Samuel M. Zwemer

Následující text je kapitolou II (Zákon odpadlictví) knihy Zákon odpadlictví v islámu od Samuela M. Zwemera (1867-1952), profesora na teologickém semináři v Princetonu. Kromě odborné práce o postoji islámského práva k odpadlictví od islámu je také ukázkou kritického zkoumání islámu z dob, ve kterých ještě nebyl tento obor ovládán politickou korektností a omlouvači islámu.

(The Law of Apostasy in Islam, Marshall Brothers, Ltd., London, England, 1924)

“Velký vizír Turecka prohlásil v roce 1843 v oficiálním dopise lordu Ashleymu: zákony koránu nenutí nikoho, aby se stal muslimem, jsou ale neúprosné jak k muslimovi, který přijal jiné náboženství, tak i k člověku, který dobrovolně veřejně přijal islám, a poté byl přesvědčen, aby se své víry vzdal. Nic nemůže vést ke zmírnění absolutního trestu, ke kterému ho zákon nemilosrdně odsuzuje”.

W. ST. CLAIR TISDALI, v Missionary Review.:

Kapitola II, Zákon o odpadlictví

V této kapitole se budeme zabývat pasážemi koránu, které pojednávají o odpadlictví, společně s výkladem těchto pasáží podle standardních komentářů. Také ukážeme z muslimské tradice a standardních knih zákona, jaké jsou zákony islámu o odpadlictví a jaké jsou předepsané tresty.

Arabské slovo pro odpadlíka je murtadd, a ten, kdo odpadne, je nazýván man artadd an dinihi, t.j. “ten, kdo se obrátil zády k náboženství”. Dvě slova používaná muslimským právem pro odpadlictví jsou: irtidad a ridda. Druhé slovo se vztahuje k odpadnutí od islámu k nevíře, kufr; první slovo k odpadnutí od islámu k jinému náboženství, například ke křesťanství. Pasáže koránu pojednávající o odpadlictví jsou kapitola Ženy, verše 88-89; kapitola Prostřený stůl, verš 54; a kapitola Včely, verš 106, viz:

“Proč jste utvořili dvě skupiny různého mínění vzhledem k pokrytcům, zatímco sám Bůh je zavrhl za to, co provedli? Chcete vést cestou správnou ty, jimž dal Bůh zbloudit? Jestliže Bůh dal někomu zbloudit, ty pro něj cestu nenalezneš! A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky” (4:88-89) “Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého . . . A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho.” (5:54)

Bude postačující citovat, co říká o první pasáži standardní komentář od Baidawiho: “Kdokoliv se obrátí zády ke své víře (irtada), otevřeně či tajně, vezměte ho a zabijte ho, kdekoliv ho naleznete, stejně jako jakéhokoliv jiného nevěřícího. Zcela se ho zřekněte. Nepřijímejte žádné přímluvy v jeho prospěch”.

Jiné standardní komentáře souhlasí ve svých komentářích k tomuto verši s Baidawim.

Třetí pasáž koránu je v kapitole Včely, 16:106. V tomto verši jsou rozlišováni dva druhy odpadlíků: ti, který byli k odpadnutí přinuceni, a kteří jsou posuzováni shovívavě; a ti, kteří odpadli z vlastní vůle. Komentáře k této pasáži také neponechávají prostor pro pochybnosti. “Kdokoliv nevěří v Alláha poté, co uvěřil, pokud není z těch, kteří byli přinuceni a jejichž srdce spočívá ve víře, na těch spočívá Alláhův hněv, a jim přísluší veliká strast! To proto, že se dali přednost tomu milovat tento pozemský život před posmrtným; Alláh ale jistě nevede nevěřící lidi”.

Islámské právo je založeno v první řadě na učeních koránu, neméně ale také na muslimské tradici. Tyto dva primární zdroje byly poté ustáleny do kanonického zákona tím, čemu se říká všeobecná shoda, ijmaa. Všechny knihy kanonického práva tedy obsahují část o trestu za odpadlictví. Obecně je tato část spojena s dalšími částmi o zločinech, které vyžadují tělesný trest. Těch je sedm: vzpoura, odpadlictví, cizoložství, zlořečení, pití vína, krádež a loupežnictví.

Dřívější zákony a praktiky týkající se odpadlictví byly pravděpodobně méně přísné a těžké než ty, které byly kodifikovány po rozšíření autority muslimského státu mimo Arábii. Mnoho z “tradic” týkajících se odpadlictví bylo vymyšleno, aby vyjadřovalo pozdější tendence, které bylo třeba podepřít boží autoritou a příkladem proroka. Přesto jsou tyto vymyšlené tradice významné, protože se staly součástí ortodoxního islámu ještě před kodifikací zákona.

Velký autoritativní zdroj muslimského práva, tradice, jsou v arabštině nazývány hadísy. Mark Twain jednou definoval “klasiku” jako literární dílo, o kterém všichni hovoří, ale nikdo ho nečetl. Je třeba se obávat, že tato poznámka platí i pro hadísy a ty, kteří se pokoušejí interpretovat islám, jsouce si dobře vědomi, že korán není jediným zdrojem islámské teologie, práva, a praktických povinností v každodenním životě. Tyto zdroje jsou ve skutečnosti čtyři; a mezi nimi jsou hadísy bezpochyby nejvýznamnější. Jak v množství, tak i v kvalitě zájmu a vlivu, překračují sbírky hadísů korán. Ijmaa a také qiyas (t.j. shoda učenců reprezentujících věřící, a jejich právní vývody) jsou založeny na sunně, t.j. na praxi, nebo příkladu, proroka, jak je zaznamenána v tradicích. Jak se má mihrab (výklenek ve zdi mešity) k pravé kible (směru modlitby) Mekky, tak se mají hadísy k sunně. Jde o přesné údaje o tom, co Mohamed učinil, a čím byl, a proto představují boží schválení a autoritu.

