Robert Spencer

Verše 75-144

V další části súry 2, ve verších 75-105, pokračuje korán kritikou Židů. Když čtete prohlášení vůdců Hamasu nebo Mahmouda Ahmadínežáda o Izraeli, připomeňte si, že pohlížejí na Izrael a na Židy optikou koránu. Naučili se, pokud korán vůbec studovali, že Židé jsou nejzvrácenější a nejprovinilejší - a také nejlstivější a nejvytrvalejší - nepřátelé Alláha, Mohameda a muslimů.

Ve verši 75 se Alláh ptá muslimů, jak mohou doufat, že Židé začnou věřit v islámu, když jsou to lidé, “z nichž část poté, co uslyšela slovo Boží, vědomě je překroutila, když mu porozuměla”. Indický muftí Muhammad Aashiq Ilahi Bulandshahri z dvacátého století ve svém tafsíru Anwar al-Bayan poznamenává, že někteří komentátoři “se zmínili, že tento verš hovoří o padělání Tóry. Židovští učenci brali úplatky od lidí za to, že změnili jisté příkazy tak, aby to vyhovovalo jejich touhám”. Bulandshahri to rozvádí ve spojení s veršem 79 a říká, že Židé “spáchali dvojí hřích tím, že změnili Alláhovo písmo a také tím, že přijímali úplatky”. To je tradiční názor: tafsír al-Džalalajnů říká, že Židé “změnili popis proroka v Tóře, a také verš o kamenování, a další detaily, a přepsali je jiným způsobem, než jakým jim byly zjeveny”.

Ve své aroganci si také myslí, že budou v pekle pouze pár dní (verš 80). Buchari zaznamenává, že poté, co Mohamed dobyl židovskou oázu Chajbar, upekli Židé islámskému prorokovi ovci - a otrávili jí. Mohamed jejich lest vycítil, shromáždil je a vyslýchal. V průběhu toho mu řekli, “Zůstaneme v pekelném ohni jenom krátce, a poté nás vystřídáte vy muslimové”. Mohamed rozhořčeně odpověděl: “Budete v něm prokleti a poníženi! Při Alláhovi, nikdy vás v něm nenahradíme” a řekl jim, že ví o jejich travičském plánu.

Verše 81-105 opět připomínají Alláhovy laskavosti, k nimž se většina z nich “odvrátila” (verš 83), a kárají je za jejich svéhlavost a neposlušnost. Verš shrnuje různé jejich činy neposlušnosti a vrcholí tvrzením, že Židé věří pouze “v jednu část Písma”, zatímco “druhou popírají”. Ibn Kathir říká, že odmítli části Tóry, a také, že “jim není možné věřit, pokud jde o popis Alláhova posla, jeho příchod, jeho vyhnání ze země, a jeho hidžru, a o zbytek informací, které jim o něm sdělili předchozí proroci, a které oni všechny ukryli. Židé, ať se na ně snese Alláhovo prokletí, ukryli všechna tato fakta mezi sebou”. Verše 88 a 89 zdůrazňují, že jsou za odmítnutí islámu prokletí. (To je důvod, proč většina muslimů neuznává myšlenku, že by Židé mohli mít bez ohledu na verš 5:21 a další nárok na zemi Izrael: prokletí lidé nedostávají od Alláha dary.) Verš 98 říká, že jejich nepřítelem je samotný Alláh.

Verše 94-96 přicházejí s výzvou: pokud Židé tvrdí, že Ráj je vyhrazen pouze pro ně, proč nevyhledávají smrt a místo toho “jsou to lidé, kteří nejvíce touží po životě”? To je základ posměchu džihádistů, který před několika lety shrnul bojovník al-Kajdy z Afghánistánu takto: “Američané milují Pepsi Colu, my milujeme smrt”. Praví věřící touží po Ráji a opovrhují tímto světem.

