Robert Spencer

Třetí kapitola koránu se jmenuje “Rod Imránův” - tedy Amránův, rod otce Mojžíše a Árona (Exodus 6:20), který je zmiňován ve verších 33 a 35. Podobně jako většina jmen súr koránu nevyznačuje ani toto téma súry, je to jednoduše slovo vzaté z kapitoly, aby bylo možné odlišit jednu kapitolu od druhé. Podle Maududiho se súra 3, která byla zjevena v Medíně, “obrací obzvláště” k Židům a křesťanům, a také k muslimům. Říká, že obsahuje “pokračování výzev súry al-Baqara (súry 2), ve které byli pokáráni za svojí chybnou víru a špatnou morálku, a bylo jim doporučeno, aby jako nápravu přijali pravdu koránu”. Bulandshahri podobně říká, že súra 3 je “argumentem proti Židům, křesťanům a pohanům, na něž se na všechny obrací. Zve je k pravdě a vyvrací jejich falešnou víru, která obsahuje rouhačské ideologie týkající se Isy a Ibrahima [Ježíše a Abraháma]”.

Tato snaha je zřejmá ze začátku kapitoly. Verš 3 říká, že korán, nyní zjevený Mohamedovi, potvrzuje to, co bylo napsáno v Tóře a v Evangeliu. Ibn Kathir vysvětluje, že “tyto Knihy dosvědčují pravdu koránu, a korán také dosvědčuje pravdu obsaženou v těchto knihách, včetně dobrých zpráv o Mohamedově proroctví a o zjevení vznešeného koránu”.

To opět vysvětluje, proč považuje islámská tradice středního proudu židovská a křesťanská Písma za zkažená: protože nepotvrzují to, co je v koránu, a proto je Židé a křesťané museli změnit - a proto “byli obelstěni v náboženství svém tím, co si sami vymyslili” (verš 24). Asad proto zdůrazňuje, že “je třeba mít na mysli, že Evangelium často zmiňované v koránu není totožné s tím, co je nyní známo jako čtyři Evangelia, ale odkazuje se na původní, nyní ztracené, zjevení předané Ježíšovi, a známé jeho současníkům pod řeckým názvem Evangelion (’Dobré zprávy’). Bylo pravděpodobně zdrojem, že kterého čerpala synoptická Evangelia většinu svého materiálu a některá učení připisovaná Ježíšovi. Skutečnost, že bylo dávno ztraceno a zapomenuto je zmíněna v koránu ve verši 5:14“.

Verš 4 říká, že Alláh nyní zjevil “Rozlišení” (arabsky furkan), které je, jak to říká Ibn Kathir, “rozlišením mezi špatným vedením, podvodem a odchylkou na jedné straně, a správným vedením, pravdou a zbožností na straně druhé”. Podle Qatady a mnoha dalších islámských autorit je toto “rozlišení” koránem samotným, ačkoliv další říkají, že se zde hovoří o všech zjevených písmech - v jejich nezkažené podobě, pochopitelně.

Ten samý verš také slibuje “trest strašný” těm, kteří jeho vedení odmítnou. Indický muslimský učenec Allama Shabbit Ahmed Usmani z dvacátého století to považuje za důkaz, že Ježíš nemůže být bohem, protože zatímco “Alláh je mocný ve své pomstě a trestá tam, kde to uzná za vhodné”, Ježíš “nemohl být vládcem jako Alláh, protože nedokázal překonat ničemy, kteří ho pronásledovali, aby ho zabili”.

Verš 7 vysvětluje, že některé verše koránu jsou jasné, a některé nejsou, “jako například”, říká tafsír al-Džalalajnů, “první verše některých súr”, včetně prvního verše této súry. Nemají být muslimy zkoumány příliš do hloubky (což se tak nestalo): Alláh varuje, že pouze “Ti, v jejichž srdcích je odchýlení”, kteří “následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha.”