Tyto sbírky tradic jsou mezi běžnými lidmi stejně populární, jako je Sheldonova kniha “Co by udělal Ježíš” (What Would Jesus Do?) populární jako příběh. Až na to, že v prvním případě nejde o náboženskou fikci, ale o skutečná boží zjevení. Šest standardních sbírek je dobře známých podle jména, kdo je ale skutečně četl? V šestém století po hidžře sestavil imám Hussain al-Baghawi pečlivou a autoritativní sbírku ze všech šesti standardních knih, a nazval ji Mishkat-ul-Masabih. Tato sbírka byla velmi v módě a je pravděpodobně nejlépe známým shrnutím rozsáhlého muslimského Talmudu. Byla přeložena muslimy do perštiny a dalších jazyků, a byla přeložena kapitánem Matthewsem do angličtiny a vydána v roce 1809 v Kalkatě. Nový, nicméně velmi zkrácený, překlad rev. Williama Goldsacka vyšel v roce 1923.

Je beznadějné posuzovat skutečný charakter islámu pouze z koránu, protože je to jako odvozovat víru a praxi křesťanů v Mexiku z Pavlových epištol, nebo ortodoxní judaismus z pěti knih Mojžíšových. Neexistuje jediná muslimská sekta, která by pohlížela na korán jako na jediné vodítko ve víře a praxi. Zámek záhad koránu se odemyká pouze klíčem tradic. Hadísy jsou zároveň silnou i slabou stránkou islámu. Odhalují skutečného Mohameda a obviňují ho. Inteligentní muslimové ctí a zároveň se děsí sbírek al-Buchariho a Muslima. Nedůvěryhodnost mnoha tradic a slabost celku jako podpory islámu pouze posiluje nutnost jejich znalosti.

Nejoslavovanější sbírkou mezi šesti standardními díly o tradicích je ta Buchariho. Věnoval šestnáct let vybírání sedmi tisíc ortodoxních tradic ze šesti set tisíc, které existovaly. V každé standardní sbírce tohoto druhu najdeme část věnovanou tématu odpadlictví a zacházení, kterého se dostalo z rukou Mohameda nebo jeho společníků, s odpadlíky. Komentáře k tradicím neponechávají prostor pro pochybnosti. Takové tradice týkající se odpadlíků a Mohamedova zacházení s nimi poskytují Buchari i Muslim. Dva standardní komentáře k první sbírce poskytují další dodatečné informace, a přidávají také komentáře k pasážím koránu, které pojednávají o odpadlících, viz.: Fath-ul-Bari, od Al Askalani, sv. xii, str. 89-91 a str. 214-225 (káhirské vydání); a ‘Amdat-u-Qari, od Al ‘Aini, sv. xi, str. 143-144 a str. 230-236. První sekce v obou těchto komentářích k hadísům se jmenuje “O nevěřících a odpadlících, kteří vedou válku proti islámu”; druhá sekce se v obou jmenuje “O pokání odpadlíků a vzbouřenců, a kdy je nutné jejich zabití”. Pokud začneme s proslulou sbírkou čtyřiceti tradic od An-Nawawiho, najdeme v ní následující: “Alláhův posel řekl, že krev bližního muslima by neměla být nikdy prolita, s výjimkou tří případů; cizoložníka, vraha a toho, kdo opustí náboženství islámu”. Komentář k této tradici říká: “Cizoložník by měl být ukamenován; vrah, pokud bude za svůj zločin usvědčen, by měl být zabit mečem; ale ten, kdo odejde od islámu, stane se neposlušným k Alláhovi a jeho poslovi, ať je sťat, ukřižován, nebo smazán z povrchu zemského”.

Další tradice jsou tyto: “Bylo předáno od Ikrimaha, že řekl, ‘Před Aliho byli přivedeni pokrytci a on je upálil’. Zpráva o tom došla k Ibn Abbasovi a ten řekl, ‘Kdybych to byl já, nenechal bych je upálit, kvůli zákazu Alláhova posla; Netrestejte Alláhovým trestem; jistě bych je ale nechal zabít podle slov posla: Kdokoliv změní své náboženství, zabijte ho’”. - Al Buchari

“Bylo předáno od Aliho, že řekl, ‘Slyšel jsem Alláhova posla říkat: Na konci času přijdou lidé, mladí věkem a pošetilí ve svých představách, kteří budou hovořit nejlepšími slovy mezi lidmi; jejich víra ale nepůjde dál než do jejich hrdla. Budou procházet náboženstvím jako prochází šíp věcí, kterou zasáhne. Proto, kdekoliv je potkáte, zabijte je; neboť kdokoliv je zabije, pro toho bude v den zmrtvýchvstání odměna’”. - Muslim a Al Buchari

“Bylo předáno od Anase, že řekl, ‘Skupina mužů z kmene Uki přišla za prorokem a přijala islám. V Medíně ale onemocněli, proto jim prorok nařídil, aby pili moč a mléko velbloudic. Oni tak učinili a uzdravili se. Poté odpadli a zabili hlídače velbloudů a s velbloudy utekli. Prorok je nechal pronásledovat a byli přivedeni zpět. Nechal jim useknout ruce a chodidla a vydloubnout oči. Poté jim nenechal zastavit krvácení, dokud nezemřeli’. Další tradice říká, ‘vrazil jim hřebíky do očí’. A další tradice říká, ‘Poslal pro hřebíky a nechal je rozpálit; pak je do nich zabodl. A zapudil je kamenitou pláň. A oni prosili o pití, to jim ale nebylo dáno, dokud nezemřeli’”. - Muslim a Al Buchari

Necitovali bychom tyto tradice, kdyby to nebylo nutné k vyvrácení tvrzení, která neustále prohlašují, že v islámu není za odpadnutí žádný trest. V jednom případě je takové tvrzení dokonce založeno na uvedených tradicích.