Verš 106 přerušuje odsuzování Židů, aby zavedl islámskou doktrínu nahrazování, jejímž prostřednictvím Alláh nahrazuje verše, které zjevil dříve, “lepšími anebo podobnými”. Tafsír al-Džalalajnů říká, že tento verš byl zjeven proto, že “nevěřící se začali nahrazování veršů posmívat a říkali, že Mohamed jeden den svým společníkům něco přikáže, aby jim to další den zakázal”. Ibn Abbasův tafsír říká, že verš se odkazuje na to, “co bylo z koránu nahrazeno, a co nahrazeno nebylo”. Sajid Qutb říká, že “dílčí dodatky k pravidlům v reakci na změny podmínek během Mohamedova života byly pouze v zájmu lidstva jako takového”. Koncept naskh, nahrazování, je základem široce přijímaného postoje, že násilné verše súry 9 mají přednost před mírnějšími verši zjevenými dříve, protože byly zjeveny později za Mohamedova života - což je myšlenka, ke které se později vrátíme. (Pro důkladnou diskusi o doktríně nahrazování viz. Ulum al-Qur’an od Ahmada Von Denffera).

Verše 107-121 varují muslimy, aby dodržovali své náboženské povinnosti a aby se nenechali svést Židy a křesťany, kteří se budou snažit podvádět muslimy (verš 109) dokonce i když jsou zaneprázdněni vzájemnými spory (verš 113). Verše 111 a 120 (a také verš 135) se vysmívají pokusům Židů a křesťanů šířit víru mezi muslimy, a verš 116 vyznačuje první výskyt často opakovaného odmítnutí křesťanské víry v Ježíše jako syna božího. Představa, že by Alláh mohl mít syna, je považována za slevu z monoteismu: “Při slávě Jeho, není tomu tak! Jemu náleží vše, co na nebesích i zemi je, a všichni se před ním pokorně sklánějí!”

Verše 122-140 se vrací zpět k Židům a připomínají jim smlouvu, kterou Alláh uzavřel s Abrahámem a Ismaelem u Kaaby v Mekce (verš 125). Židům je připomínáno, že zatímco se Alláh modlil, aby se Mekka stala “zemí bezpečnou”, Alláh odpověděl, že “ti, kdož neuvěří”, brzy ochutnají jeho “trestu pekelného” (verš 126). Pokud jste překvapeni tím, že židovský patriarcha Abrahám je zde spojován s posvátným místem muslimů, Kaabou, připomeňte si, že pouze zvrácení říkají, “že Abraham, Ismael, Izák, Jakub a kmeny byli židé či křesťané” (verš 140). Ve skutečnosti byli podřízeni Alláhovi - byli muslimové (verš 128). Pokud nebyli věřící v Mohameda jako proroka, byli přinejmenším hanífové, předislámští monoteisté.

To zdůrazňuje opakující se koránské téma, že lidé, které dnes známe jako Židy a křesťany, jsou pouze odpadlíky od pravého náboženství, které Abrahám a Mojžíš ve skutečnosti učili, a stejně tak i Ježíš - a že toto pravé náboženství bylo islám. Jak jsme viděli, většina súry 2 je věnována odpadlým Židům, kteří odmítli Mohameda a výzvu k návratu k pravé víře, víře Abraháma a Mojžíše, stejně jako Mohameda. Islám takto zpochybňuje judaismus a křesťanství tvrzením, že pravou a původní podobou obou náboženství je islám. Islámští mluvčí na Západě dnes často představují Abraháma, Mojžíše a Ježíše jako muslimské proroky, jako důkaz islámské otevřenosti a ekumeničnosti. Ve skutečnosti jde ale o vyhlášení nadřazenosti islámu a nelegitimity judaismu a křesťanství.

Verše 141-210

Při pokračování našeho průzkumu “Krávy”, druhé a nejdelší súry koránu, se setkáváme s verši 141-150 a s diskusí o kible, směru modliteb. Muslimům je nařízeno, aby se při modlitbách od nynějška obraceli k posvátné mešitě v Mekce (verš 150), zatímco dříve se společně s Židy obraceli k Jeruzalému. Zdá se, že k tomu došlo na konci Mohamedova pokusu přesvědčit Židy, že je prorokem z linie židovských proroků. Proti změně protestovali pouze “hlupáci” (verš 142) - tedy Židé: na jejich identifikaci se shodují relativně umírněný komentátor Muhammad Asad i v porovnání s ním ultrakonzervativní muftí Muhammad Aashiq Ilahi Bulandshahri. Asad říká: “Toto ‘zavržení’ Jeruzaléma Židy, kteří museli být potěšeni, když viděli muslimy modlit se směrem k jejich svatému městu, zjevně nepotěšilo; a jsou to oni, na které se obrací první věta této pasáže”. Alláh dále kritizuje Židy a křesťany za to, že následují své “prázdné tužby”, dokonce i když vědí, že Mohamedova kibla je od Alláha (verše 144-6).

