Okolo slova džihád panuje velký zmatek. Něco jiného znamená pro muslimské učence a vzdělané muslimy, něco jiného pro muslimy, kteří jsou muslimy pouze podle jména, něco jiného pro západní profesory islámu a arabistiky, něco jiného pro novináře a politiky - i když by se dalo říct, že ten nejviditelnější předěl je veden právě mezi muslimskými učenci a vzdělanými muslimy, a zbytkem lidstva. A protože nakonec je zásadní právě to, co znamená pro ty, kteří islám skutečně znají, tedy pro první jmenovanou skupinu, podívejme se na to, co o džihádu řekli významní muslimští učenci všech škol islámské jurisprudence, napříč celou historií islámu.

V tomto seriálu se budeme zabývat tím, co o džihádu řekli významní představitelé všech velkých škol islámské jurisprudence, konkrétně škol Hanáfi, Maliki, Šáfi a Hanbali - zastupujících zde sunnitský islám - a šíitští učenci. Při jejich výběru jsme se nenechali omezit ani časem a setkáte se učenci, kteří stáli u počátku islámu, i s moderními muslimy z dvacátého století.

V prvním díle se budeme zabývat právními postoji učenců školy Hanáfi. Jako první jsme jí vybrali proto, že je z výše uvedených škol nejumírněnější, a také proto, že je ze sunnitských škol nejstarší.

1. Sunnité

1.1. Škola Hanáfi

1.1.1. Jákub ibn Ibrahim al-Ansari (Abu Jusuf)

Jákub ibn Ibrahim al-Ansari (Abu Jusuf) (zemřel 798) pomáhal šířit vliv školy Hanáfí.

Válečné procedury

Zdá se, že nejvíce uspokojivý návrh, který jsme slyšeli v těchto souvislostech, je, že neexistují žádné námitky proti používání jakéhokoliv druhu zbraní proti polyteistům, vykuřování a vypalování jejich domovů, kácení jejich stromů a datlovníků, a používání katapultů, nicméně bez úmyslných útoků na ženy, děti nebo staré lidi; že je možné pronásledovat ty, kteří utíkají, dorážet zraněné, zabíjet zajatce, kteří by mohli být muslimům nebezpeční, to ale platí pouze pro ty, po jejichž bradě již přejela břitva, protože ostatní jsou děti, které nesmí být popravovány.

Pokud jde o zajatce, kteří jsou předvedeni před imáma, ten má možnost je nechat popravit, nebo je nechat vyplatit výkupným, jak si přeje, a může zvolit tu možnost, která je pro muslimy nejvýhodnější a která je nejmoudřejší pro islám. Výkupné se nesmí skládat ze zlata, stříbra nebo zboží, ale pouze z výměny za zajaté muslimy. …

Pokud jde o mě, já říkám, že volba týkající se zajatců je v rukou imáma: podle toho, co bude podle něj islámu a muslimům prospěšnější, může je popravit, nebo je může vyměnit za muslimské zajatce. …

Kdykoliv muslimové oblehnou nepřátelskou pevnost a uzavřou s obleženými smlouvu, podle které budou souhlasit s určitými podmínkami, o kterých rozhodne zplnomocněnec, a tento muž rozhodne, že jejich vojáci budou popraveni a jejich ženy a děti vzaty do zajetí, bude takové rozhodnutí právoplatné. Toto bylo rozhodnutí Sada bin Muadha ve spojení s Banu Kurajza (židovským kmenem z Arábie).

Pokud rozhodnutí učiněné zvoleným rozhodčím neurčuje zabití bojovníků nepřítele a zotročení jejich žen a dětí, ale zavede daň z hlavy, je toto rozhodnutí také právoplatné; pokud určuje, že poražení budou vyzváni k přijetí islámu, bude také platné a oni se tak stanou muslimy a zůstanou svobodní. …

Což není pravda, že Alláh ve své knize řekl, “Bojujte proti … dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi” (korán 9:29), a že prorok vyzval polyteisty k přijetí islámu, nebo, pokud odmítnou, k placení daně z hlavy, a že Omar bin Chatab poté, co si podmanil obyvatele Sawadu, neprolil jejich krev, ale učinil je poplatníky? …

Pokud nabídnou rezignaci a přijmou vyjednávání s muslimem o jejich volbě společně s jedním z nich, bude to odmítnuto, protože je nepřijatelné, aby věřící spolupracoval s nevěřícím na rozhodnutí o náboženské otázce. Pokud na to vládcův zástupce omylem přistoupí a oba muži přijdou s návrhem rozhodnutí, imám ho neprohlásí za závazné, pokud nestanovuje, že nepřátelé se stanou poplatníky nebo nekonvertují k islámu. Pokud je to jimi přijato, nebude jim to vytýkáno, a pokud přistoupí na to, že budou poplatníky, budou jako takoví přijati, aniž by bylo potřeba rozsudku.