Například v roce 1922 šířili muslimové ze sekty Ahmadíja v Británii s ústředím ve Wokingu v dolní komoře parlamentu a jinde práci pojednávající o odpadlictví v islámu. Byla obhajobou, která měla ukázat, že islám byl vždy náboženstvím tolerance, které chránilo křesťanské a židovské menšiny. Argument je to pěkný, nicméně není přesvědčivý. Citujeme dva odstavce:

“Všechny spolehlivé záznamy ze dnů proroka o jeho životě k tomuto tématu mlčí. Bezpochyby existovalo mnoho odpadlíků, nikdo ale nebyl potrestán, protože je, a vždy bylo, krédem islámu, že nemá být žádného donucování v náboženství.

Čteme nicméně v našich tradicích o usmrcení příslušníků Uki, kteří po vyznání islámu předstírali, že medínské klima pro ně bylo nezdravé, a bylo jim řečeno, aby šli na místo, kde se pásla stáda velbloudů patřících státu, kde zavraždili hlídače a odvedli stádo sebou. Byli obviněni z vraždy a loupežného přepadení, za něž korán určuje ve verši 5:32 trest smrti. Tato epizoda byla obecně citována komentátory koránu pod veršem, který nařizuje trest smrti za vraždu a loupežné přepadení; a neexistuje žádný jiný případ, který by mohl být třeba i jen překroucen, aby ukázal, že za odpadnutí od islámu byl někdy udělen trest smrti”.

Ponecháme na čtenáři, aby posoudil, zda tato epizoda, která je ve všech standardních pracích o tradicích zařazena pod “Odpadlictví”, byla zaznamenána, aby ilustrovala trest za vraždu a loupež, nebo trest za odpadlictví. Ať už byl původní úmysl jakýkoliv, muslimové sami jí považují za autoritativní tradici o uplatnění trestu smrti pro odpadlíky.

Nyní se podíváme na různé právní knihy používané muslimskými právními školami.

Jedna z nejznámějších právních knih školy Hanáfí se jmenuje Hidaja, od Burhan ed Din Aliho. Byla přeložena Charlesem Hamiltonem a vydána v Londýně roku 1791. Překlady tohoto zákona lze nalézt v turečtině a v dalších jazycích. Je používána jako učebnice na právnických školách a je směrodatná. Citujeme z druhého svazku, kapitoly 9, strany 225, “Zákon o odpadlících”.

“Když muslim odpadne od víry, je mu předložena takovým způsobem, že pokud došlo k odpadnutí kvůli jakýmkoliv náboženským pochybnostem nebo váhání, pak mohou být odstraněny. Důvod k předložení víry je ten, že je možné, že mu v mysly vyvstaly nějaké pochybnosti nebo chybné úvahy, které mohou být tímto způsobem odstraněny; a protože existují dva způsoby zapuzení hříchu odpadlictví, jmenovitě zkáza nebo islám, a protože islám je lepší než zkáza, zlo má být raději odstraněno vystavením viníka víře; toto vystavení víře není nicméně povinné (podle toho, co říkají učenci), protože odpadlíka již dříve dosáhla výzva islámu.

Odpadlík bude uvězněn na tři dny; pokud se během tohoto času vrátí k víře, je to v pořádku; pokud ale ne, musí být zabit. Je zaznamenáno v Jam al Sagheer, že ‘odpadlíkovi má být představena víra a pokud jí odmítne, musí být zabit’; a pokud jde o výše uvedené, že ‘bude uvězněn na tři dny’, znamená to pouze to, že požaduje-li odklad, musí mu být zaručeny tři dny, protože to je obecně doba přiznávaná a povolená za účelem uvažování. Je zaznamenáno od Hanífy a Abu Jusefa, že zaručení odkladu na tři dny je chvalitebné, ať už ho odpadlík požaduje nebo ne: a je zaznamenáno od Šáfího, že je povinností imáma poskytnout třídenní odklad, a že není povoleno zabít odpadlíka dříve, než uběhnou; protože je nejpravděpodobnější, že muslim neodpadne kvůli nějakým pochybnostem nebo chybným úvahám, které vyvstaly v jeho mysli; pročež je potřeba nějakého času na zvážení, a ten je stanoven na tři dny. Námitky našich učenců jsou dvojité. Za prvé, Alláh v koránu říká, “Zabíjejte nevěřící”, bez jakéhokoliv poskytnutí odkladu tří dnů pro ně; a prorok také řekl, “Zabijte toho, kdo změní své náboženství”, aniž by se zmínil o čemkoliv týkajícím se odkladu. Za druhé, odpadlík je nevěřící nepřítel, kterému se dostalo výzvy k víře, pročež může být zabit bezprostředně, bez odkladu. Odpadlík je zde označován za nevěřícího nepřítele, protože jím bez pochyb je; a není chráněný, protože nepožaduje ochranu; není ani dhimmi, protože od něj nebyla přijata daň z hlavy; tak je prokázáno, že je nevěřící nepřítel. Je nutno poznamenat, že není rozdílu mezi odpadlíkem, který je svobodný, a otrokem, protože argumenty platí pro oba stejně. …

Pokud odpadlík zemře nebo je kvůli svému odpadlictví zabit, jeho majetek získaný během jeho vyznávání víry připadne jeho dědicům, kteří jsou muslimové, a všechno, co získal za svého odpadlictví, se stane veřejným majetkem muslimů; jde tedy do veřejné pokladnice. Tak tomu je podle Hanífy.

Všechny činy odpadlíka týkající se jeho majetku (jako nákupy, prodeje, propuštění z otroctví, půjčky a dary) vykonané během jeho odpadlictví jsou suspendovány ve své platnosti. Pokud se poté stane muslimem, tyto činy jsou platné; pokud ale zemře, nebo je zabit, nebo uteče do cizí země, tyto činy jsou neplatné.