Viděli jsme, že Alláh ve verši 106 oznámil, že když zruší verš, nahradí ho lepším, a že někteří muslimové věří, že se to týká veršů koránu, a jiní si myslí, že znamená pouze to, že Bible byla nahrazena koránem. Změna kibly s tím souvisí. Ibn Abbas, Mohamedův bratranec a významná autorita ranného islámu, říká, že “první zrušenou částí koránu byla ta o kible”. V koránu nicméně není nic, co by muslimům nařizovalo modlit se k Jeruzalému, takže jde o zrušení nekoránského pravidla. K nahrazování se ještě vrátíme později v různých kontextech.

Alláh představuje novou kiblu jako zvláštní dar pro Mohameda, kterému se bude nový směr modliteb “líbit” (verš 144). Jde o jednu z pasáží koránu, která poukazuje na Alláhovu zvláštní péči o Mohameda; další ukázkou je Alláhova jemná výtka Mohamedovi za to, že se původně odmítl oženit se svojí bývalou snachou, když to po něm Alláh požadoval (verš 33:37). Tyto pasáže vedly nevěřící k tomu, že si začali myslet, že Mohamed používá proroctví k osobnímu prospěchu, z hlediska muslimů ale pouze zdůrazňují Mohamedovo zvláštní postavení: detaily z jeho života, dokonce i jeho touhy - touha po modlení se směrem k Mekce - jsou prostředky, pomocí kterých Alláh zjevuje věčné pravdy a boží zákony. A jeho příklad je normotvorný. Muqtedar Khan z Centra pro studia islámu a demokracie vysvětluje: “Žádný náboženský vůdce neměl takový vliv na své následovníky, jako Mohamed, poslední prorok islámu … Takový, že slova, skutky a mlčení (o tom, co viděl a nezakázal) Mohameda se staly nezávislým zdrojem islámského práva. Muslimové v rámci dodržování svého náboženství nejen poslouchají, ale také se snaží napodobovat svého proroka v každém aspektu svého života. Mohamed je tak médiem i zdrojem božích zákonů”.

Verše 151-157 vyzývají věřící, aby byli vytrvalí; verš 158 schvaluje předislámskou praxi během hadždž, pouť do Mekky; a verše 159-177 se vracejí k tématu zvrácenosti nevěřících. Ti, kdo odmítají islám, se vystavují prokletí Alláha, andělů a celého lidstva (verš 161), a budou uvrženi do pekla (verš 162). Břemeno věřících proti tomu není těžké. Pouze se musí zdržet určité potravy, včetně vepřového (verš 173). Mezi nevěřícími jsou ti, kteří zatvrzele zakrývají to, co jim Alláh zjevil (verš 174). Ti, kteří se dohadují o tom, co Alláh v koránu zjevil, “jsou v rozkolu hlubokém” (verš 176). Tafsír al-Džalalajnů říká, že to jsou - opět - Židé.

Verše 177-203 zavádějí zákony týkající se různých záležitostí: zakatu (dávání almužny), půstu o ramadánu, a džihádu. Verš 178 zavádí zákon o odplatě (qisas) za vraždu: za život oběti musí být zaplacena stejná oběť, která může mít formu krvavých peněz (diyah): platby jako náhrady za utrpenou ztrátu. Velikost kompenzace je podle islámského práva závislá na identitě oběti. Umdat al-Salik, sbírka právních textů, kterou káhirská prestižní univerzita al-Azhar certifikovala jako v souladu s “praxí a vírou ortodoxní muslimské společnosti”, říká, že platba za zabití ženy je poloviční, než platba za zabití muže, a za zabití Žida nebo křesťana je třetinová oproti platbě za muslima (o4.9). Vysvětlení k tomu poskytuje súfistický šejk Sultanhussein Tabandeh zde.

Verše 190-193 patří mezi nejdůležitější slova koránu k válce džihádu. Verš 190, “nečiňte bezpráví”, je dnes často citován jako důkaz toho, že džihád může být pouze obranný. Asad říká, že “tento a následující verše jasně stanovují, že muslimové mohou vést válku pouze v sebeobraně (v nejširším smyslu toho slova)”. Tafsír al-Džalalajnů nicméně říká, že tento verš byl zrušen veršem 9:1, který ruší všechny smlouvy mezi muslimy a nevěřícími. Ibn Kathir na druhou stranu představu o zrušení tohoto verše odmítá.