Verše 8-27 vyzývají věřící, aby neodmítali víru v Alláha, a varují nevěřící, že na ně v pekle čeká bolestný trest. Verš 13 hovoří o bitvě u Badru, prvním velkém vítězství muslimů, kdy malá síla zvítězila nad mnohem větší armádou pohanských Arabů z Mohamedova kmene Kurajšovců (který jeho proroctví odmítl). Maududi říká, že prvních 32 veršů súry 3 bylo “pravděpodobně zjeveno brzy po bitvě u Badru”, a tento verš říká, že když se armády setkaly, objevilo se “znamení”; “jeden houfec bojoval na stezce Boží, zatímco druhý byl nevěřící”. Těmto armádám “se zdál druhý houfec na pohled dvojnásobný počtem”, což Ibn Kathir vysvětluje takto: “Když se obě strany setkaly, muslimové si mysleli, že modloslužebníků je dvakrát tolik, než jich bylo, aby důvěřovali v Alláha a hledali pomoc u Něj. Modloslužebníci si mysleli, že věřících je dvakrát tolik, kolik jich bylo, aby cítili strach, hrůzu, zděšení a zoufalství”. Alláh, říká, “zajistil vítězství v tomto životě svým sluhům”. To znamená, že muslimové dosáhli vítězství díky své poslušnosti Alláhovi. Pravdou je také opak, z čehož se objevuje vzor, který se objevuje napříč historií: když muslimové trpí, jejich utrpení je připisováno tomu, že nejsou dostatečně islámští, a protilékem je vždy více islámu.

Verš 19 vyhlašuje, že “Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám” a že Lidé knihy ho odmítli pouze “následkem vzájemné řevnivosti”. Židé a křesťané, říká Bulandshahri, rozpoznali, že Mohamed “bude posledním prorokem, jejich tvrdohlavá povaha jim ale zabránila v jeho přijetí”. Verš 20 říká, že budou spaseni, pokud se Alláhovi podřídí; Bulandshahri pokračuje: “Nelze tyto lidi přinutit k přijetí islámu, lze jim pouze poradit. Pozvat je k přijetí islámu je povinností muslimů”.

Verše 28-32 se zabývají převážně varováními před Alláhovým soudem, verš 28 ale varuje, ať “si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících!” (slovo zde použité znamená více než nahodilé přátelství, ale spíše spojenectví), “leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby”. To je základ představy, že věřící mohou pod tlakem legitimně lhát nevěřícím. Slovo použité pro “chránit se” (zde jsou oba české překlady poněkud nepřesné - “leda v případě, že byste se před nimi bránili” - pozn. př.) je v arabštině tuqatan, podstatné jméno slovesné od takíjatan - odtud stále známější výraz takíja. Ibn Kathir říká, že fráze, kterou Pickthall překládá jako “leda v případě, že byste se před nimi bránili” znamená, že “věřící v některých oblastech nebo časech strachu mohou pro vlastní bezpečnost před nevěřícími navenek projevovat nevěřícím přátelství, nikdy ale vnitřně. Například Buchari zaznamenal, že Abu ad-Darda řekl, ‘Usmíváme se do tváří některých lidí, ačkoliv naše srdce je proklíná’. Al-Buchari řekl, že al-Hasan řekl, ‘Takja [takíja] je povolena až do Dne zmrtvýchvstání”. Zatímco mnoho muslimských mluvčích dnes tvrdí, že takíja je výhradně šíitská doktrína, kterou sunnité odsuzují, známý odborník na islám Ignaz Goldziher poukazuje na to, že ačkoliv byla zformulována šíity, “je přijímána jako legitimní i dalšími muslimy, na základě verše koránu 3:28″. Dnes jí praktikují sunnité z al-Kajdy.

Podle Mohamedova prvního životopisce Ibn Isháka bylo prvních osmdesát veršů súry 3 zjeveno poté, co z jemenského města Narjan přišla delegace křesťanů. Jedním z vůdců této delegace byl biskup Abu Haritha ibn Alqama, který dostával peníze, sluhy a další projevy přízně od “křesťanských králů Byzancie”. Ibn Ishák říká, že Abu Haritha věděl, že Mohamed je prorok, odmítl ho ale uznat kvůli strachu ze ztráty kořisti, kterou ho Byzantici zaplavovali.

