. Americko-izraelské vztahy se opět výrazně zhoršily: nejenže Clintonova vláda v izraelských volbách v roce 1995 bezprecedentně podporovala Peresovu Stranu práce proti Netanjahuovu Likudu, nýbrž po zvolení Netanjahua na něj vyvíjela tlak srovnatelný s tlakem, jejž předtím (mnohem méně úspěšně) vyvíjel Baker na Šámira.
Stojí za zmínku, že vývoj po Oslu otřásl i politickou orientací izraelské intelektuální levice. Řada intelektuálů, kteří viděli v dohodách z Osla signál pro skutečný konec arabsko-izraelského konfliktu, se začala přiklánět napravo, konkrétně k osobě Bibi Netanjahua.
Netanjahuova vládní většina se nakonec rozpadla a premiérem se stal nový vůdce Strany práce Ehud Barak. Izraelská společnost se dostala do stávajícího konfliktu s Araby: území jim vydali, žádný mír či bezpečí od nich nedostali, a konflikt trvá.
Tento dějinný přehled má naznačit, že ačkoli jsou Spojené státy dlouhodobě hlavním a nejspolehlivějším spojencem Izraele, nelze vůbec říci, že Izrael se vždy těšil jejich nekritické podpoře. Naopak, vztahy některých amerických vlád k některým vládám izraelským lze označit za velice napjaté, místy až nepřátelské. Přitom diplomatická podpora, kterou Izrael dostává od USA, je mnohonásobně vyšší než podpora, kterou Izrael dostává od západoevropských vlád. To proto, že ta se vesměs rovná nule - na rozdíl od jejich výrazné podpory Arafatovi. Mediální obraz, který líčí, jak Amerika konkrétně a Západ obecně silně stojí za Izraelem, je tudíž falešný.
Děti v obrazu konfliktu a v jeho realitě
Asymetričnost zpravodajství je v nemalé míře určována skutečností, že do konfliktu jsou zatahovány nezletilé osoby. Argumentuje se často počty adolescentů a dětí zabitých na palestinské straně. Už jsme se zmínili o tom, že ve veřejnosti se stále častěji vynořuje otázka, proč se nezletilci a děti ocitají v liniích střetu. Agentura Palestinian Media Watch ve zprávě z 30. listopadu 2000 uvádí, že děti jsou pro střet s Izraelci formovány jak veřejnými institucemi, tak rodinami. Zpráva dále říká, že s tím, jak počet zabitých dětí stoupá, roste i nadšení pro mučednickou smrt. Cituje např. palestinský list Al Hajat Al Jadida, který referuje o zabitém chlapci, jehož spolužáci přísahali, že budou v jeho úkolu pokračovat, i o výrocích matek, jež vidí v mučednické smrti svých dětí svůj vlastní cíl.
Přes 200 amerických pediatrů vytvořilo neformální koalici, jejímž cílem je bránit tomu, aby se ze smrti dětí získával politický kapitál. Podepsali prohlášení, které vyzývá rodiče i veřejné instituce k ochraně dětí před účastí na veřejných akcích, jež nemají pokojný charakter. „Děti se naopak musejí učit nenásilnému řešení konfliktů,” říká se v prohlášení.
Bohužel získávání politického kapitálu za cenu dětských životů je na palestinské straně stálým prostředkem a světová média tomu napomáhají. Příkladem z poslední doby je rekonstrukce incidentu na křižovatce Necarim: snímek dvanáctiletého chlapce krčícího se za otcem obletěl celý svět. Rekonstrukce však ukázala, že výstřely nemohly přijít z izraelské strany: také poslední snímek živého chlapce ukazuje jeho vyděšený pohled přímo do palestinské kamery: střelec tedy stál za kameramanem, o čemž svědčí i tvar stop po kulkách.
Izraelci naopak nejen chrání životy svých dětí, ale snaží se jim v současné dramatické situaci uchovat i duševní zdraví. Když po televizních záběrech lynče v Ramalláhu začali učitelé upozorňovat, že si děti odreagovávají děsivý zážitek „hrou na lynč”, zahájilo dětské centrum Herzogovy nemocnice v Jeruzalémě zvláštní program, který pomáhá dětem vyrovnat se s tímto traumatem bez agrese. Program už byl zahájen na čtrnácti školách a je o něj velký zájem.
Jerusalem Post z 5. listopadu 2000 přinesl emotivní příspěvek stálé dopisovatelky, který poukazuje právě na tuto asymetrii. Paní Naomi Ragenová v něm píše: „Za těch sedm let od jednání v Oslu se izraelské děti učily kreslit holubičky a zpívat písně o míru; palestinské děti jezdily na letní tábory, kde se učily střílet a zpívat vlastenecké písně. Zatímco učebnice našich dětí byly upraveny tak, aby co nejvíce zdůrazňovaly demokracii a respekt k jiným kulturám, palestinské učebnice z téže doby nezobrazují Izrael na mapě a systematicky démonizují Židy… Lze se pak divit, že si tyto děti chtějí smočit ruce v židovské krvi? Jeden poblázněný palestinský adolescent řekl na kameru (jinak bych tomu nevěřila): „Chci jíst židovské maso.”