Co je to obranný konflikt? Nápověda přichází ve verši 193: “A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu.” Ibn Ishák vysvětluje, že to znamená, že muslimové musí bojovat proti nevěřícím, “dokud nebude uctíván pouze Alláh”. Bulandshahri říká: “Nejhorší hřích je nevíra (kufr) a polyteismus, které představují vzpouru proti Alláhovi, Stvořiteli. Aby byly vymýceny, je po muslimech požadováno, aby vedli válku, až nebude nic z toho na světě existovat, a jediné náboženství bude to Alláhovo”. Takový konflikt bude v zásadě obranný a bude veden proti agresi nevíry: pokud musí muslimové bojovat, až přestane existovat nevíra, pak pouhá přítomnost nevíry představuje dostatečnou agresi, která umožňuje začít válku. To je jeden ze základů nadřazeného pojetí, že muslimové musí vést válku proti nevěřícím, dokud tito nevěřící buďto nekonvertují k islámu, nebo se nepodřídí vládě islámského práva, jak výslovně nařizuje verš 9:29. Jak to řekl Mohamed, prorok islámu: “Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není boha kromě Alláha, a neuvěří ve mě, že jsem poslem, a ve vše, co jsem přinesl. A až tak učiní, jejich krev a bohatství budou pod mojí ochranou, s výjimkou případů určených zákonem, a jejich konečné zúčtování bude s Alláhem”. Je tedy rozumné předpokládat, že pokud ho někdo nepřijme za proroka, jeho krev a majetek nebudou v bezpečí před těmi, kdo budou tato slova číst jako slova posla jediného pravého boha.

Verše 204-210 varují věřící, aby nepochybovali, nescházeli z cesty, nebo nenásledovali islám polovičatě. Pak se korán začíná zabývat množstvím otázek, které Mohamedovi položili jeho stoupenci - a mimo jiné odhaluje, že “pronásledování je horší než zabití” (což je také řečeno ve verši 191). Tím budeme pokračovat v dalším díle.

Verše 211-221

Kdy je povoleno porušit morální zákony? Když je islámská společnost pronásledována. To je důsledkem krátké a snadno přehlédnutelné fráze “pronásledování je horší nez zabití”, které se objevuje ve verši 2:217 (a také 2:191, v Hrbkově překladu jsou oba výskyty přeloženy jako “svádění od víry”).

Verše 189-242 súry 2, “Kráva”, odpovídají na různé otázky, které muslimové zjevně položili Mohamedovi, protože Alláh začíná odpovědi výrokem “A dotazují se tě …” (verše 189, 215, 217, 219, 220, 222). Jednou z těchto otázek bylo, jestli je povoleno bojovat během posvátných měsíců, a Alláh na ní odpovídá ve verši 217.

Mohamedův první životopisec, který žil v osmém století a jmenoval se Ibn Ishák, vysvětluje pozadí tohoto verše. Po hidžře, Mohamedovu přesunu z Mekky do Medíny, začali muslimové přepadat karavany pohanských Kurajšovců - Mohamedova vlastního kmene, který ho odmítl. Mnoho z těchto nájezdů vedl Mohamed sám. Nájezdy měly především ekonomický cíl: měly udržet muslimy v platební schopnosti. V jednom případě poslal Mohamed jednoho ze svých nejschopnějších poručíků, Abdulláha bin Jahshe, společně s osmi dalšími muslimy a s příkazem, aby sledovali kurajšovskou karavanu v Nakhle, usedlosti nedaleko od Mekky, a aby “zjistili, co dělají”.

Abdulláh a jeho skupina to pochopili jako příkaz k nájezdu na karavanu, která zanedlouho projížděla kolem s kůží a hrozinkami. Bylo to ale v poslední den posvátného měsíce Radžab, během kterého bylo válčení na základě dávného arabského zvyku zakázáno. To je stavělo před dilema: pokud budou čekat, než posvátný měsíc skončí, karavana ujede, pokud ale zaútočí, spáchají hřích tím, že zabijí lidi během posvátného měsíce. Nakonec se podle Ibn Isháka rozhodli, že “zabijí tolik lidí, kolik budou moct, a vezmou jim, co budou mít u sebe”.