Ibn Ishák zaznamenává, že delegace “se mezi sebou v některých věcech neshodovala, říkala, že [Ježíš] je Bůh; a že je synem Božím; a že je třetí osobou Trojice, což je křesťanská doktrína”. Přednesli Mohamedovi argumenty obhajující tato tvrzení, on je ale nepřijal. Když mu řekli, že se podřizují vůli Boží, odpověděl: “Lžete. Vaše tvrzení, že Alláh má syna, vaše uctívání kříže, vaše pojídání vepřového, vám brání v podřízení se”. Alláh poté zjevil velkou část súry 3, která odmítá jejich tvrzení a sděluje světu pravdu o Ježíšovi a křesťanství.

Začíná příběhem narození a raného života Marie, kde nám ve verši 35 říká, že její matka byla “manželkou Imránovou” - tedy manželkou Amrama, otce Mojžíše a Aarona. Tento verš vedl společně s veršem 19:28, ve kterém je Marie nazývána “sestrou Aaronovou”, ke vzniku obvinění, že Mohamed si spletl Mojžíšovu sestru Miriam s Ježíšovou matkou Marií, protože v arabštině jsou obě jména shodná: Maryam. Když byl Mohamed s touto skutečností konfrontován, přišel pohotově s touto odpovědí: “(Lidé v dávných dobách) dávali jména (svým lidem) po jménech proroků a zbožných lidí, kteří žili před nimi”. Ačkoliv to může vysvětlit, proč je Marie nazývána “sestrou Aaronovou”, nevysvětluje to skutečnost, že je zde jasně popisována jako Imránova dcera.

Ať už to bylo jakkoliv, Imránova žena zasvětila dítě ve svém lůně službě Alláhovi (verš 35); když porodila, řekla o Marii, “A svěřuji ji i potomstvo její do ochrany Tvé před satanem prokletým” (verš 36). Mohamed říká, že každé dítě je po svém narození “trápeno Satanem” . To je důvod, proč děti pláčou, když se narodí. Marie a Ježíš byli nicméně před tímto Satanovým dotekem uchráněni. Ačkoliv dítě bylo holčička a “pohlaví mužské není jako ženské” (verš 36), Imránova žena svůj slib splnila: Marie byla zasvěcena službě Alláhovi. Bulandshahri říká, že žila v Chrámu v Jeruzalémě, který nazývá Baitul Muqaddas (”Svatý dům”), a v souladu s islámskou představou, že poselstvím všech židovských proroků byl islám, ho označuje za mešitu. Marie tam byla živena zázračným způsobem (verš 37).

Tento příběh připomíná příběh vyprávěný v Jakubově protoevangeliu, křesťanském dokumentu z druhého století: v něm se rodiče Marie Jáchym a Anna modlí k Bohu, aby ukončil jejich bezdětnost, a s díky mu následně počaté dítě zasvěcují. Když byly Marii tři roky, žila v Chrámu, kde byla krmena anděly. To vedlo k obvinění, že Mohamed pouze “vyprávěl povídačky starých” (korán 6:25, 8:31, 16:24, 23:83, 25:5, 27:68, 46:17, 68:15, 83:13), a nikoliv boží zjevení. Muslimové ale odpovídají, že korán takto pouze odlišuje pravdu od lží v křesťanství, které Ježíšovi následovníci zkazili.

Verše 38-41 připomínají narození Jana Křtitele a vybírají si útržky z Lukáše, 1:5-80: andělé říkají Zachariášovi, že bude mít syna, a ptají se, jak je to možné, když je tak starý, a on není schopen promluvit. Korán poté pokračuje příběhem o Ježíšově zrození a začíná potvrzením Mohamedova proroctví (verš 44): Ibn Kathir vysvětluje, že ačkoliv nebyl Mohamed svědkem těchto událostí, “Alláh mu tyto skutečnosti odhalil”, jako by byl jejich očitým svědkem.