Paní Ragenová navrhuje, aby se izraelští rodiče obrátili s apelem na palestinské rodiče a vyzvali je k uplatnění rodičovské zodpovědnosti. Přála by si také, aby UNICEF vybudoval výchovná zařízení pro ty děti, jejichž rodiče takovou zodpovědnost nemají.
Teprve až v prosinci 2000 začaly proskakovat zprávy, že také mezi Palestinci se objevují iniciativy rodičů, kteří nechtějí své děti vystavovat nebezpečí ve srážkách s izraelskými hlídkami. Pobočka Palestinské unie žen v městečku Tulkarm v pásmu Gazy se obrátila na Arafata s dopisem, kde se říká: „Naše děti jsou posílány do ulic, aby tam čelily těžce ozbrojeným izraelským vojákům. Žádáme vás, abyste vydal vaší policii instrukce, že nemá posílat nevinné děti na smrt.”
„Tulkarmský dopis” tedy z palestinské strany potvrzuje opakovaná obvinění izraelských činitelů, kteří tvrdí, že Hamás odváží děti z domovů a ze škol autobusy přímo ke stanovištím izraelských hlídek. Dopis ovšem vyvolal negativní reakci již citovaného listu Al Hajat Al Jadida, jehož úvodník označil rodiče bránící své děti před účastí v ozbrojených střetech za „pátou kolonu v palestinské společnosti”.
Domníváme se, žel Bohu, že zneužívání palestinských dětí v nynějším konfliktu bude trvat tak dlouho, dokud bude představovat „tučná sousta” pro světová média.
Tak jako média zneužívají ztráty dětských životů, těží i ze skutečnosti, že i po zuby ozbrojený Palestinec zůstává civilistou: oproti tomu z izraelské strany udržují pořádek vojáci. Ztráty na životech civilistů vnímá veřejnost jinak než ztráty na životech vojáků; to je stará potíž zpravodajství z partyzánských válek. Na druhé straně není fér, nezapočítávají-li novináři do civilních ztrát protižidovské útoky mimo území Izraele.
Přitom podle listu Boston Globe konstatuje Wiesenthalovo centrum, že intenzita protižidovských útoků od září 2000 je největší od konce 2. světové války. Centrum začátkem prosince 2000 referovalo o padesáti útocích na synagogy jen ve Francii; Molotovovy koktejly dopadají na synagogy v Německu i ve Velké Británii. Začíná se hovořit i o protižidovských letácích muslimských skupin v Británii, i když podle našich zkušeností se takové letáky rozdávají např. před budovami londýnské university už řadu let, aniž by úřady zasáhly. V Austrálii bylo do konce listopadu 2000 zaznamenáno 90 žhářských útoků např. na obydlí rabínů a na modlitebny.
Elie Wiesel se v této souvislosti vyjádřil, že už nejde o protiizraelské, ale o protižidovské útoky. Nepovažujeme to za překvapující zejména proto, že řada autorů už dávno upozorňuje, že nenávist ke státu Izrael je levicovou variantou antisemitismu. Šéf Wiesenthalova centra Marvin Hier řekl, že není poctivé, hovoří-li se o izraelských útocích na civilisty, „zatímco židovské školy, centra a synagogy jsou terčem palestinských útoků všude na světě”.
Institut pro studium antisemitismu telavivské university konstatuje, že epicentrem protižidovských útoků je Francie; z 200 vážnějších útoků zaznamenaných v poslední době se jich 80 odehrálo ve Francii. Francouzští diplomaté namítají, že tyto útoky jsou jen odrazem blízkovýchodního konfliktu; ve Francii žijí 4 miliony muslimů a 600 000 židů, což je třetí největší židovská populace na světě.
Závěr
Současné západní mediální „krytí” izraelsko-arabského konfliktu nezohledňuje několik zásadních bodů:
1. Zdůrazňuje se okupační charakter izraelské kontroly nad celou Palestinou bez ohledu na rozdíly v jednotlivých pásmech, ale nezmiňuje se ten fakt, že Izraeli a jeho obyvatelům jde o holé přežití: nejvlivnější a nejradikálnější síly mezi arabskými Palestinci stále nejsou smířeny s jeho existencí a za cíl svého snažení považují stále jeho zánik. Je-li ale druhá strana odhodlána zničit Izrael, Izrael musí z důvodů vlastního přežití trvat na hranicích, jež jsou bránitelné. Nedává totiž valný smysl vyklidit určitá území pouze proto, aby protivník následně Izrael mnohem snadněji napadl. Jinými slovy, okupace palestinských území je nezbytností z hlediska samotného přežití Izraele.