Na cestě zpět dal Abdulláh stranou pro Mohameda pětinu kořisti. Když se ale vrátili do tábora muslimů, Mohamed kořist odmítl a nechtěl s nimi mít nic společného, řekl pouze: “Nenařídil jsem vám bojovat během posvátného měsíce”. Potom ale Alláh zjevil verš 217, který vysvětluje že opozice Kurajšovců vůči Mohamedovi je v jeho očích urážlivější, než muslimové zabíjející během posvátných měsíců: nájezd tak byl ospravedlněn, protože “svádět od víry je horší než zabíjet”. Ať už nájezdníci spáchali porušením posvátného měsíce jakýkoliv hřích, ten nebyl ničím ve srovnání s hříchy Kurajšovců. Ibn Ishák tento verš vysvětluje: “zdržovali vás svojí nevírou v Něj od stezky Alláhovy, a od posvátné mešity, a odváděli vás od ní. To je před Alláhem závažnější, než zabití těch, které jste zabili”.

Jakmile Mohamed dostal toto zjevení, vzal si od Abdulláha kořist a zajatce. Abdulláhovi se velmi ulevilo a zeptal se, “Můžeme doufat, že se to bude počítat jako boj, za který dostaneme odměnu bojovníků?” Alláh opět odpověděl zjevením a řekl, že ti, kdo “na cestě Boží bojují, ti mohou doufat v milost Boží”. Použité slovo je džaháda, forma slova džihád, a “džihád na cestě Alláhově” znamená v islámské teologii vždy válku, nikoliv duchovnější pojetí džihádu.

Ibn Kathir také tento incident připomíná: dobré bylo spojeno s čímkoliv, co je muslimům prospěšné, a zlé se vším, co je poškozuje, bez ohledu na jakékoliv jiné morální standardy. Morální principy byly smeteny stranou ve prospěch všezahrnujícího principu účelnosti. Sajid Qutb vysvětluje, že “islám je praktickým a realistickým způsobem života, který není založen na ztuhlých idealistických dogmatech”. Islám “si udržuje své vlastní vysoké morální principy”, ale pouze když “byla zavedena spravedlnost a přestupky byly omezeny” - tedy pouze tehdy, když společnost žije pod vládou islámského práva - “může být chráněna posvátnost života”. Do toho okamžiku tedy zjevně nemusí.

Verše 211-216 opět připomínají Židům všechny odvržené Alláhovy laskavosti vůči nim (verš 211) a poznamenávají, jak se nevěřící posmívají muslimům (verš 212). Verš 213 obsahuje shrnutí islámského pohledu na historii spásy: Alláh seslal do světa proroky, a “seslal s nimi Písmo s pravdou”, a “Lidé knihy” - převážně Židé a křesťané - souhlasili jedni s druhými, “s výjimkou závisti”. Alláh poté přivedl muslimy k pravdě o věcech, o kterých se Lidé knihy neshodovali. Ibn Kathir vysvětluje, že se neshodovali na “dni shromáždění”: “Židé měli sobotu, zatímco křesťané si zvolili neděli. Alláh vedl Mohamedovu ummu (společnost) k pátku”. Také se neshodli na směru modliteb (kibla), pózách při modlení, na půstu, na skutečném náboženství Abraháma: “Židé říkají, ‘Byl Žid’, zatímco křesťané ho považují za křesťana. Alláh ho učinil hanijfovským muslimem”, tedy předislámským monoteistou.

Verš 216 vyzývá muslimy, aby bojovali, i když “je vám boj nepříjemný”. Maulana Bulandshahri vysvětluje tradiční postoj: “Když žili muslimové v Mekce, byli slabí a bylo jich málo, a nikdy neměli schopnost ani boží povolení k džihádu. Po migraci do Medíny dostali nařízení bojovat proti svým nepřátelům v obraně, jak říká verš súry Pouť (kapitola 22 koránu): ‘A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno.’ (22:39). Později přišel příkaz bojovat proti nevěřícím (kuffar), i když nezačali s agresí oni”. Bulandshahri byl moderní teolog, toto vysvětlení třífázového vývoje učení koránu o válce je založeno na práci Ibn Isháka z osmého století, a na práci islámských teologů středního proudu napříč staletími, včetně Ibn Kathira, Ibn Qajima, Ibn Juzaje, As-Sujutiho, a mnoha dalších.

