Kareem Amer

22. ledna 2007 byl egyptský bloger Abdel Kareem Nabil Suleiman, lépe známý pod svým internetovým pseudonymem Kareem Amer, odsouzen na čtyři roky do vězení za kritiku islámu a egyptského prezidenta Husního Mubaraka na svém blogu.

Je povoleno šířit tento překlad prostřednictvím libovolných internetových stránek, blogů, lidskoprávních skupin, atd., pokud bude uveden explicitní odkaz na tuto stránku.

Poprvé od pěti let jsem našel dost odvahy na to, abych se tento rok odmítl postit během ramadánu. A to bez ohledu na všechny obtíže, překážky a výzvy, které mě při naplnění tohoto rozhodnutí doprovázely. Obnovilo to ve mě část svobodné vůle, která mi byla odebrána, když jsem býval nucen vykonávat praktiky a činy s nedostatkem přesvědčení, jen z ohledu na lidi kolem sebe, když už pro nic jiného.

Z této úspěšné zkušenosti jsem vyšel s novým pohledem na domýšlivou společnost, ve které žijeme, a ve které je každý jednotlivec odsouzen projevovat se na veřejnosti jako pokrytec, aby si získal uznání lidí kolem sebe, dokonce i když se to, co prožívá uvnitř, zcela liší od toho, co dává najevo navenek.

Před několika lety přišel poslanec egyptského parlamentu se zákonem, který postavil mimo zákon ty, kteří jí během ramadánu na veřejnosti: zákonem, který vyslal nepostícím se lidem jasnou zprávu, aby se chovali ke společnosti jako pokrytci tím, že budou lidi kolem sebe přesvědčovat o tom, že se postí stejně jako oni. To bez ohledu na skutečnost, že rituál půstu byl měl být soukromou záležitostí vztahu postícího se a jeho boha. Nicméně během islamizace našich společností došlo k tomu, že se půst změnil z osobního aktu zbožnosti těch, kteří si ho přejí dodržovat, ve zvyk, který musí být ukazován na veřejnosti, aby se člověk nedotkl pocitů těch, kteří se postí; nepostící by se měli zdržovat jídla a pití před postícími se, aby jim pomohli odložit jejich touhu po jídle a pití až do iftaru! [1]

Ačkoliv tento zákon nikdy nespatřil světlo světa, je již různými způsoby aplikován na egyptské ulici jako způsob života. Kavárny a restaurace zavírají své dveře až do iftaru. Rychlé občerstvení, džusy a nápoje nemohou být prodávány během dne na základě argumentu, že by se všichni měli postit, a ten, kdo se nepostí, by se měl ukrýt daleko před zraky lidí na základě argumentu, že se kvůli svému porušení půstu souží a měl by ho ukrývat!

Měsíc půstu se proměnil ve veřejnou aukci pokrytectví. Každý bojuje o to, aby různými způsoby ukázal, že je ještě větší pokrytec, než ti druzí. Je naprosto přirozené, že jsou lidé, pro které je půst neproveditelný, a proto jí, nebo se nepostí proto, že nejsou přesvědčeni, nebo v půst prostě nevěří, nebo proto, že nejsou muslimové. Bez ohledu na to je pohledy ostatních nutí k předstírání, že se postí, aby se vyhnuli tomu, že budou vypadat jako méněcenní, protože tak se společnost dívá na každého, kdo opustí své zvyky a jde proti většinovému konsensu.

Pokud dojde k tomu, že se někdo během ramadánu na veřejnosti nepostí, nedokážete si představit všechny ty urážky, kterých se mu dostane, ať už přímo, nebo tím, že ho pronásledují divoké a vtíravé pohledy lidí. Tyto pohledy vedou nepostícího se k tomu, že si představuje, jak pronikají do něj, a přejí si proměnit se v ostré nože, které ho budou bodat, dokud nevydechne naposledy.

Když jsem byl dítě a chodil jsem do základní školy, mí spolužáci zesměšňovali své nepostící se spolužáky o ramadánu písničkou s následujícím textem:

Ya faater Ramadan,
ya khaaser deenak!
Sikkeenat al-jazzaar,
tiqta’ masaareenak!

[Nepostící se během ramadánu,
který jsi ztratil svojí víru!
Ať řezníkův nůž
vyřízne tvoje vnitřnosti!]

Takto jsme byli vychovávání jako děti, tvrdou písničkou, která vyjadřuje přání, aby byly člověku, který se během ramadánu nepostí, vyříznuty střeva. Ukazuje základní pohled společnosti a lidí kolem nás, se kterým se my nepostící během ramadánu setkáváme.

Minulý pátek jsem byl s přítelem v Káhiře. Krátce před iftarem jsme dostali hlad, a tak jsme se rozhodli, že se najíme na prvním místě, na které narazíme. Smůla nás zavedla před pobočku Kentucky Fried Chicken ve středu města. Koupili jsme si to, co jsme chtěli, a zamířili jsme do jídelny. Nedošlo nám, že iftar ještě nepřišel. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že restaurace je zcela zaplněná rodinami, které čekaly na příchod iftaru, aby se mohly najíst. Přítel a já jsme se posadili doprostřed davu a začali jsme jíst. Nás stůl se proměnil v divadlo a každý na nás zíral, jako bychom přišli z jiné planety. Díky tomu se jídlo proměnili v nesnesitelné utrpení.

Během noci Eid al-fitr[2] jsem poslal přátelům několik dopisů, ve kterých jsem jim přál “Kullu ‘aamin wa antum bikhair” [”Ať se ti vede každý rok dobře”]. Hovořil jsem se svojí nemuslimskou přítelkyní a začal jsem jí také přát. Prohodila, že není muslimka, já jsem jí ale vysvětlil, že jí přeji ke konci Měsíce pokrytectví, a ne k něčemu jinému.

Všem lidem, kteří musí během tohoto měsíce předvádět na veřejnosti jinou tvář než tu skutečnou …

Každému člověku, který utrpěl pohledy lidí a jejich satirickými a urážlivými výroky, protože se jim nevyrovnal v jejich pokrytectví …

Každé lidské bytosti, která respektuje sama sebe a zřekla se islámu …

Ať se vám vede každý rok dobře.

[1] Iftar: večerní jídlo ukončující muslimský půst. Následuje bezprostředně po západu slunce.
[2] Eid al-fitr: islámský svátek oslavující konec ramadánu.

Publikováno 13. 10. 2007 v 17:27 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.