1.1.2. Shajbani

Shajbani (zemřel 803/805) byl hanáfistickým právníkem.

Bojujte ve jménu Alláha a na “Alláhově stezce”. Bojujte [pouze] proti těm, kteří nevěří v Alláha. Kdykoliv potkáte polyteistické nepřátele, [nejprve] je pozvěte k islámu. Pokud tak učiní, přijměte to od nich, a nechte je být. Poté byste je měli pozvat, aby se přestěhovali ze svého území na území emigrantů [do Medíny]. Pokud tak učiní, přijměte to a nechte je být. Jinak by měli být informováni, že s nimi bude zacházeno jako s muslimskými nomády [Beduíny], [kteří se nepodílejí na válce], v tom, že jsou podřízeni Alláhovým příkazům stejně jako ostatní muslimové, nebudou ale dostávat podíl z válečné kořisti. Pokud odmítnou [přijmout islám], pak je vyzvěte, aby platili džizju (daň z hlavy); pokud tak učiní, přijměte to a nechte je na pokoji. Pokud oblehnete obyvatele pevnosti nebo města a oni se budou snažit přinutit vás, aby se vám mohli vzdát na základě Alláhova soudu, nepřijímejte to, protože nevíte, jaký je Alláhův rozsudek, přinuťte je podřídit se vašemu rozsudku a poté o nich rozhodněte podle vašich vlastních představ.

Slyšel jsem Alláhova posla říct během výpravy proti Banu Kurajza: “Každý [z nepřátel], který dosáhl puberty, bude zabit, ten, který ne, ale bude ušetřen”.

Pokud [islámská] armáda zaútočí na území války a je to území, kterému se dostalo pozvání k islámu, je chvályhodné, pokud armáda znovu pozvání pronese, pokud to ale neudělá, není to špatné. Armáda může zaútočit [na nepřítele] v noci nebo ve dne, a je povoleno pálit opevnění ohněm nebo je zaplavovat vodou. Pokud armáda získá válečnou kořist, neměla by být rozdělována na nepřátelském území, dokud jí muslimové nedopraví na bezpečné místo a území islámu.

1.1.3 Šejk Burhanuddin Ali z Marghinanu

Šejk Burhanuddin Ali z Marghinanu (zemřel 1196) byl hanáfistickým právníkem.

Je nezákonné vést válku proti komukoliv, kdo ještě nebyl pozván k víře, aniž by po nich bylo nejprve požadováno, aby jí přijali, protože prorok dal svým velitelům takovéto příkazy, nařídil jim, aby vyzvali nevěřící k přijetí víry, a také proto, že lidé si potom budou vědomi, že jsou napadáni kvůli náboženství a nikoliv kvůli získání jejich majetku, nebo zotročení jejich dětí, a na tomto základě je možné, že mohou být přinuceni k souhlasu s touto výzvou, aby se uchránili před soužením války. …