2. Celý mírový proces započatý premiérem Rabinem a ministrem Peresem v roce 1993 v Oslo byl založen na představě „výměny území za mír”: Izraelci vydají palestinským Arabům určitá území, a ti na oplátku uznají stát Izrael a přestanou vůči němu vést guerillovou válku. Izrael skutečně předal pod Arafatovu kontrolu určitá území, Arafat však mír Izraeli zajistit nechtěl, nebo nemohl, nebo se nesnažil. Jinými slovy, mírový proces selhal, neboť palestinští Arabové svůj díl smlouvy nesplnili. Proč by nyní Izrael měl palestinským Arabům vydávat další území, když mír pro Izrael je z arabské strany v nedohlednu a vydaná území mohou sloužit pouze jako nástupiště pro nové útoky, nyní již za strategické situace pro Izrael mnohem nevýhodnější?
3. Při mediální prezentaci obětí intifády mezi palestinsko-arabskou mládeží se nezohledňuje ten fakt, že tito mladí palestinští Arabové
a) jsou k odporu vyzýváni oficiálními palestinsko-arabskými médii a propagandou,
b) jsou pak vydáváni za mučedníky,
c) fakticky jsou prvotními agresory, jimž izraelské ozbrojené síly čelí, byť častokrát s použitím smrtících prostředků. To však nic nemění na tom, že palestinsko-arabské obyvatelstvo se dopouští primárních útoků, na něž Izraelci pouze reagují.
4. Oběti mezi palestinskými Araby média pojímají jako hlavní událost zpráv; oběti mezi Izraelci považují za „banalitu”, jež si stejnou pozornost nezasluhuje. Zvláště zneklidňující je, že tato asymetrie platí i v případě zraněných nebo zabitých dětí.
5. Naprosto se pomíjí charakter Izraele jakožto (pro)západní liberální demokracie v daném regionu, jež je obklíčena a napadána protizápadními, protiliberálními a protidemokratickými elementy. Tento fakt, totiž že se nejedná o střet dvou rovnocenných protivníků, nýbrž o snahu uchránit politicky ušlechtilejší společnost proti mnohočetným místním politicky tyranským protivníkům, pozornosti médií úplně uniká. Je to jako kdybychom zápas Churchilla s Hitlerem ve II. světové válce nepovažovali za zápas liberální demokracie s genocidním totalitním nacismem, nýbrž za pouhé amorální mocenské soupeření Británie a Německa o koloniální sféry vlivu. Nebo kdybychom studenou válku mezi presidentem Reaganem a generálním tajemníkem Brežněvem nepovažovali za obranu svobodného světa proti světovládným choutkám sovětského komunistického imperialismu, nýbrž za válečné štváčství dvou hodnotově rovnocenných bloků. Takto studenou válku pojímala od konce 60. let levice. Lze se pak divit, že stejně pojímá i zápas Izraele za vlastní přežití proti stále neutuchajícím snahám Arabů o jeho zničení?
Shrnuto a podtrženo: vyžadovalo by si vskutku hodně námahy prokázat, že současné jednostranně protiizraelské zobrazování izraelsko-arabského konfliktu ve světových západních médiích není příznakem nové vlny antisemitismu.
Bulletin OI č. 113, Leden 2001, Michaela Freiová, Roman Joch, redakčně kráceno
Předchozí článek (Potterománie)
Následující článek (Izrael a Palestina (Viděno z české strany))
13. 03. 2007 v 19:07
Esmé
Moc užitečné shrnutí. Díky.
13. 03. 2007 v 23:54
aby sme sa bavili o konkrétnych veciach.. ten prvý masaker v Hebrone prekvapil aj mňa…ale človek sa učí
celý život… furt sa nájde niečo nové.. a nastavujeme svoje správanie podľa nových poznatkov…
tým sa asi líšime od kohosi iného…
27. 03. 2007 v 11:33
Tento článek obsahuje řadu rozporů, např: “islamisti nevlastnia nič, čo by sa podobalo vojenskej mašinérii” X “Čím iným bola porážka koalície Osi, Spojených štátov vo Vietname, alebo Sovietskeho zväzu v Afganistane, ak nie vojenským riešením?”
“Západniari, nenávidiaci samých seba majú vďaka svojej prominentnej úlohe tvorcov verejnej mienky na univerzitách, v médiách, náboženských inštitúciách a umeleckom živote obrovskú dôležitosť. Slúžia islamistom ako pomocní mudžahedíni.” - Typický prvek sebenenávisti, resp. paranoidního přesvědčení, že spiknutí univerzit a levičáků chce rozložit společnost, že elity pracují pro agresory místo pro “lid”.
Čtěte pozorně.
27. 03. 2007 v 16:40
usa ve vietnamu prohráli??vojensky?? :-))))))))))a porážka nacistického německa byla hlavně díky ekonomickému potenciálu spojenců a ne vojenskému..
02. 06. 2007 v 3:33
Nekvakejte,jste jen smradlavym vankem.Nevite a ani nemužete vědět co je pravda.Ti co vas oblbuji jsou nevědouci jen nevědomymi z vule Nejvyžšiho sluhami džihadu.Vaše blbost vas džimiky usměrni nebo skoli.