Oznámení andělů o Ježíšově narození (verše 45-6) se v některých zásadních detailech odlišují Gabrielova oznámení v Lukášovi 1:30-35: v koránu je Ježíš označován za “Slovo” Alláhovo a je nazýván “Spasitelem”, nikoliv ale “Synem Nejvyššího”. Muslimští vykladači vysvětlují, že Ježíš je Alláhovým slovem nikoliv ve smyslu božského původu, jako v Janovi 1:1, ale protože byl stvořen bez lidského otce Alláhovým slovem, stejně jako Adam - jak vysvětluje verš 59. Ve verši 48 je nám říkáno, že Alláh bude učit Ježíše “Písmu a moudrosti, a Tóře a Evangeliu”: v koránu není Evangelium zprávami o Ježíšovi, ale knihou, která byla zjevena Alláhem. Verš 49 připomíná několik zázraků, které Ježíš vykonal, z nichž každý byl vykonán “z dovolení Božího”. Bulandshahri vysvětluje, že toto tvrzení je opakováno, aby se zdůraznilo, že Ježíš konal zázraky pouze z Alláhova povolení - “protože po shlédnutí těchto zázraků, obzvláště po vzkříšení z mrtvých, je možné, že lidé by mohli považovat Sajidina Isu [Pána Ježíše] za samotného Alláha”. Jedním ze zmiňovaných zázraků je oživení hliněných ptáků, které se objevuje v apokryfním pseudo-Tomášově evangeliu dětství z druhého století.

Když Židé Ježíše odmítli, shromáždil učedníky, kteří řekli, “ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme!” (verš 52) A zatímco Ježíšovi nepřátelé proti němu spřádali plány, Alláh, který “nejlépe umí strojit lest” (verš 54), také spřádal plány, a odhaluje nám, že Ježíše “povznese k Sobě”. To podle Ibn Isháka vyvrací to, “co se tvrdí o ukřižování Ježíše Židy” - k čemuž se vrátíme v súře 4, která říká, že “oni jej nezabili ani neukřižovali” (verš 157).

“A toto”, říká verš 62, “je skutečně příběh pravdivý - a není božstva kromě Boha” - jinými slovy, Ježíš není božský. Alláh říká ve verši 61 Mohamedovi, aby vyzval všechny, kteří věří v opak: protože “ti bylo dáno vědění”, měl by říct jinověrcům: “Pojďme, přizveme syny naše a syny vaše, ženy naše a ženy vaše, nás i vás; potom vzájemně si budeme přísahat a přivoláme prokletí Boží na lháře!” Když to podle Ibn Isháka slyšela delegace z Najranu, požádali Mohameda o čas na poradu mezi sebou. Pak jeden z jejich vůdců řekl ostatním: “Křesťané, víte velmi dobře, že Mohamed je prorok poslaný (Bohem) a že přinesl rozhodující prohlášení o povaze vašeho pána. Víte také, že lidé nikdy nepřivolávají prokletí na proroka, aby pak viděli své staré žít a mladé vyrůst. Pokud tak učiníte, budete zničeni. Pokud se ale rozhodnete držet se vašeho náboženství a podržet si své učení o vašem pánu, pak ho opusťte a odejděte domů”. Proto šli za Mohamedem, odmítli jeho výzvu a šli domů jako tvrdohlaví odpadlíci, kteří tak potvrdili svojí vzpouru proti Alláhovi.

Verše 64-120 třetí súry koránu, “Rod Imránův”, pokračují v obviňování Židů a křesťanů z toho, že odmítají islám pouze kvůli své zvrácenosti, a zvou je zpět k pravému náboženství Abraháma. Verš 64 doplňuje koránský popis křesťanství ve verších 33-63 tím, že zve Lidi knihy k přijetí islámu. Pozvání je prezentováno jako pozvání ke “shodě”: “že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za Pána místo Boha!” To by (z islámského hlediska) znamenalo, že by se křesťané museli zříct Kristova božství, a také židovské a křesťanské praxe zbožňování “rabínů a mnichů”, které ve spojení s tímto veršem zmiňuje tafsír al-Džalalajnů. Toto obvinění vychází z verše 9:31.