Verš 219 se zabývá alkoholickými nápoji a hraním. Několik ranných autorit - Ibn Umar, Ash-Shabi, Mujahid, Qatadah, Ar-Rabi bin Anas a Abdur-Rahman bin Aslam — říká, že jde o první ze tří veršů zjevených na toto téma, což znamená, že další dva mají před tímto přednost. Alláh zde říká, že z alkoholu je “i užitek”, ve verši 5:90 ale říká, že jde o “dílo Satanovo”, což prospěšnost alkoholu zcela vylučuje.

Verš 221 zakazuje muslimům brát si “modloslužebnice”. Ibn Kathir zaznamenává velkou neshodu mezi islámskými autoritami ohledně toho, jestli se tento zákaz týká židovek a křesťanek, nebo pouze polyteistek. Zaznamenává nicméně, že mezi islámskými právníky existuje shoda, že taková manželství jsou povolena, ačkoliv žádná škola islámského práva pochopitelně nepovoluje, aby si muslimská žena vzala Žida nebo křesťana. V kultuře, která vyžaduje, aby byly ženy zcela podřízeny muži, zajišťují tato nerovná práva, že nemuslimské komunity zůstanou v podřízenosti a nebudou požívat stejných práv nebo důstojnosti, jako muslimové.

Verše 222-286

Verše 222-242 druhé súry koránu, “Kráva”, obsahují především různé zákony týkající se manželství a rozvodu. Pohlavní styk během menstruace je zakázán (verš 222). Za zjevením verše 223 stojí podle hadísu zaznamenaného imámem Muslimem a mnoha dalšími, Židé: “Židé říkávali, že když muž vstoupí do vagíny ženy, ale zezadu, a ona otěhotní, dítě bude šilhat”. Aby to bylo vyvráceno, byl zjeven verš 223: “Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete”. Tento verš je také chápán jako zákaz análního sexu. Qutb říká, že použití slova “pole”, s jeho konotacemi “plodnosti a produkce, je v kontextu plodnosti a plození nejvhodnější” - nebo jak to říká Maududi, Alláhovým “důvodem ke stvoření ženy nebylo pouze poskytnout muži zábavu”. Také mu má poskytovat děti.

Pravidla pro rozvody zdůrazňují, že ačkoliv ženy “mají pro sebe stejné právo jako oni”, “muži jsou nicméně o stupeň výše” (verš 228). To může být důvodem toho, proč se muž může s ženou rozvést jednoduše tak, že třikrát pronese “talak” - rozvádím tě - žena to ale učinit nemůže. Tak jednoduchá rozvodová procedura vede k rozvodům v záchvatu hněvu, které jsou následovány usmířením - a korán to předpokládá a pokouší se tomu zabránit tak, že stanovuje, že manžel, který rozvede svojí ženu třikrát, se s ní již nemůže usmířit, pokud si ona nevezme jiného muže, a nerozvede se s ním (verš 230). To vedlo ke vzniku fenoménu “dočasných manželů”, kteří si na příkaz islámského duchovního dokonce ještě i dnes vezmou třikrát rozvedenou ženu a rozvedou jí, aby se ubohá žena mohla vrátit ke svému původnímu manželovi. Jak si lze představit, tato praxe je také zneužívána.

Verše 234 a 240 se zabývají vypořádáním se s manželkami v závěti; ti, které zajímá doktrína nahrazování, si mohou povšimnout, že Ibn Kathir tvrdí o verši 240, že “většina učenců říká, že tento verš (2:240) byl nahrazen veršem 2:234″.

