Autor: Robert Spencer

Článek byl převzat ze stránek www.jihadwatch.org

Islám stejně jako křesťanství učí, že jediný Bůh stvořil nebesa a zemi a všechny věci zjevné i skryté. Islám stejně jako křesťanství promlouvá ke všem lidem na zemi, aby jim nabídl to, co prohlašuje za jedinou cestu ke spáse. Zatímco však křesťany vedly tyto prvky jejich víry – s pomocí Johna Locka a dalších zakládajících otců osvícenství – k vyslovení toho, co dnes svět zná pod pojmem „základní lidská práva“, práva, jež dramaticky zvítězila na Západě, se v islámu neujala.

Konzervativní muslimové tuto skutečnost otevřeně přiznávají. V roce 1985 Sa’íd Raja’í-Chorásání, stálý zástupce Íránské islámské republiky v OSN, podle Ámira Taherího oznámil, že „vlastní koncepce lidských práv byl ,židovsko-křesťanský výmysl‘, který je pro islám nepřijatelný… Podle ájatolláha Chomejního bylo jedním ze šáhových ,nejohavnějších hříchů‘ to, že Írán byl jedním z původní skupiny států, které navrhly a přijaly Všeobecnou deklaraci lidských práv.“

Zcela rozdílné chápání lidských práv v islámu se ukazuje v mikrokosmu pohledu Koránu na nevěřící. Islám zde ostře rozděluje svět napůl s nepříjemnými důsledky pro nemuslimy. Taherí vysvětluje, že kromě přísného dodržování rozdílů mezi muži a ženami „islám navíc rozděluje lidské bytosti na dvě skupiny: na muslimy a nemuslimy. Všichni mužští muslimové jsou si rovni a mají stejné individuální a kolektivní práva a výsady. S nemuslimy, kteří žijí ve společnosti, kde muslimové tvoří většinu a řídí stát, je však zacházeno jinak.“² Podrobnosti tohoto rozdílného zacházení prozkoumáme později; prozatím postačí poznamenat, že muslimská společnost je tímto způsobem rozdělena, a je tedy obtížné, aby pojetí všeobecných lidských práv získalo větší oporu.

Důvody toho jsou zakořeněny v Koránu, který prohlašuje, že „Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou“ (súra 48:29). Zdá se, že nevěřící nemají v islámské říši nárok na nic jiného než nenávist, opovržení a nekonečně velké utrpení, což je velmi vzdáleno západnímu pojetí, které je obdarovává nezcizitelnými právy. Velká část Koránu obsahuje varování před „pekelným ohněm a sírou“ nesmírné intenzity.

V křesťanském vyobrazení světa peklo samozřejmě existuje a často bývá mučivě vykresleno. Avšak křesťanství na rozdíl od islámu jednoznačně prohlašuje, že Bůh nemá potěšení z ničí smrti: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít“ (Ezechiel 18:32). Křesťanští myslitelé ve většině církví a sekt navíc po celou historii pohlíželi na peklo jako na důsledek hříšníkovy svobodné volby.

Korán na druhou stranu opakovaně prohlašuje, že Alláh „nespravedlivé nechává bloudit“ (súra 14:27) a „kdyby chtěl, cestou správnou by vás vedl všechny“ (súra 16:9). Zjevně se mu příliš nechce – rozsudky nad hříšníky a jejich mučení jsou velkou zaujatostí svaté knihy muslimů, která o nich hovoří s neklamnou zálibou. Hrůzostrašná vize se mnohokrát opakuje. Například:

A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! (súra 18:29)

Ti, kdož prohlašovali Písmo i to, s čím posly Své jsme vyslali, za lež, ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni! (súra 40:70–72)

Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný, moudrý. (súra 4:56)

V křesťanství bychom také našli velkou část kázání o „pekelném ohni a síře“, ovšem ani bible, ani křesťanská tradice nevykreslují peklo s tak děsivým potěšením. Obrazy Hieronyma Bosche i Danteho Božská komedie obsahují podobné představy, ale ani jeden z nich se nikdy netěšil kanonickému postavení Koránu. Danteho skvělá báseň spadá do dlouhé tradice alegorií a s božím zjevením si ji opravdu nikdy nikdo nespletl. Samotná Bible sice obsahuje varování ohněm pekelným, nejsou však tak podrobně vyobrazena jako ta v Koránu a neobjevují se v souvislosti s Boží vůlí, která horlivě trestá nevěřící a hříšníky záměrně svádí z cesty.