Ve verších 65-68 kárá Alláh Židy a křesťany za to, že se dohadují o něčem, “o čem vědění nemáte” (verš 66): o náboženství Abraháma. Abrahám nemohl být Žid nebo křesťan, říká verš 65, protože “přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm?” Ve skutečnosti byl muslimským hanífou (verš 67), jak vysvětluje tafsír al-Džalalajnů: “Abrahám vpravdě nebyl Žid, ani křesťan, ale byl muslim, který vyznával jedinost Alláha, a hanífou, který se odkláněl od ostatních náboženství k tomu pravému; a nikdy nebyl modloslužebníkem”. Co více, Mohamed a muslimové jsou “nejbližšími příbuznými Abraháma”, jak říká Ibn Kathir: “Tento verš znamená, ‘Lidé, kteří mají největší právo na to být následovníky Ibrahima, jsou ti, kteří následovali jeho náboženství a náboženství tohoto proroka, Mohameda, a jeho společníků …”

Pochopitelně, pokud byl Abrahám muslim, judaismus je zcela nezákonný. Židé (a křesťané) jsou jednoduše odpadlíci od pravé víry svých vlastních proroků - kterou byl islám. A to je pohled na judaismus a křesťanství, který dnes mnoho muslimů vyznává. Verš 69 zdůrazňuje zvrácenost některých Židů a křesťanů: přejí si svádět muslimy z cesty, ačkoliv tak svedou pouze sami sebe, když odmítnout “znamení Alláhova”, ačkoliv jsou jejich svědky (verš 70). “Znamení” jsou v arabštině “áje”, což je slovo používané pro verše koránu. To se může vztahovat k delegaci křesťanů z Najranu nebo ke ke křesťanům a Židům, kteří slyšeli Mohameda recitovat korán, a přesto islám odmítli - a kteří podle islámských záznamů věděli, že Mohamed je prorok, nechtěli to ale ze sobeckých důvodů přiznat. Maududi říká: “To je důvod, proč je korán opakovaně viní ze zlomyslného překrucování Alláhových znamení, které viděli svýma vlastníma očima a které sami dosvědčili”. A dokonce se snížili až k tomu, jak říkají verše 71-72, aby se pokoušeli lstí odvracet od islámu druhé: “Tím pronášejí vědomě o Bohu lež” (verš 75). Mezi jejich špinavé triky patří i vydávání vlastních slov za svatá Písma (verš 78); někteří skeptici spekulovali, že Mohamed sám se stal jejich obětí, když hledal informace o dřívějších zjeveních, než jejich trik prohlédl.

Verše 79-80 zamítají jako nemožnou představu, že by prorok - jasně jde o Ježíše - mohl učit, že je bohem. Byl pouhým prorokem, stejně jako ostatní proroci (verš 84), a Alláh od nikoho nepřijme jiné náboženství, než islám (verš 85). A ti, kteří odmítnou pravou víru poté, co jí již přijali, si vyslouží “prokletí Boží a andělů i lidstva veškerého” (verše 86-7). To se vztahuje, jak říká Maududi, k “židovským rabínům z Arábie”, kteří Mohameda uznali a poté ho popřeli. Verše 93-4 tvrdí, že židovská stravovací pravidla byla vynalezena Židy (nebo Jákobem - Izraelem - samotným), a verš 95 je vyzývá k tomu, aby odmítli to, co Maududi nazývá “puntíčkářským právním formalismem” a aby se vrátili k pravému monoteismu Abraháma - tj. k islámu.

Verš 96 říká, že svatyně v Mekce (Bakka) byla světově prvním svatostánkem. Podle Ibn Kathira byla potavena Abrahámem, “o jehož náboženství Židé a křesťané tvrdí, že ho následují. Nicméně oni nevykonávají Hadždž (pouť) do domu, který Ibrahim postavil na Alláhův příkaz, a do kterého pozval lidi, aby k němu konali hadždž”. Lidé knihy “popřeli znamení Alláhova” (verš 98) a pokoušeli se svádět ostatní z jejich cesty (verš 99). Když muslimové naslouchají těmto Židům a křesťanům, kteří odmítají islám, stanou se odpadlíky (verš 100). V Den posledního soudu budou tváře požehnaných bílé, zatímco tváře zatracených budou černé (verš 106).

Na zemi jsou mezitím muslimové “národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi”, zatímco většina Židů a křesťanů jsou “hanební nevěřící” (verš 110). Muslimové se ale nemusejí obávat, protože Židé a křesťané jsou zároveň zbabělci: “budou-li proti vám bojovat, obrátí se k vám brzy zády” (verš 111). Jsou pokryti hanbou - “kromě těch, kdož chráněni jsou provazem Božím a provazem lidí” (verš 112). To, říká Bulandshahri, se týká muslimů, kteří souhlasili “s placením výkupného (džizji) muslimskému státu, v kterémžto případě souhlasili s přiznáním práv dhimmi”. Tato práva nejsou rovná s právy muslimů: dhimmi musí přijmout podřízenost a druhořadé postavení (viz. 9:29) výměnou za záruku ochrany - dokud neurazí muslimy.

