Čteme si korán - súra 1, “Otevíratelka Knihy”
Fátiha (Otevíratelka) je první súrou (kapitolou) koránu a nejběžnější modlitbou islámu. Pokud jste zbožný muslim, který provádí povinných pět každodenních modliteb, odrecitujete během nich Fátihu sedmnáctkrát. Podle islámské tradice muslimský prorok Mohamed řekl, že Fátiha překonává vše, co bylo Alláhem (”bůh” v arabštině, a slovo pro boha používané i arabsky hovořícími křesťany a Židy) zjeveno v Tóře, Evangeliích a ve zbytku koránu. A opravdu, efektivně a výmluvně v sobě shrnuje mnohá zásadní témata koránu a islámu: Alláha jako “Pána lidstva veškerého”, který má být jako jediný uctíván a žádán o pomoc, milosrdného soudce, který bude v Soudný den soudit každou duši.
Podle islámské teologie je Alláh autorem každého slova koránu. Někteří lidé považují za zvláštní, že Alláh by řekl něco jako “Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého”, tradiční islámský výklad ale říká, že Alláh zjevil Mohamedovi tuto modlitbu na počátku jeho prorocké kariéry (která začala v roce 610, kdy se mu dostalo prostřednictvím anděla Gabriela prvního zjevení od Alláha - zjevení, které je nyní zaznamenáno v 96. kapitole koránu, aby muslimové věděli, jak se mají modlit.
Jsou to poslední dva verše Fátihy, které by měly dělat nemuslimům velké starosti, a kvůli kterým se nedávno dostala do zpráv. Šíitský imám Husham al-Husainy podnítil kontroverzi, když tuto pasáž parafrázoval na zimním sněmu americké Demokratické strany, čímž vyvolal dojem, že se modlí za to, aby shromáždění konvertovali k islámu. Také imám Yusuf Kavakci z dallaské Centrální mešity pronesl Fátihu v senátu státu Texas a dal tak vzniknout stejným obavám.
Poslední dva verše Fátihy žádají Alláha: “Veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.” Tradiční islámský výklad zní, že “přímá stezka” je islám. Cesta těch, kteří si vysloužili Alláhův hněv, je cesta Židů, a cesta těch, kteří zbloudili, je cesta křesťanů.
Klasický komentátor koránu Ibn Kathir vysvětluje, že “dvě cesty, které zde On popisuje, jsou obě zavádějící”, a že tyto “dvě cesty jsou cesty křesťanů a Židů, což je skutečnost, které by si měl být věřící vědom, aby se jim vyhnul. Cestou věřících je znalost pravdy a držení se jí. V porovnání s tím Židé praktikování náboženství odvrhli, zatímco křesťané znalost pravdy ztratili. To je důvod, proč se na Židy snesl ‘hněv’, zatímco pro křesťany je přesnější označení ‘zbloudilí’”.
Ibn Kathirovo chápání této pasáže není výkladem osamělého “extrémisty”. Ve skutečnosti většina muslimských komentátorů věří, že ti, kdo si vysloužili Alláhův hněv, jsou Židé, a že křesťané jsou ti, kdo zbloudili. Je to názor Tabariho, Zamakhshariho, tafsíru (tafsír je označení pro sbírku koránských komentářů, většinou pojmenovanou po autorovi nebo autorech - pozn. př.) al-Džalalajnů, tafsíru Ibn Abbase a Ibn Arabiho, stejně jako tafsíru Ibn Kathira. Jeden odlišný názor, nikoliv ale většinový, je názor Nisaburiho, který říká, že “ti, kdo na sebe přivolali Alláhův hněv, jsou lidé ledabylí, a ti, kdo zbloudil jsou lidé neumírnění”.
Wahábisté se před několika lety stali terčem kritiky, když přidali do koránů tištěných v Saudské Arábii k této pasáži do závorek “jako Židé” a “jako křesťané”. Někteří západní komentátoři si mysleli, že tento výklad pochází od Saudů, a stejně tak i veškeré představy o nepřátelskosti koránu vůči Židům a křesťanům. Pravdou je, že muslimové po celém světě se učí jako samozřejmost, že ústřední modlitba jejich víry proklíná Židy a křesťany.
Tato interpretace má bohužel v islámské teologii středního proudu úctyhodné postavení. Vytištění tohoto výkladu v překladech koránu do závorek jen velmi nepravděpodobně změní postoj muslimů, protože normativní je vždy arabský text, a protože tolik středoproudových komentářů obsahuje výklady, podle kterých jsou zde kritizováni křesťané a Židé. Sedmnáctkrát denně, pokud jde o zbožné muslimy.
Prosím povšimněte si, že neříkám, že antižidovská a antikřesťanská interpretace Fátihy je ta “správná”. Ačkoliv nevěřím, že náboženské texty jsou ohebné donekonečna a jejich význam lze změnit na cokoliv, co si čtenář přeje, jak někteří zjevně dělají, v tomto případě je Nisaburiho výklad stejně věrohodný jako jiné výklady: v textu samotném není nic, co by nutilo k víře, že se zde hovoří o Židech a křesťanech. A stojí za povšimnutí, že ve svém masivním a výmluvně pojmenovaném třicetisvazkovém komentáři ke koránu, Fi Zilal al-Quran (Ve stínu koránu), se teoretik džihádu Sajid Qutb z dvacátého století o Židech a křesťanech v souvislostí s touto pasáží nezmiňuje. Ve stejný okamžik není nicméně islámská představa, že Židé si vysloužili Alláhův hněv a křesťané sešli z cesty, závislá pouze na této pasáži. Židé si vysloužili Alláhův hněv tím, že odmítli Mohameda (2:87-90), a křesťané sešli z cesty kvůli tomu, že uznávají Kristovo božství (5:72).
Hadísy, tradiční záznamy o výrocích a činech Mohameda a ranných muslimů, také obsahují materiál, který spojuje Židy s Alláhovým hněvem a křesťany s jeho prokletím, které je výsledkem toho, že sešli z pravé cesty. (Židé jsou také podle koránu (2:89) prokletí, a obě skupiny jsou prokleté podle verše 9:30) Jeden hadís zaznamenává, že ranný muslim Zaid bin Amr bin Mufail se na svých cestách setkal s židovskými a křesťanskými učenci. Židovský učenec mu řekl, “Nepřijmeš naše náboženství, dokud nezažiješ boží hněv”, a křesťan mu řekl, “Nepřijmeš naše náboženství, dokud nezažiješ boží prokletí”. Nutno říct, že Zaid se stal muslimem.
Ve světle této a podobných pasáží by nemělo být překvapivé, že mnoho muslimských komentátorů chápe Fátihu jako shrnutí těchto názorů.
Příští díl: Úvod do nejdelší kapitoly koránu, súry 2, “Kráva”, a stručné shrnutí veršů 1-39.