Pokud někdo zabije odpadlíka před jeho vystavením víře, je to hanebné. Vykonavatel není nicméně nijak postižen, protože nevíra nepřítele činí jeho zabití povoleným, a vystavení víře není po předchozí výzvě k víře již nutné.

Pokud se muslimská žena stane odpadlicí, není zabita, ale je uvězněna, dokud se nevrátí k víře. Šáfí tvrdí, že má být zabita, kvůli citované tradici, a také proto, že muži jsou zabíjeni pouze kvůli stejnému přečinu, a protože jde o přečin velkého rozsahu, a proto vyžaduje, aby byl trest stejného rozsahu (tedy smrt), tedy že odpadnutí odpadnutí ženy je podobným (jako u muže) zločinem velkého rozsahu a její trest by měl být stejný jako u muže.

Pokud odpadnou muž i žena a utečou do cizí země, a žena tam otěhotní a porodí dítě, a toto dítě porodí další dítě, a muslimové toto území dobudou, dítě a jeho dítě jsou oba válečnou kořistí a majetkem státu: dítě proto, že jeho matka je zotročena, a její dítě jako její příbuzný tudíž také; a dítě dítěte také, protože je rodilým nevěřícím a nepřítelem; a jako rodilý nevěřící je kořistí, nebo majetkem státu. Dítě ženy může být přinuceno k víře, nikoliv ale dítě dítěte. Hassan zaznamenal od Hanífy, že donucování k přijetí víry může být použito i na dítě dítěte, protože je příbuzným svého děda.”

V článku od Johanna Kresmarika o trestním právu v Turecku (Zeitschrift der Deutschen Morgenlandischen Gesellschaft, sv. lviii, str. 69-113) je část o “irtidad”. Cituje z množství tureckých zákoníků a ukazuje, že jejich interpretace zákona o odpadlictví není o nic měkčí, než ta uvedená výše.

Vynikající shrnutí muslimského zákona o odpadlictví poskytuje Juybnoll v Encyclopedia of Religion and Ethics (Encyklopedie náboženství a etiky), sv. i, str. 625. Odkazuje se na další autority, obzvláště: Matthewsova Mishcat, sv. ii, str. 177 f.; C. Snouck Hurgronje, Indische Gids, 1884, sv. i, str. 794; a El Dimishqi-Targamet ul Umma fi Ikhtilaf al A’imat, str. 138 (Bulaq, 1300).

Zdá se, že ze čtyř ortodoxních islámských sekt je v otázce odpadlictví nejpřísnější Maliki. Podle F. H. Ruxtona: “Podle zákonů Maliki a Šáfí je trest proveden bez ohledu na pohlaví, zatímco podle Hanáfí má být odpadlice držena ve vězení, dokud neodvolá.

Opět, Hidaja hovoří o možnosti, že odpadlík může prodat svůj majetek, jeho manželství může pokračovat, nebo o platnosti jeho nebo jejího svědectví, zatímco Mukhtassar nic takového nepovoluje; odpadlík má být třetího dne zabit za svědectví dvou svědků, a jeho nebo její majetek propadá ve prospěch ummy, a jeho způsobilost svědčit zaniká.

Podle striktního zákona tedy nemohou konvertité existovat. Ale ačkoliv se žádná evropská mocnost kvůli muslimskému zákonu o odpadlictví neznepokojovala, přesto z něj nemůže být žádný člověk před domorodým soudem obviněn. Jeho život je tak chráněn mocnostmi; konvertita je ale přesto v očích svých bližních a podle zákona země psancem.”

Poskytuje další detaily, které ukazují, že ačkoliv může být život konvertity chráněn evropskými mocnostmi, přesto je vystaven jisté právní diskriminaci, která je shrnuta následujícím způsobem.

“1. Konvertitovým muslimským bratrům je zakázáno dávat mu olivové snítky, které se nosí na Květnou neděli; kupovat zvířata, která porazil; prodat mu dřevo na výrobu kříže; nebo měď na odlití zvonů; poskytnout mu dům, který by mohl být použit jako kostel.

2. Muslimovi je zakázáno pronajmout konvertitovi služby svého otroka, nebo mu pronajmout jízdní zvíře. Muslimovi je zakázáno poskytnout své služby bezplatně křesťanovi.

Je ale nutné poznamenat, že hubus (dotace) křesťana na církev nebo nemocnici je platný.

3. Křesťan nemůže svědčit proti muslimovi, zatímco ten může svědčit proti křesťanovi, za stejných podmínek, které se týkají veškerého dokazování.

4. Žádný muslim, dokonce ani otrok, nemůže být zabit za vraždu křesťana.

5. Žádná muslimská žena si nemůže vzít křesťana.

6. Rozdíl v náboženství je překážkou dědictví.

Existuje pochopitelně mnoho dalších příkladů takové diskriminace, žádný z nich ale nemá za současných podmínek praktický význam”. Tolik D. H. Ruxton.

V Turecku byl zákon o odpadlictví přirozeně po mnoho staletí soudním zákonem, až do 3. listopadu 1839, kdy sultán Abdul Medjid vydal císařský výnos nazvaný Hatti Sherif, kterým slíbil chránit život, čest a majetek všech osmanských podřízených bez ohledu na náboženství. To byl velký krok vpřed. V srpnu 1843 byl nicméně v Konstantinopoli sťat asi dvacetiletý arménský mladík kvůli odpadlictví. Přijal islám, poté opustil zemi; později se vrátil ke křesťanství. “Bez ohledu na hrozby a sliby se vrátil k víře svých předků, s tímto výsledkem. Sir Stratford de Redcliffe učinil vše, co bylo v jeho moci, aby jeho život zachránil, nicméně neúspěšně. Tato poprava vyburcovala vyslance Anglie, Francie, Ruska a Pruska, kteří se sjednotili ve formálním požadavku na sultána, aby zrušil trest smrti za změnu náboženství. Až dosud existovala plná svoboda změny od a k nemuslimským náboženstvím a k přijetí islámu, muslimům bylo ale odepřeno právo na odchod od své víry”.