Posvátné příkazy týkající se války jsou dostatečně dodržovány, pokud jsou prováděny jakoukoliv stranou nebo kmenem muslimů, a nejsou již tedy povinností pro ostatní. Je to určeno Alláhovým výnosem, slovy koránu “zabíjejte nevěřící”, a také výrokem proroka, “Válka je trvalým nařízením až do Soudného dne”. Jejich dodržování v měřítku zmíněném výše je nicméně postačující, protože válka není pozitivním nařízením, a její povaha je vražedná a destruktivní, a je vedena pouze za účelem šíření pravé víry nebo odpuzování zla od Alláhových služebníků; a když je tento příkaz naplňován jedním kmenem nebo stranou, povinnost již není závazná pro zbytek muslimů, stejným způsobem, jako modlitby za mrtvé (pokud by ovšem žádný muslim nevedl válku, všichni muslimové se tak podílejí na zločinu jejího zanedbávání) - a také proto, že kdyby to bylo nařízení pozitivní, museli by ho provádět všichni muslimové, a v takovém případě by nemohly být zajištěny materiální záležitosti války (jako koně, zbroj a tak dále). Proto se zdá, že vedení války, jak je uvedeno výše, je postačující, s výjimkou případů, kdy dojde k všeobecné výzvě (tedy pokud nevěřící napadnou muslimské území a imám vydá všeobecnou výzvu požadující po všech osobách, aby vyrazily do boje), protože v tom případě se válka stává pozitivním nařízením s ohledem na všechny obyvatele, ať už muže nebo ženy, a ať už je imám spravedlivá osoba, nebo ne; a pokud nejsou lidé žijící na tom území schopni nevěřící zapudit, pak se válka stává pozitivním nařízením pro všechny sousedy; a pokud to není dostačující, pak pro jejich sousedy; a stejným způsobem pro všechny muslimy od Východu k Západu.

Nespočívá na nezletilých, aby vedli válku, protože jsou objekty soucitu; stejně tak to nespočívá na otrocích a na ženách, protože práva jejich pánů nebo manželů mají přednost; ani nespočívá na slepých, zmrzačených nebo starých, protože nejsou schopní. Pokud nicméně nevěřící zaútočí na město nebo na území, v tom případě je odpor povinností všech muslimů, takže žena může jít bez svolení manžela a otrok může jít bez svolení svého pána, protože válka se v tom případě stává pozitivním nařízením; a majetek, ať už vlastněný nebo získaný manželstvím, nemůže soupeřit s pozitivním nařízením, stejně jako v případě modlitby nebo půstu. To platí v případě všeobecné výzvy; bez ní není zákonné, aby šli žena nebo otrok do války bez svolení manžela nebo pána, protože v takovém případě není jejich pomoci potřeba, protože ostatní jsou dostateční, a neexistuje tak důvod k porušení práv manžela nebo pána. Dokud ve veřejné pokladně existují nějaké zdroje, pak je nadměrné vybírání daní na podporu válečníků hanebné, protože takové vybírání připomíná placení za to, co je službou Alláhovi, stejně jako modlitby nebo půst, a platit za to někomu je za těchto okolností zakázáno. V tomto případě tedy není důvod pro nějaké nadměrné vybírání, protože fondy veřejné pokladny jsou připraveny na pomoc ve všech naléhavých případech, jako je válka a podobně. Pokud nicméně ve veřejné pokladně žádné fondy nejsou, imám se nemusí zdráhat vybírat příspěvky na lepší podporu válečníků, protože jejich vybíráním je odvraceno větší zlo (konkrétně zkáza lidí), a příspěvek je menším zlem, a jeho zavedení je menším zlem nutným k odvrácení horších následků. Potvrzení toho lze nalézt u proroka, který vzal od Safwana a Omara různé části zbroje; stejným způsobem bral také majetek ženatých mužů a dával ho svobodným, aby je povzbudil a umožnil jim jít radostně do boje; a také bral těm, kteří zůstali doma, koně, a dával je těm, kteří šli do boje pěšky.

Když muslimové vstoupí na území nepřítele a oblehnou města nebo pevnosti nevěřících, je nutné pronést výzvu k přijetí víry, protože Ibn Abbas zaznamenal, že prorok je nikdy nezničil, aniž by je předtím pozval k přijetí víry. Pokud tedy přijmou víru, je zbytečné proti nim bojovat, protože toho, čeho mělo být dosaženo válkou, bylo dosaženo bez ní. Prorok kromě toho řekl, že je nám nařízeno bojovat proti lidem pouze dokud neřeknou, “Není boha kromě Alláha”. Když ale pronesou vyznání víry, jejich osoby a majetek jsou pod ochranou (aman). Pokud nepřijmou výzvu k víře, musejí být vyzváni k placení džizji, neboli daně, z hlavy, protože prorok nařídil velitelům svých armád, aby tak činili, a také proto, že po podřízení se této dani je válka koránem zakázána a ukončena. (Tato výzva k placení daně z hlavy se nicméně týká jenom těch, od kterých je přijatelná, protože vyzývat odpadlíky nebo modloslužebníky z Arábie k jejímu placení je zbytečné, protože od nich nelze přijmout nic jiného kromě přijetí víry, a takto je to nařízeno v koránu.) Pokud ti, kteří jsou vyzváni, souhlasí s platbou daně z hlavy, pak mají nárok na stejnou ochranu a pravidla, jako muslimové, protože “Ali prohlásil, že nevěřící souhlasí s platbou daně z hlavy jenom proto, aby postavili svojí krev naroveň krvi muslimů, a svůj majetek naroveň majetku muslimů”.

