Robert Spencer

Súra 2, al-Baqara (”Kráva”) se stejně jako takřka všechny kapitoly koránu jmenuje po něčem, co je v ní líčeno - v tomto případě jde o příběh o Mojžíšovi, který předává Izraelitům Alláhův příkaz, aby obětovali krávu (2:67-73). Jde o nejdelší súru koránu - má 286 veršů - a začíná obecný (nikoliv ale absolutní) vzorec řazení od nejdelší kapitoly k nejkratší, s výjimkou Fátihy, která má kvůli svému významu v islámu tu čest být první súrou koránu. Súra al-Baqara, “Kráva”, byla zjevena Mohamedovi v Medíně, tedy během druhé části jeho prorocké kariéry, která začala v Mekce roku 610. V roce 622 se Mohamed a začínající muslimská komunita přesunuli do Medíny, kde se Mohamed stal politickým a vojenským vůdcem. Islámští teologové obecně tvrdí, že v případě nesouladu mají medínské súry přednost před mekkanskými, a to v souladu s veršem 106 této kapitoly koránu, ve kterém Alláh hovoří o rušení veršů a jejich nahrazování lepšími. (Tento výklad verše 106 není nicméně přijímán univerzálně. Někteří říkají, že nemluví o rušení čehokoliv v koránu, ale pouze o židovských a křesťanských Písmech. Více na toto téma, až se k tomuto verši dostaneme.)

Súra 2 obsahuje velké množství materiálu, který je pro muslimy důležitý, a je vysoce ceněna. Středověký komentátor koránu Ibn Kathir (jehož komentáře jsou dnes muslimy stále čteny a respektovány) světským způsobem rozvádí, že recitace této súry vyvolává strach v Satanovi, a připomíná, že jeden z prvních následovníků Mohameda, Ibn Masud, poznamenal, že Satan “odchází z domu, ve kterém je recitována al-Baqara, a při tom vypouští plyn”. Mohamed sám bez špatného vkusu Ibn Masuda říká, že “Satan utíká z domu, ve kterém je recitována súra Baqara”.

Kapitola začíná třemi arabskými písmeny: alif, lam a mim. Tímto způsobem začíná mnoho kapitol koránu, což zapříčinilo vznik značného množství mystických spekulací o tom, co by mohla znamenat. Tafsír al-Džalalajnů, další klasický komentář koránu, stručně shrnuje převažující názor takto: “Alláh ví nejlépe, co těmito písmeny myslel”.

Verš, který následuje bezprostředně za těmito písmeny, obsahuje klíčovou islámskou doktrínu: “Toto Písmo, o němž pochyby není”. Korán nemá být zpochybňován nebo posuzován jiným vnějším standardem; namísto toho má být on sám standardem, kterým budou poměřovány všechny ostatní věci. To se pochopitelně nijak zvlášť neliší od postoje, který ke svým svatým písmům zaujímá mnoho dalších náboženství. V islámu ale nedošlo k žádnému vývoji, pokud jde o historicko a textuálně kritický přístup, který transformoval způsob, jakým dnes svá Písma chápou Židé a křesťané. Korán je kniha, o které nemá být nikdy pochybováno: když jeden islámský učenec, Suliman Bashear, učil své žáky na univerzitě al-Nadžáh v Nablusu, že korán a islám jsou produktem historického vývoje, spíše než že byly zjeveny v dokonalé formě Mohamedovi, studenti ho vyhodili z okna učebny.