Pod tlakem jmenovaných vyslanců, vedených Brity, učinil sultán 21. května 1844 následující psaný slib: “Nejvyšší Porta podniká účinná opatření, aby od nynějška zabránila pronásledování a zabíjení křesťanů, kteří jsou odpadlíci”. O dva dny poskytl Abdul Medjil na konferenci se sirem Stratfordem ujištění: “Že od nynějška nebude na mých državách ani uráženo křesťanství, ani nebudou křesťané žádným způsobem pronásledováni kvůli svému náboženství”.

Pozdější historie ukázala, jak prázdné všechny tyto sliby byly a jak duch islámského zákona znovu a znovu vítězil, bez ohledu na všechny smlouvy a regulace. Nedávné masakry Arménů nebyly zabíjením odpadlíků, jistě ale zdůrazňují skutečnost, že pod tureckou vládou neexistuje náboženská svoboda.

Berlínská smlouva (1878, článek 2), prohlašuje, že na všech územích zmiňovaných v předchozích článcích, včetně “celého tureckého impéria”, bude existovat náboženská svoboda. Šedesátý druhý článek začíná: “Nejvyšší Porta vyjádřila ochotu dodržovat princip náboženské svobody a poskytnou jí nejširší působnost, a smluvní strany berou tuto spontánní deklaraci na vědomí”.

“Jeden vysoce postavený činitel mi řekl”, píše dr. Barton, “že Turecko poskytuje všem svým poddaným nejširší náboženskou svobodu. Řekl, ‘Je zde naprostá svoboda, aby se Armén stal katolíkem, nebo Řek Arménem, katolík a Armén Řekem, kterýkoliv z nich protestantem, nebo kterýkoliv z nich muslimem. Pro všechny poddané tohoto impéria existuje nejširší a nejúplnější náboženská svoboda’.

V odpovědi na otázku, ‘A co svoboda muslimů stát se křesťany?’ odpověděl, ‘Tato nemožnost je přirozená. Když někdo přijal islám a stal se následovníkem proroka, nemůže to změnit. Na zemi není žádná síla, která by ho mohla změnit. Cokoliv řekne nemůže změnit skutečnost, že je stále muslim, a musí jím vždy být. Je proto absurdní říkat, že muslimové mají výsadu změnit své náboženství, protože to je mimo jejich moc’. Neboť posledních čtyřicet let konání vlivných tureckých činitelů vedlo k této teorii náboženské svobody v Osmanském impériu. Každý muslim, který projeví zájem o křesťanství, tak bere svůj život do vlastních rukou. Nic ho nemůže ochránit před falešnými obviněními, která se začnou objevovat. Jeho bezpečí spočívá na vážkách”.

Trest smrti je někdy udělován za menší přečiny. V druhé polovině roku 1879 byl jeden z tureckých muslimských učenců jménem Ahmad odsouzen k smrti za to, že pomáhal dr. Koellemu, anglickému duchovnímu žijícímu v Konstantinopoli, s překladem modliteb a pojednání “Krist, slovo Boží”. Díky naléhavému zásahu britského vyslance byl mužův život ušetřen, byl ale vykázán na ostrov Chio.

Canon Sell (Faith of Islam, str. 278) píše:

“16. ledna 1844 napsal Earl z Aberdeenu siru Stratfordovi Canningovi toto: ‘Křesťanské mocnosti nebudou trpět, aby Porta urážela a dupala po jejich víře tím, že zachází s každým, kdo ji přijme, jako se zločincem’. Vše, čeho tím bylo dosaženo, byla publikace memoranda Portou v roce 1856, které obsahovalo tato slova: ‘Protože všechny formy náboženství jsou a měly by být v osmanských državách svobodně vyznávány, žádnému poddanému Jeho výsosti sultána nebude bráněno v praktikování náboženství, které vyznává, ani kvůli němu nebude žádným způsobem obtěžován. Nikdo nebude nucen ke změně náboženství’. Je možné vidět, že to nezahrnuje případ konvertitů od islámu, britský vyslanec ale doporučil britské vládě, aby se s tímto prohlášením spokojila. Ve zprávě datované 12. února 1856 říká: ‘Je pravdou, že zákon koránu ohledně odpadlíků není zrušen a sultánovi ministři potvrzují, že něco takového přesahuje dokonce i pravomoci Jeho výsosti’. vyslanec dále říká, že ačkoliv je tomu tak, britská vláda by měla protestovat, pokud bude koránský zákon aplikován”.

Ve všech muslimských právních dílech existují odkazy na zákon o odpadlictví. Například v manuálu práva o manželství v Mukhtasar od Sidi Khalila, přeloženém A. D. Russellem, soudcem v muslimské kolonii Trinidad v jižní Americe, nalézáme následující regulace. Kniha je zamýšlena jako soudobý manuál a nezabývá se podmínkami minulých staletí.

“Sekce 107. (Kde je odloučení nařízeno) v důsledku konverze (obou manželů), dochází ke zrušení manželství bez rozvodu.

Sekce 108. Oproti principu v předchozí sekci dochází k nevratnému rozvodu tam, kde je odloučení nutné kvůli odpadnutí jednoho z manželů. Bude tomu tak i v případě, že manžel odpadne proto, aby přijal náboženství manželky”.