Pokud muslim napadne nevěřící, aniž by je před tím pozval k víře, je pachatelem, protože toto je zakázáno; pokud je ale přesto napadne před tím, než je pozval k islámu, a zabíjí je a bere jejich majetek, nebude pokutován, pokárán ani napravován, protože u nich neexistuje to, co by je chránilo (tedy islám), ani nejsou na chráněném místě (tedy v dar al-islám, muslimském území), a samotná skutečnost zákazu nepostačuje k ospravedlnění pokárání nebo pokuty nebo odškodnění za majetek; stejným způsobem není pokutován za zabíjení. Je chvályhodné pozvat k víře lidi, které již výzva dříve dosáhla, aby dostali silnější a dostatečné varování; není to ale povinné, protože jak ukazují tradice, prorok vyloupil a vydrancoval kmen al-Mustalik překvapením, a také souhlasil s Asamahem na útoku na Qubnu v ranních hodinách, a zapálil jí, a takovým útokům výzva k přijetí víry nepředcházela (Qubna je místo v Sýrii: někteří tvrdí, že jde o jméno kmene.)

Pokud nevěřící po obdržení výzvy nepřijmou víru, ani nesouhlasí s placením daně z hlavy, pak spočívá na muslimech, aby prosili Alláha o pomoc a vedli proti nim válku, protože Alláh pomáhá těm, kteří mu slouží, a je ničitelem svých nepřátel, nevěřících, a je nutné ho prosit o pomoc během každé příležitosti; i prorok nám nařizuje tak činit. A když tak učiní, muslimové musí s Alláhovou pomocí zaútočit na nevěřící všemi dostupnými prostředky, včetně válečných stojů (jako to prorok učinil s lidmi z Taifu), a musí také vypalovat jejich obyvatele (stejně jako prorok vypálil Baweeru), a musí je zaplavovat vodou a ničit jejich sady a pošlapávat jejich úrodu, protože tak budou oslabeni, jejich odhodlání padne a jejich síly budou zlomeny; všechny tyto způsoby jsou proto právoplatné.

Není námitkou proti střílení šípů nebo jiných střel na nevěřící, že existuje možnost, že by mezi nimi mohl být muslim, protože střílení šípů a tak dále mezi nevěřící je opatřením proti obecnému zlu a jeho odpuzování od muslimů, zatímco zabití muslimského otroka nebo obchodníka je pouze konkrétním zlem, a k zapuzení obecného zla může být vykonáno konkrétní zlo, a také protože se jen zřídka stává, že pevnosti nevěřících jsou prosté muslimů, a pokud by bylo používání šípů a dalších střel zakázáno, bylo by to překážkou v cestě války. Z tohoto důvodu také není potřeba zdržovat se používání střelných zbraní, pokud by se nevěřící schovávali za muslimské děti nebo muslimské vězně, které mají po ruce. Je nicméně požadováno, aby muslimové používající takové zbraně mířili na nevěřící, a ne na děti nebo na muslimské zajatce, a protože je nemožné během střelby přesně rozlišit mezi nevěřícím a muslimem, osoba, která střílí, musí mít záměr toto rozlišení učinit, a toto rozlišení musí být učiněno do té míry, do jaké je to možné.