Nyní je třeba říct, že tím vším nejsou házeni do jednoho pytle všichni Lidé knihy! Někteří z nich “přednášejí za noci verše Boží a na tváře své padají” (verš 113). Podle Ibn Isháka, Ibn Abbase a dalších jde o “duchovní z Lidí knihy, kteří přijali víru” v islám. Držte se ale dále od těch, kteří islám nepřijímají: verš 118, říká Ibn Kathir, zakazuje muslimům, aby “si brali následovníky jiných náboženství za konzultanty a rádce”, protože dokonce i ti, kteří se navenek chovají přátelsky, ve skutečnosti muslimy nenávidí (verše 119-120).

Verš 121 začíná diskusi o poučeních z bitvy u Uhudu a bitvy u Badru. U Badru porazili muslimové v roce 624 velkou přesilu pohanů z kmene Kurajšovců z Mekky; v odvetné bitvě u Uhudu následující rok pohané muslimy porazili a Mohamed byl lehce zraněn. Alláh Mohamedovi připomíná, že když on a muslimové vyrazili do bitvy, dvě skupiny muslimů takřka dezertovaly. Neměli mít obavy, protože “Bůh byl ochráncem jich obou; nechť na Boha se věřící spoléhají!” (verš 122). Konec konců, když byli muslimové u Badru “nepatrnou silou” (verš 123), Alláh jim zajistil vítězství. Podle islámské tradice porazilo u Badru 313 muslimů mnohem větší sílu, protože Alláh poslal tři tisíce andělů, aby bojovali na straně muslimů (verš 124). To je jeden z důvodů, proč dnes nadřazená vojenská síla americké armády džihádisty neděsí.

Když podle Ibn Isháka dorazili Kurajšovci k Badru v síle takřka tisíce mužů, Mohamed zvolal k Alláhovi: “Alláhu, pokud dnes tato skupina zahyne, nikdo tě již nebude uctívat”. Krátce poté ale řekl svému stoupenci Abu Bakrovi: “Buď dobré nálady, Abu Bakre. Alláh nám přišel na pomoc. Je zde Gabriel svírající otěž koně. Na jeho předních zubech je prach”. Mohamed poté přišel mezi své vojáky a vydal závažný slib - který dodával odvahu muslimským válečníkům napříč staletími: “Při Alláhovi, v jehož rukách je Mohamedova duše, žádný muž nezemře tento den ve vytrvalém boji bez ústupu, ale Alláh ho přijme do Ráje”. Jeden ze shromážděných bojovníků, Umajr bin al-Humam, vykřikl: “Dobře, dobře! Nestojí mezi mnou a Rájem nic jiného, než být zabit těmito muži?” Odhodil datle, které zrovna jedl, a spěchal do boje, a bojoval, dokud nebyl zabit. Muslimští bojovníci bojovali napříč historií s podobnou odvahou, vědomi si toho, že pokud zvítězí, získají válečnou kořist (která je detailně probírána v súře 8), a pokud budou zabiti, skončí v Ráji.

A klíčem k pozemskému vítězství je poslušnost k Alláhovi: “Budete-li vytrvalí a bohabojní; pak až nepřítel na vás prudce zaútočí, Pán váš vás podpoří pěti tisíci andělů” (verš 125). Verše 126-129 zdůrazňují, že rozhodnutí o vítězství nebo porážce v bitvě leží výhradně v Alláhových rukách.