V Muslimské jurisprudenci od Abd-ur Rahima také čteme, že: “Odpadnutí nebo změna víry z islámu v nevíru staví odpadlíka mimo ochranu zákona. Zákon nicméně dává odpadlíkovi jako shovívavost jistou příležitost k odvolání. Například bude nejprve požádán, aby se přihlásil k víře, a pokud má jakékoliv pochybnosti, musí být vyvinuta snaha o jejich odstranění argumentací. Dostane tři dny na to, aby znovu přijal víru, než je nad ním vynesen rozsudek. Protože ale samotným činem odpadnutí přichází o ochranu zákona, pokud muslim odpadlíka zabije před tím, než dostal příležitost znovu přijmout víru, nedojde k žádnému potrestání, ačkoliv to bude považováno za nepřístojný čin. Podle dvou následovníků platí, že dokud nebyl nad odpadlíkem vynesen rozsudek, je mu povoleno ponechat si svůj majetek; podle Abu Hanífy ale přechází na jeho potomky v okamžiku odpadnutí”.

Pravděpodobně nejlapidárnější vysvětlení odpadlictví poskytuje oslavovaná kniha Minhaj-at-Tahbin od Nawawiho. Příslušníků této školy Šáfí je asi šedesát milionů, z nichž asi polovina jsou holandští Indové, a zbytek žije v Egyptě a Sýrii, Hadramautu (malá oblast na jihu Arabského poloostrova - pozn. př.), jižní Indii a Malajzii. Manuál, z něhož je toto vysvětlení citováno, je standardní prací ve všech těchto zemích a obzvláště v Egyptě.

“Odpadlictví sestává ze zřeknutí se islámu, ať už myšlenkou, nebo slovy, nebo činy, které jsou v nesouladu s vírou. Pokud jde o slovní zřeknutí se, nezáleží na tom, jestli jsou slova vyřčena v žertu, nebo v nesouhlasu, nebo v dobré víře. Než ale mohou být taková slova považována za známku odpadnutí, musí obsahovat přesné prohlášení:

1) Že člověk nevěří v existenci Stvořitele, nebo Jeho poslů; nebo

2) Že Mohamed, nebo jeden z ostatních poslů, je podvodník; nebo

3) Že považuje za zákonné něco, co je na základě ijmy (konsensu) přísně zakázáno, t.j. zločin cizoložství; nebo

4) Že považuje za zakázané něco, co je podle ijmy povoleno; nebo

5) Že nemá povinnost následovat nařízení podle ijmy, pozitivní i negativní; nebo

6) Že má v úmyslu změnit své náboženství; nebo že má pochybnosti o pravdě islámu, apod.

Pokud jde o činy, ty nejsou považovány v nesouladu s vírou, pokud nevykazují jasné známky výsměchu nebo popírání náboženství, jako například hození koránu na hnůj, nebo poklonění se modle, nebo uctívání slunce. Odpadnutí dítěte nebo blázna není bráno v potaz, stejně jako činy spáchané z násilného donucení. I když osoba po pronesení takových slov nebo spáchání takových činů zešílí, nemůže být zabita, dokud opět nenabude zdravého rozumu. Tato laskavost se nicméně podle naší školy nevztahuje na případ opilosti. Odpadlictví, a prohlášení o návratu od svojí chyby, vyslovené opilou osobou, má běžné právní následky.

Svědci nemusí vypočítávat všechny detaily skutečnosti, která představuje odpadnutí; mohou se omezit na ujištění, že vinná osoba je odpadlík. Jiné autority jsou opačného názoru; většina jde ale až tak daleko, že není třeba brát ohled na pouhé popírání obviněného, dokonce i když jsou tvrzení svědků pouze obecná. Na druhou stranu tam, kde obviněný prohlásí, že jednal z donucení, a okolnosti činí toto tvrzení pravděpodobným, t.j. pokud byl vězněn nevěřícími, je rozhodnuto v jeho prospěch, pokud přísahá; tento předpoklad ale nevyvstává za nepřítomnosti takových podmínek. Pouze když dva svědci požadovaní zákonem neprohlásí, že ‘obviněný je odpadlík’, ale že ’slova jím pronesená ukazují na odpadlictví’, a obviněný poté tvrdí, že je vyslovil z donucení, rozhodnutí jde v jeho prospěch, a není nutné, aby poskytoval podrobnější vysvětlení. Pokud po smrti člověka, o jehož víře se nikdy nepochybovalo, jeden z jeho synů, kteří jsou muslimové, prohlásí, že jeho otec se zřekl islámu a zemřel v zatvrzení, a udá jako příčinu odpadlictví, je tento syn vyloučen z následnictví, a jeho část dědictví propadne státu jako daň; tato výpověď ale nemá vliv na práva jeho spoludědiců. Stejné pravidlo platí také tam, kde není příčina zločinu zmíněna, a syn se omezí na to, že řekne, že jeho otec zemřel jako odpadlík.

Měla by být vyvinuta snaha o dovedení odpadlíka k návratu z jeho nebo jejích omylů, ačkoliv podle jedné autority jde pouze o doporučení. Domluva by měla začít bezprostředně, nebo, podle jednoho právníka, během prvních tří dnů; a pokud nemá žádný efekt, viník by měl být zabit. Tam, kde se viník vrátí ze svého omylu, musí od něj být tato konverze přijata jako upřímná, a osoba musí být ponechána na pokoji, pokud, podle některých autorit, nepřijala okultní náboženství jako zend, jehož příslušníci jsou i přesto, že vyznávají islám, ve svých srdcích nevěřící, nebo nějakou doktrínu, která uznává mystický nebo alegorický výklad koránu.

Dítě odpadlíka zůstává muslimem bez ohledu na okamžik jeho početí, nebo na to, jestli jeden z jeho rodičů zůstal muslimem nebo ne. Jedna autorita nicméně považuje dítě, jehož otec a matka se zřekli víry, za rodilého nevěřícího. (Dítě by mělo být považováno za odpadlíka. To je to, co nám předali právníci z Íráku jako univerzálně přijímanou teorii.)