Verše 2:1-29 jsou důkladným pojednáním o zvrácenosti těch, kteří odmítají víru v Alláha, a zaznívá zde několik témat, která se budou mnohokrát opakovat. Korán, jak je nám sdělováno, je vodítkem pro ty, kteří věří v to, co bylo zjeveno Mohamedovi, stejně jako pro ty, kdo věří “i v to, co bylo sesláno před tebou” (tj. Mohamedem, verš 4). To zahrnuje v koránu často vyslovovaný předpoklad, že je potvrzením Tóry a Evangelií, které učí stejné poselství, které dostal Mohamed ve zjeveních koránu (viz 5:44-48). Když se zjistilo, že Tóra a Evangelia se s koránem neshodují, objevilo se obvinění, že Židé a křesťané svá Písma zkazili - což je dodnes široce rozšířený prvek islámské víry. Muhammad Assad to shrnuje pozitivním způsobem: “náboženství koránu může být správně pochopeno pouze na pozadí velkých monoteistických náboženství, které mu předcházely, a které, podle víry muslimů, kulminovaly a dosáhly svého plného vyjádření v islámské víře”.

Dalším tématem je Alláhova absolutní vláda nad vším, dokonce i nad volbou jednotlivých duší věřit v něj, nebo ho odmítnout: “Však věru je lhostejno pro nevěřící, zda napomínáš je, či nikoliv - stejně neuvěří! Bůh srdce jejich i sluch jejich zapečetil a přes oči jejich clonu položil a pro ně je určen trest hrozný.” (6-7) Qadarismus ranné islámské historie tvrdil, že lidstvo má svobodnou vůli, a je proto schopno rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jejich oponenti trvali na tom, že Alláh rozhoduje o všem. Ačkoliv měly obě strany dostatek citací koránu, aby podpořily svůj postoj, muslimské autority nakonec odsoudily qadarismus jako kacířství, protože omezoval Alláhovu naprostou suverenitu nad všemi věcmi. Proto ti, kdo odmítají víru, tak činí z Alláhovy vůle, jak říkají tyto verše, nikoliv proto, že se tak svobodně rozhodli. Ibn Kathir říká: “Tyto verše ukazují, že když Alláh rozhodl o něčí ubohosti, ten nikdy nenajde nikoho, kdo by ho vedl ke štěstí, a že když Alláh někoho zavede, ten nikdy nenajde nikoho, kdo by ho vedl”. (Dobré krátké shrnutí qadarské kontroverze lze nalézt v Introduction to Islamic Theology and Law (Úvod do islámské teologie a práva) od renomovaného islámského učence Ignaze Goldzihera.)

Potom přichází odsouzení pokrytců a falešných věřících, kteří Mohameda během jeho prorocké kariéry často sužovali (verše 13-20). A nakonec je zde ujištění o dokonalosti koránu a pochybovači jsou vyzváni, aby stvořili súru, jako je tato, pokud odmítají věřit v její božský původ (verš 23). To je výzva, kterou mnozí přijali, pochopitelně jde ale ten druh výzvy, které nelze z pohledu těch, kdo jí vydávají, nikdy dostát - “nebyli by schopni přijít s něčím podobným” (17:88).

Verš 2:25 představuje proslulé zahrady Ráje, ve kterých budou věřící pobývat - o kterých si řekneme více později.

Verše 2:30-39 vyprávějí příběh o Adamovi a Evě způsobem, který předpokládá, že posluchači jsou již s příběhem obeznámeni. Alláh říká andělům, aby se Adamovi poklonili (verš. 34), což je příkaz, který zřejmě vychází z biblického pojetí, že lidstvo bylo stvořeno k obrazu božímu, ačkoliv tato myšlenka se zde nevyskytuje. Podle Ibn Kathira “Alláh postavil Adama nad anděly, protože On naučil Adama, a nikoliv anděly, jména všeho”. Satan se odmítne poklonit a stává se tak nevěřícím (verš. 34), a svede Adama a Evu zakázaným ovocem. Alláh slibuje zjevení, které povede lidstvo, a varuje, že ti, kteří budou tato zjevení ignorovat, budou potrestáni pekelným ohněm.

Ve verších 40-75 se poté súra obrací k dětem Izraele, které hrají v koránu tak důležitou roli - a nikoliv náhodně i v současném islámském vědomí - že jim věnujeme samostatnou kapitolu.

Publikováno 06. 08. 2007 v 16:49 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.