Není také žádná pokuta nebo pokání pro válečníka, který takovou střelou zasáhne dítě nebo muslima, protože válka je vedena z Alláhova příkazu, a odškodné nenáleží za nic, k čemu může dojít během plnění Alláhových příkazů, protože jinak by lidé jejich plnění zanedbávali z obav, že se budou muset odškodnit. …

Nejsou žádné námitky proti tomu, aby si bojovníci brali sebou své korány a ženy, pokud je muslimská síla dostatečně velká, aby zajistila jejich ochranu před nepřítelem, a aby nepřipustila jejich zajetí, protože v takovém případě je jejich bezpečí pravděpodobné, a to, co je pravděpodobné je považováno za jisté. Pokud je množství válečníků tak malé, že nedokáží zajistit bezpečí před nepřítelem, v takovém případě je braní žen nebo koránů sebou zavrženo, protože vzít je v takové situaci sebou znamená vystavit je zneuctění; a obzvláště brát si sebou korán znamená vystavit ho opovržení, protože nevěřící se koránu posmívají, aby tak muslimy urazili; a to je pravý smysl prorokova výroku, “Neberte si sebou korán na území nepřítele” (tedy nevěřících). Pokud jde muslim do tábora nevěřících s ochranou, nejsou námitky proti tomu, aby si sebou vzal svůj korán, za předpokladu, že jde o nevěřící, kteří dodrží své závazky, protože od nich nehrozí žádné násilí.

Je zákonné, aby armádu doprovázely dospělé ženy, aby vykonávaly takové úkoly, které jsou pro ně vhodné, jako přípravu potravy, správu vody a přípravu léků pro nemocné a zraněné; pokud jde o mladé ženy, je lepší, aby zůstaly doma, aby se zabránilo jejich zmatení. Ženy se nicméně nesmí podílet na boji, protože by to naznačovalo slabost muslimů. Ženy se tedy na boji nijak osobně nepodílejí s výjimkou případů naprosté nezbytnosti; a není chvályhodné brát s armádou mladé ženy, ať už za účelem pohlavního uspokojení, nebo jako služebné; pokud je nicméně potřeba neodolatelná, je možné vzít sebou otrokyně, nikoliv manželky. Žena se nesmí podílet na boji bez svolení manžela a otrok se nesmí podílet na boji bez svolení svého vlastníka (jak již bylo řečeno, práva manžela a pána mají přednost), pokud to není nezbytné v případě útoku nepřítele. Muslimové nemohou porušovat smlouvy ani jednat nespravedlivě, pokud jde o kořist nebo o znetvořené lidi (odřezáváním jejich uší a nosů apod); neboť jak bylo zaznamenáno o prorokovi, že znetvořil Oorneánce, bylo to zrušeno následnými zákazy. Stejným způsobem nemohou muslimové zabíjet ženy a děti, nebo staré muže, upoutané na lůžko nebo slepé, protože zabíjení je možné jenom v případě odporu a boje (podle našich učenců), a tyto osoby toho nejsou schopny. Ze stejných důvodů nemohou být zabíjeni ochromení, ani ti, kteří přišli o pravou ruku, nebo o pravou ruku a levé chodidlo. Ash-Shafia říká, že staří lidé, lidé upoutaní na lůžko nebo slepí mohou být zabiti, protože jejich nevíra (podle něj) jejich zabití umožňuje, a to je případ těchto osob. Důkazem proti němu je nicméně to, že ochromení nebo zmrzačení nemohou být zabiti, přestože jsou také nevěřící a přesto nejsou zabiti, takže je zřejmé, že samotná nevíra není důvodem k zabití. Kromě toho zakázal prorok zabíjení nezletilých nebo svobodných, a jednou, když prorok viděl, jak byla zabita žena, řekl, “Běda! Tato žena nebojovala, proč byla tedy zabita?” Nicméně pokud je kterákoliv z těchto osob ve válce zabita, nebo když je žena královna nebo náčelnice, v takovém případě je povoleno je zabít, protože by mohly obtěžovat služebníky Alláha. Proto také, pokud se některá ze zmíněných osob pokouší bojovat, může být zabita, aby bylo odstraněno zlo, a protože boj činí zabíjení možným.

Blázni nemohou být zabíjeni, pokud nebojují, protože takové osoby nejsou zodpovědné za svojí víru, pokud ale bojují, je nutné je zabít, aby bylo odstraněno zlo. Bylo také zaznamenáno, že nezletilí nebo blázni mohou být zabíjeni, pokud se podílejí na boji, není ale možné je zabíjet poté, co byli vzati jako zajatci, na rozdíl od ostatních, kteří mohou být zabiti po jejich zajetí, neboť podléhají trestu, protože jsou zodpovědní za svojí víru.

Osoba, která je bláznivá pouze příležitostně, je během jejích jasných období brána jako příčetná osoba.