Pokud jde o vlastnictví majetku odpadlíka zemřelého v zatvrzení, zůstává suspendováno, t.j. zákon ho považuje za ztracený od okamžiku zřeknutí se víry; v případě pokání se o něm uvažuje, jako že nebylo nikdy ztraceno. K tomuto tématu nicméně existuje několik dalších teorií, ačkoliv všechny autority se shodují, že dluhy dlužené před odpadnutím, stejně jako výživné odpadlíka v období domlouvání, budou odečteny z jeho majetku. Tak tomu je i s finančními škodami na jiných osobách, výživným pro jeho ženy, jejichž manželství zůstává suspendováno, a výživou jeho potomka nebo potomků. Všechny autority se nicméně shodují, že majetek odpadlíka mu v žádném případě nemůže být ponechán k dispozici, ale musí být svěřen jiné osobě bezúhonného charakteru. Nicméně otrokyně nemůže být svěřena muži; musí být svěřena důvěryhodné ženě.”

Tolik k právním textům islámu. Povšimněte si, že všechny uvedené zákony jsou, jak jsme viděli, založeny v první řadě na samotném koránu, který je podle všech muslimů nezměněným a věčným Slovem Božím. Téma velmi stručně shrnuje známá kniha Al Madhal od Mohameda Al Abdari Ibn Hadje, sv. ii, str. 181 (káhirské vydání), ve které čteme:

“Pokud jde o odpadlíky, je povoleno zabíjet je postavením se jim čelem, nebo zezadu, stejně jako je tomu u polyteistů. Za druhé, pokud je prolita jejich krev, není předmětem pomsty. Za třetí, jejich majetek je kořistí pravých věřících. Za čtvrté, jejich manželské svazky jsou zrušeny”.

Prozatím jsme přednesli názory ortodoxních právníků, z nichž všichni patřili k sunnitskému islámu. Tuto sektu vyznává převážná většina muslimů. V Persii, částech Indie a Mezopotámie, je nicméně většinovou sekta šíitů, kterých je dohromady asi patnáct milionů. Zákon o odpadlictví z jejich právních knih není o nic méně tvrdý. Čteme:

“Každý jedinec mužského pohlaví, který poté, co se narodil do islámského náboženství, odpadne, již nadále nepožívá ochrany zákona, ale je tímto činem odsouzen k smrti. Jeho žena od něj bude oddělena; a jeho majetek bude zkonfiskován.

Žena vinná odpadlictvím není trestána smrtí, ani když se narodila do muslimské víry, ale je odsouzena k doživotnímu vězení, a během času modliteb bude bita holí.

Dítě kacíře narozené po odpadnutí jeho otce, a z muslimské matky, dědí stejně jako děti, jejich narození předcházelo odpadnutí otce. Na dítě, které je potomkem kacířského otce a matky, a bylo počato po odpadnutí, se vztahují stejné podmínky, jako na jeho rodiče; a pokud je zabito, vrah nemůže být potrestán podle zákona o mstě”.

Pokud jde o diskriminaci v manželství, nalézáme v současném islámském právu následující regulace, které se vztahují na všechny muslimy v britské Indii. Citujeme z Principles od Mohammedan Law (Principy muslimského práva) od Faize Badruddin Tyabji vydaných v Bombaji roku 1913.

“Podle zákona XXI z roku 1850 je manželství zrušeno v případě odpadnutí kteréhokoliv z manželů.

Pokud je manželství zrušeno odpadnutím manžela, pak pokud bylo završeno, žena má nárok na celé své věno; pokud nebylo završeno, má nárok na polovinu věna.

Žena nemá nárok na své věno, pokud bylo manželství zrušeno jejím odpadnutím.

Pokud odpadnou oba společně a poté se vrátí zpět k islámu, manželství je obnoveno.

Zákon z roku 1850, na který je odkazováno, je zaznamenám ve stejné knize zákona, a je nazván Zákon o zrušení diskriminace kast (str. 30). Byl do něj vložen následující odstavec, který ustanovuje jistá práva pro odpadlíky v Indii:

‘Platné zákony a jejich používání na území podřízených vládě Východoindické společnosti, které uvalují na jakoukoliv osobu propadnutí práv nebo majetku, nebo mohou být použity k omezení nebo ovlivnění jakéhokoliv práva osoby z důvodu zřeknutí se, nebo vyloučení, z náboženské obce jakéhokoliv náboženství, nebo ke zbavení kasty, přestanou být prosazovány jako zákony u soudů Východoindické společnosti a u soudů ustanovených královským výnosem na zmíněných územích’.

Takové opatření, které bylo zavedeno u soudů v Indii, nebylo nicméně zavedeno v Turecku, Egyptě, Sýrii, Palestině, Persii, Arábii, ani v žádné jiné zemi pod starým muslimským právem. Doufáme, že pod novými mandáty budou taková opatření podniknuta a budou definitivně zrušeny výše uvedené zákony o odpadlictví, týkající se osobních práv, majetkových práv, a manželství. Dokud nebudou tyto zákony, charakterizované Nejvyšším soudem prezidentství Madrasu jako v protikladu se “spravedlností, rovností a dobrým svědomím”, odstraněny, nemůžeme očekávat, že muslimové budou ve větším množství čelit důsledkům odpadlictví, i kdyby byli přesvědčeni o pravdě křesťanství.

Pokud jde o současnou situaci a potřebu naléhání na zvláštní opravnou legislativu, můžeme citovat slova rev. Canona W. H. T. Gairdnera. Co řekl o Egyptu může být řečeno i o Persii, Sýrii a celém Blízkém Východě.