Není divu, že se toto dogma projevilo v chování jednotlivých věřících. Člověk, který od raného dětství vstřebává Korán, učí se dlouhé pasáže nazpaměť, aniž by věděl, co znamenají, zpívá jej, recituje, opakuje a hlásá každý den svého života, bude nevyhnutelně ovlivněn duchem těchto stránek. Muslimský svět tento vliv nejen vítá, ale dokonce jej oslavuje a chlubí se jím.

Duch Koránu je soudící, nikoli slitovný. Pravděpodobně jediné místo, kde se Korán zmiňuje o Alláhůvu soucitu, je nadpis každé súry: „Ve jménu Alláha milosrdného, slitovného.“ Mimo to a jiné roztroušené pasáže bude pro čtenáře těžké najít důkaz o jeho soucitu a milosti – alespoň pro nemuslimy.

Zbožný muslim je vykonavatel božího soudu, přinejmenším vůči těm, kteří válčí proti muslimským armádám.

A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný kromě těch, kteří se kajícně obrátí, dříve než nad nimi získáte moc. A vězte, že Bůh je odpouštějící, slitovný. (súra 5:33)

Znamená milost islámu toto: přijmi islám, nebo snášej vyhnanství, useknutí končetiny či smrt ukřižováním?

Korán dále nařizuje: „Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!“ (súra 9:123)

A také: „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“ (súra 9:73)

Těm, kdo odmítají poselství Koránu, ale žijí v muslimských společnostech, je poskytnuto jen malé množství úzce vymezených práv, jak později uvidíme podrobněji. Ti, kteří vzdorují začlenění do těchto společností, mají právo pouze na rozsudek vykonaný správnými muslimy zde na zemi a na onom světě Alláhem samotným. Muslimští hříšníci si podle zákona šarí’y (ačkoli je jisté, že v různých dobách a místech existovaly rozdílné interpretace) nezaslouží milost, ale nejtvrdší potrestání.

Svět se zarazil, když Tálibán začal používat fotbalový stadion, který v Kábulu postavily západní humanitární agentury, pro popravy těch, kteří porušili islámské právo. Když byl státní činitel Tálibánu dotázán na tento děsivý vývoj, jednoduše požadoval, aby jim západní humanitární organizace postavily jiný stadion vhodný pro veřejné popravy, aby mohli na tom prvním znovu hrát fotbal! Necítil žádnou potřebu omluvit se za popravy samotné. Byla to zkrátka islámská povinnost Tálibánu.

Když Amnesty International podala protest, vůdce Tálibánu Mulla Muhammad Omar protestoval také. Pakistani News Network International oznámila:

Čelný představil hnutí Tálibán, Mulla Omar, pohrozil organizaci Amnesty International vážnými následky za kritiku lidských práv . Řekl, že žák [tzn. tálib] pouze plní a dodržuje islámská nařízení. V interview pro Voice of America Mulla Omar pronesl, že Tálibán bude ostře reagovat, pokud by AI v kritice pokračovala. Zprávu AI odmítl jako pouhé tvrzení. „Pouze uskutečňujeme boží nařízení,“ tvrdil.

Není nečestné používat jako typický příklad Tálibán, pokud jde o osud lidských práv v islámu? Mohlo by tomu tak být v případě, kdyby jejich chování bylo neobvyklé nebo proti slovům Koránu. Ale po celé období dějin islámu muslimové používali jasná, výše citovaná slova Koránu, aby ospravedlnili myšlenku, že zabít nemuslima není hřích.

Publikováno 06. 03. 2007 v 20:59 hodin v kategorii Úvahy a analýzy. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.