Je hanebné, aby muslim začínal boj proti svému otci, který je mezi nevěřícími, ani ho nemůže zabít, protože Alláh řekl v koránu, “Ctěte své otce a matky”, a také proto, že podle všech učenců spočívá na synovi, aby hájil otcův život, a povolení bojovat s ním by bylo v rozporu s tímto názorem. Také pokud by syn nalezl na bojišti svého otce, nesmí ho zabít on sám, ale musí se držet na dohled, dokud nepřijde někdo jiný a nezabije ho: tak je cíle dosaženo, aniž by syn zabil svého otce, což by byl zločin.

Pokud se nicméně otec pokusí zabít syna, pak pokud ho není syn schopen zapudit jinak než jeho zabitím, nemusí syn váhat s jeho zabitím, protože jeho cílem bylo pouhé zapuzení, které je zákonné; protože pokud by muslim vytasil meč s úmyslem zabít svého syna, pak by syn neměl jinou možnost ho zastavit než zabitím, a v takovém případě je zákonné, aby syn zabil svého otce, protože jeho cílem je jeho pouhé zastavení. Proto v případě, kdy je otec nevěřící a pokusí se zabít svého syna, je zákonné, aby syn v sebeobraně zabit svého otce.

Pokud imám uzavře s nepřáteli, nebo s jakýmkoliv kmenem nebo skupinou mír, a má pocit, že z hlediska muslimů přichází v úvahu, pak se nemusí zdráhat, protože v koránu je řečeno, “Pokud jsou nevěřící nakloněni míru, dejte s ním souhlas”, a také proto, že prorok uzavřel mír mezi muslimy a Mekkany na deset let; mír je možný v případě, kdy to vyžadují zájmy muslimů, protože cílem války je odstranění zla a toho je v tomto případě dosahováno prostřednictvím míru: pokud není mír v zájmu muslimů, pak je nezákonný, protože by to znamenalo vzdát se války jak zjevně, tak i skutečně. Je zde nicméně nutné poznamenat, že není naprosto nutné omezovat mír na výše uvedené podmínky (konkrétně na deset let), protože cíle, kvůli kterému je mír uzavírán, lze někdy snadněji dosáhnout prodloužením míru na delší dobu. Pokud uzavře imám mír s nepřáteli na jedno období (konkrétně na deset let), a poté má pocit, že je pro muslimské zájmy výhodnější ho porušit, může v takovém případě právoplatně obnovit válku poté, co je o tom zpraví, protože po změně okolností, za kterých byl mír vhodný, je porušením míru válka, a jeho dodržování by znamenalo svévolné opuštění války, jak zjevně, tak i skutečně, a válka je Alláhovým příkazem a její opuštění je nepatřičné (pro muslima). Je nutné poznamenat, že upozornění nepřítele takovým způsobem, aby nedošlo ke zradě, je nezbytně nutné. Je také nutné, aby byla učiněna taková prodleva v obnově války, aby mezi nimi mohla být obecně rozšířena zpráva o porušení míru, a to znamená takovou prodlevu, která je nutná, aby král nebo náčelník komunikací nepřítele mohl rozšířit zprávu do různých končin jeho panství, protože taková prodleva zabrání obvinění ze zrady.

Pokud jednají nevěřící během míru zrádně, je v takovém případě zákonné, aby na ně imám zaútočil bez předchozího upozornění, protože porušení smlouvy vychází od nich. Je ovšem něco jiného, pokud pouze malé množství z nich poruší smlouvu tím, že vstoupí na území muslimů a spáchají na nich loupež, protože to neznamená porušení smlouvy. Pokud je nicméně tato skupina dost silná na to, aby byla schopná odporu a otevřeně bojuje proti muslimům, znamená to porušení smlouvy pouze touto skupinou, nikoliv ale zbytkem jejich národa nebo kmene, a protože tato skupina porušila smlouvu bez povolení jejich prince, zbytek není za jejich činy zodpovědný; nicméně pokud zaútočí s povolením jejich prince, poruší smlouvu za všechny a její porušení se týká všech.