Bylo navrženo, že aby byla v Egyptě zaručena stejná úroveň základní lidské svobody, která je v civilizovaných zemích považována za nutné minimum, jsou stále nutné další úpravy existujících zákonů. Například:

a) Konverze od křesťanství k islámu je registrována oficiálně, a je tak potvrzen nový status konvertity. Neexistuje ale žádný způsob, jakým získat tváří v tvář vládě, zákonu a veřejnosti, registraci a uznání konverze ke křesťanství, jehož postavení je tak obzvláště neuspokojivé.

b) Konvertita je po pokřtění, obzvláště pokud si změní jméno, což je jeho morální povinností, zbaven svého dědictví, a to nejen v případě, že je v manželské smlouvě zvláštní článek, který zajišťuje majetek výhradně ortodoxním muslimům, ale také v případě, že žádný takový článek neexistuje, t.j. pokud je majetek dělen obvyklým způsobem. Je dokonce pochybné, zda může konvertita získat od soudu soudní potvrzení dědictví, pokud se neprohlásí za muslima, aby ho získal.

c) Žena nemá v Egyptě žádnou moc změnit své náboženství. Pokud je svobodná, může se k pravomoci nad ní přihlásit její otec nebo opatrovník; a pokud je vdaná, má nad ní pravomoc její manžel, a britská policie se bude řídit nařízením muslimského soudu. Ona takto zmizí ze zorného pole a bude na ní vyvíjen veškerý nátlak, aby se navenek nebo opravdu kála, a podřídila se navenek nebo skutečně muslimskému životu”.

Zákony o odpadlictví jsou bezpochyby jedním z hlavních faktorů muslimské netolerance k těm, kteří produkují odpadlíky, t.j. k misionářům. Od dob prvního konvertity ke křesťanství, Ubajdulláha Ibn Jahshe (který byl také prvním misionářem, a o jehož konverzi a následném pronásledování v Habeši budeme hovořit později), do středověku, jsou záznamy plné neustálé a vytrvalé netolerance a pronásledování. Všichni z konvertitů Raymonda Lulla byli zabiti a on sám se stal mučedníkem. Tyto stránky historie misionářství jsou zvlhlé slzami a krví.

V některých misionářských dopisech od Františkánů ze čtrnáctého století, které se nacházejí v knihovně na Cambridge, čteme následující dojímavé svědectví:

“Vězte, že nedávno zemřeli ve městě Trebizond bratři Anthony z Milána, Monald z Ancony, a Ferdinand z Petriola, který nechával prohlédnout slepým a velmi často diskreditoval Mohameda a jeho zákon, kteří obzvláště v Lentu (?) (jak všichni bratři dosvědčí), a za přítomnosti kádího (jak je nazýván biskup nebo prelát), byli přivedeni na náměstí, kde po vynesení rozsudku, kdy oni neustali v kázání, všichni křičeli, ‘Ať jsou ti, kteří pohrdají našimi zákony a považují našeho proroka za stejně nízkého jako bláto, zabiti’. A když byli s největší krutostí probodáni meči a oštěpy, řekli, ‘Tato cesta spásy je pro nás vnitřní radostí’. Na kolenou a zranění mnoha ranami byli nakonec sťati a roztrháni na kusy, a jejich končetiny byly taženy a pověšeny na věže a zdi města. Některé z nich, přinesené obchodníky nebo ukradené, nám ale byly doneseny zpět. Také Saracén, který s nimi měl soucit, a pokoušel se odvrátit vrahy od takové krutosti, byl okamžitě zabit. A arménský kněz, který vypadal, že je mučedníkům přátelsky nakloněn, byl hnán celým městem se zvířecí hlavou na krku”.

Tak tomu bylo ve čtrnáctém století. 12. února 1916 se na stejném místě a podle stejných principů netolerance odehrála podobná krutost (Zpráva Viscounta Bryceho o zvěrstvech spáchaných na Arménech, str. 158): “Dr. Shimun byl ve vesnici Spurghan, když byla přepadena Turky. Byl mezi těmi, kteří vyhledali útočiště na hoře poblíž jezera. Byl zajat a bylo mu řečeno, že protože je dobrý lékař a pomohl zraněným, nezabijí ho, musí ale přijmout muslimskou víru. Odmítl, stejně jako všichni křesťané. Polili ho olejem a před jeho zapálením mu dali další příležitost, aby se zřekl svého náboženství. Opět odmítl, a oni zapálili jeho oblečení. Když v agónii utíkal, Turci na něj několikrát vystřelili. Když padl v bezvědomí na zem, usekli mu hlavu. Pan Mien, americký misionář, kterých chodil od vesnice k vesnici a pohřbíval oběti tohoto řeznictví v Urumii, našel Shimunovo tělo napůl snědené psy”.

A jaké jsou zákony o odpadlictví dnes? Následující dopis přišel nedávno od dopisovatele z Konstantinopole:

“Nedávno se odehrála smutná věc. Když byl dr. Zwemer ve Smyrně (1920), uspěl při konverzi muslima, který se přihlásil ke Kristovi. Zapomněl jsem na jméno toho mladíka. Turci se to pochopitelně dozvěděli a o několik dní později vyšel v jedněch novinách článek, který byl podepsán tím samým chlapcem, ve kterém prohlašoval, že neučinil žádné vyznání, ale naopak je silnějším muslimem, než kdy dříve. Jeden z mužů z YMCA šel za ním, aby zjistil, co se stalo, a hle, nebylo možné ho najít! Bylo podniknuto důkladné vyšetřování a bylo zjištěno, že ubohý muž byl zabit, a že tento článek vyšel po jeho smrti. Můžete vidět, že je pro každého muslima dosti nebezpečné, aby se vzdal své víry, obzvláště veřejně”.

Duch islámu se nezměnil od dob Omara. Tehdy i nyní byli konvertité psanci a hrozila jim vražda. Pokud zákon o odpadlictví odstrašuje bojácné nebo nesmělé, je také výzvou pro statečné muže a ženy k hrdinství a oběti. Uvidíme, jak to bude fungovat.

Publikováno 02. 09. 2007 v 15:52 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.