Verše 243-260 se vracejí k dětem Izraele a odkazují se na několik biblických příběhů, na žádný z nich podrobně. Židé odmítli bojovat poté, co jim to bylo nařízeno (verš 246) a vzbouřili se proti dosazení Saula za krále (verš 247). Pokud by si to Alláh přál, národy by věřily v proroky, které seslal na zemi, to ale nebyla jeho vůle, ačkoliv důvody nejsou vysvětleny (verš 253). Podle islámského učence Mahmouda Ayouba je verš 255, také známý jako Verš trůnu, “považován muslimy za jeden z nejlepších veršů koránu. Hrál proto velkou roli ve zbožnosti muslimů”. Mohamed, prorok islámu, potvrzuje toto tvrzení prohlášením o jeho síle, “Kdykoliv jdete do postele, recitujte Verš trůnu (2:255), protože potom vás bude chránit Alláhův ochránce, a Satan se k vám nepřiblíží až do rána”, a dalším o tom, že je “největším veršem v Alláhově Knize”. Qurtubi zaznamenává, že “když byl Verš trůnu zjeven, každá modla a král na světě padli a poklonili se, a koruna králů jim spadla z hlavy”, a připomíná Mohamedův výrok, ve kterém Alláh říká Mojžíšovi o velkém požehnání, kterého se jim recitací Verše trůnu dostane - další manifestace předpokladu, že Lidé knihy měli alespoň část obsahu koránu, zvráceně ho ale nahradili vlastními Písmy.

Bezprostředně poté následuje proslulé prohlášení, že “Nebudiž žádného donucování v náboženství!” (verš 256). Islámští mluvčí na Západě ho často citují, aby vyvrátili obvinění, že islám se šířil mečem, nebo dokonce aby tvrdili, že islám je náboženství míru. Podle ranného muslimy Mudžahida ibn Jabra byl tento verš zrušen veršem 9:29, ve kterém je muslimům nařizováno, aby bojovali proti Lidem knihy. Jiní nicméně podle islámského historika Tabariho říkají, že verš 2:256 nebyl nikdy zrušen, byl ale zjeven v souvislosti s Lidmi knihy. Nemají být nuceni k přijetí islámu a mohou praktikovat své náboženství, dokud platí džizju (daň z hlavy) a “cítí se poníženi” (9:29).

Mnoho lidí chápe verš 256 jako že je v rozporu s islámským příkazem vést džihád proti nevěřícím, žádný rozpor ale ve skutečnosti neexistuje, protože cílem džihádu není nucená konverze nemuslimů, ale jejich podřízení islámskému společenskému pořádku. Asad říká: “Všichni islámští právníci mají bez výjimky za to, že nucené konverze jsou za všech okolností prázdné a neplatné, a že jakýkoliv pokus o násilné přinucení nevěřícího k přijetí víry v islám je silný hřích: což je výnos, který vyvrací široce rozšířený omyl, že islám staví před nevěřící alternativu ‘konverze nebo meč’”. Je to tak: volba, jak jí předložil sám Mohamed, nabízí konverzi, podřízení jako dhimmi, nebo meč. Qutb v souladu s tím popírá, že verš 256 je v rozporu s nařízením bojovat, “dokud nebude všechno náboženství patřit Alláhovi” (verš 193), když říká, že “islám nikdy nepoužíval k prosazování víry sílu”. Namísto toho je “hlavním cílem džihádu ustanovení stabilní společnosti, ve které mohou žít všichni občané, včetně stoupenců jiných náboženství, v míru a v bezpečí” - ačkoliv nikoliv se stejnými právy před zákonem, jak zdůrazňuje verš 9:29. Pro Qutba je tato “stabilní společnost” “islámským sociálním pořádkem”, jehož ustanovení je hlavním cílem džihádu.

V tomto světle vedle sebe mohou existovat verše 256 a 193 bez jakýchkoliv problémů. Muslimové musí bojovat, “dokud nebude všechno náboženství patřit Alláhovi”, k jeho přijetí ale nikoho nenutí. Od těch, kteří odmítnou konvertovat, si vynucují podřízenost, takže mnoho z nich následně konvertuje k islámu proto, aby se vyhnuli ponižujícím a diskriminujícím regulacím postavení dhimmi - když ale konvertují, činí tak z vlastní svobodné vůle. Až pouze na konci světa se vrátí prorok islámu Ježíš, který zruší křesťanství, a tak i potřebu placení džizji, a islamizuje svět. Tehdy bude náboženství “patřit Alláhovi” a nebude již potřeba žádného dalšího džihádu.

Verše 261-286 převážně vyzývají věřící k charitativním příspěvkům a odsuzují lichvu (verše 275-281) - což je základ islámského odmítání bankovnictví založeného na úrocích. Verš 282 určuje, že při svědecké výpovědi mají dvě ženy hodnotu jednoho muže. Mohamed vysvětlil, že “je tomu tak kvůli nedokonalosti ženské mysli”.

Publikováno 21. 09. 2007 v 11:17 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.