Pokud uzavře imám mír s nepřáteli výměnou za majetek, nic tomu nebrání; protože mír lze uzavřít bez takového úplatku, je zákonné ho také uzavřít za úplatek. To nicméně platí pouze v případě, že mají muslimové potřebu majetku, který bude takto získán; protože když není nutností, uzavírat mír za majetek není zákonné, protože mír je nesplněním povinnosti války. Je také třeba poznamenat, že pokud dostane imám majetek po vyslání posla a uzavření míru, aniž by muslimští vojáci vstoupili na území nepřítele, úplata je to samé jako džizja, neboli daň z hlavy; to znamená, že bude vydána na vojáky, nikoliv na chudé. Pokud nicméně majetek získali muslimové po napadení nepřítele, jde o válečnou kořist, z níž jedna pětina připadne imámovi a zbytek bude rozdělen mezi vojáky, protože tento majetek byl ve skutečnosti získán silou. Spočívá na imámovi, aby udržoval mír s odpadlíky a nevedl proti nim válku, aby měli čas zhodnotit svojí situaci, protože existuje naděje, že se vrátí ke svojí víře. Je proto zákonné odložit válku proti nim v naději, že mohou znovu přijmout islám; není ale zákonné přijímat od nich majetek. Pokud by nicméně imám od nich majetek přijal, nemusí jim ho vrátit, protože tento majetek není chráněn. Pokud nevěřící pronásledují muslimy a nabízejí jim mír výměnou za majetek, imám na to nesmí přistoupit, protože by to znamenalo ponížení muslimské cti, a ponížení by se týkalo všech zúčastněných stran; proto to není zákonné s výjimkou případů, kdy hrozí zkáza, a v takovém případě je zákonné koupit si mír majetkem, protože je povinností odvrátit zkázu jakýmkoliv dostupným způsobem.

1.1.4. Al-Suyuti

Imám Al-Suyuti (asi 1445-1505) byl proslulý egyptský autor a učitel.

Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední [pokud nevěří v proroka] a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel [t.j. víno], a kteří neuctívají náboženství pravdy [t.j. islám, který je přísný a ruší ostatní náboženství], z těch, kterým se dostalo Písma [t.j. Židů a křesťanů], dokud nedají poplatek [t.j. každoroční daň, která je na ně uvalena] přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.[4]

1.1.5. Šáh Wali-Alláh

Šáh Walialláh (1703–1762) byl Súfi, který pracoval na znovuobnovení muslimské vlády v jižní Asii.

Vyjasnilo se mi, že nebeské království předurčilo nevěřící k omezení do stavu ponížení a k zacházení s naprostým opovržením. … Jakmile jsem se toto jasně dozvěděl (od Alláha), spontánně jsem to zapsal, abych přitáhl vaší pozornost k velké příležitosti, která před vámi leží. Neměli byste proto být nedbalí v boji džihádu.

Králové! Mala a’la na vás naléhá, abyste vytasili své meče a neschovali je zpět do pochvy, dokud Alláh neoddělí muslimy od polyteistů a vzpurných nevěřících, a dokud nebudou hříšníci naprosto oslabeni a bezmocní. …

Tím, že se chopíte meče, abyste učinili islám nadřazeným, a podřízením vašich osobních potřeb tomuto úkolu, sklidíte obrovské zásluhy.

Zapřísaháme vás ve jménu proroka, abyste bojovali džihád proti nevěřícím v této oblasti. To vám dá nárok na velké odměny od Alláha nejvyššího, a vaše jméno bude zapsáno na seznam těch, kteří za Něj bojovali džihád. Pokud jde o světské zisky, do vašich rukou padne nezměřitelná kořist a muslimové budou vysvobozeni ze svých pout. Invaze Nadira Šáha, která muslimy zničila, ponechala Marathany a Jatse v bezpečí a prosperitě. To vedlo k tomu, že nevěřící opět získali svojí sílu a k omezení muslimských vládců v Dilí na pouhé loutky.

Když do oblasti se smíšeným muslimsko-hinduistickým obyvatelstvem dotazí armáda dobyvatele, říšské stráže by měly odvést muslimy z jejich vesnic do měst a také jejich majetek. … Tam, kde existuje i ta nejmenší obava z porážky muslimů, by měla islámská armáda rozehnat nevěřící do všech koutů země. Jejich první prioritou by měl být džihád, a tedy zajištění bezpečí pro všechny muslimy.

Publikováno 01. 07. 2007 v 11:39 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.