Verše 130-139 se zabývají odsuzováním lichvy, a vyzývají muslimy ke zbožnosti, poslušnosti a štědrosti, říkají jim, aby prosili Alláha, aby jim prominul jejich hříchy. Alláh zve věřící, “Cestujte po zemi a pohleďte, jaký byl konec těch, kdož posly za lháře prohlašovali!” (verš 137). To je jeden ze základů islámské představy, že předislámské civilizace, a také neislámské civilizace, jsou všechny džahilija - společnosti nevěřících, které jsou bezcenné. V. S. Naipaul se s tímto postojem setkal během svých cest do domu islámu. V knize Among the Believers (Mezi věřícími) zaznamenal, že “doba před islámem je dobou temna: to je součást muslimské teologie. Historie se musí podřídit teologii”. Naipaul zaznamenal, že někteří pákistánští muslimové, kteří měli daleko k tomu, aby si cenili proslulé archeologické lokality Mohendžodára, považovali ruiny za příležitost k výuce islámu, a doporučovali, aby zde byl vystaven k poučení všech verš 3:137. Verš 139 poté slibuje, že “věřící budou mít navrch” - jak říká Ibn Kathir, “konečné vítězství a triumf bude jistě vaše, věřící”. Podle Ibn Abbase to nicméně někteří muslimové v bitvě u Uhudu pochopili tak, že budou “povzneseni” nad nevěřící - načež vyšplhali na vrch a začali bojovat proti skupině Kurajšovců.

Verše 140-179 se vyrovnávají s otázkou: Proč ale muslimové u Uhudu prohráli? Byla to zkouška od Alláha (verš 141) - zkouška jak pro věřící, tak pro pokrytce (verše 166-7). Opravdu si věřící mysleli, že vstoupí do Ráje, aniž by Alláh prověřil ty, “kdož usilovně se snažili v boji” - džahadú, vedli džihád (verš 142)? I kdyby byl zabit sám Mohamed, muslimové by měli bojovat dál (verš 144), protože nikdo nemůže zemřít jinak než z Alláhovy vůle (verš 145). Podívejte se na proroky, kteří nezaváhali “na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo z neštěstí” (verš 146). Muslimové by neměli poslouchat nevěřící (verš 149), protože Alláh brzy vrhne hrůzu do jejich srdcí (verš 151).

A vskutku, u Uhudu se muslimové právě chystali “zničit” své nepřátele, když byla jejich pozornost odvrácena: když muslimští bojovníci “spatřili utíkající ženy, jimž poskakující šaty odhalovaly kotníky a nohy”, začali křičet, “Kořist! Lidé, kořist!” Neposlušni Mohamedových příkazů opustili své pozice, aby tyto ženy pronásledovali - a proto Alláh dovolil pohanům, aby zahnali muslimy na útěk, jako zkoušku (verše 152-153). Muslimové si způsobili porážku sami (verš 165). Verše 154-5 hovoří o trápení těchto mužů po Uhudu, a verš 159 chválí Mohameda za to, že k nim byl shovívavý. Verše 156-158 a 160 znovu potvrzují tvrzení, že život i smrt, stejně jako porážka nebo vítězství, leží pouze v Alláhových rukách, a proto by se neměl nikdo obávat boje. Ti, kteří budou v boji zabiti, nejsou mrtví, ale užívají si zahrad Ráje (verše 169-72, viz také 136, 163).

Podle Ibn Kathira byl verš 161 zjeven “ve spojení s rudým rouchem, které po bitvě u Badru chybělo mezi válečnou kořistí. Někteří lidé říkali, že si ho možná vzal Alláhův posel”. Tento verš Mohameda ospravedlňuje: prorok by nebyl nevěrohodný, ani by se nepodílel na zpronevěře. A jeho přítomnost je velkou přízní pro věřící (verš 164).

Verše 173-175 chválí ty, kteří odhodili strach a vyrazili do boje; “A tak se vrátili díky přízni a laskavosti Boží a nestalo se jim nic zlého” - tedy s válečnou kořistí v tomto světě nebo s Rájem v tom posmrtném. Ve verších 176-179 je věřícím říkáno, aby se kvůli nevěřícím nermoutili, protože “povolili jsme jim odklad jen proto, aby hříchy své ještě rozmnožili, a je očekává trest zahanbující” (verš 178).

Verše 180-200 kritizují nevěřící a slibují odměnu věřícím. Ti, kteří říkají, že “Bůh je chudý, zatímco my jsme bohatí!” (verš 181) jsou podle Ibn Kathira a tafsírů al-Džalalajnů, Asada, Baryabadiho, Bulandshahriho a dalších Židé. Čeká na ně ale peklo, protože zabíjeli proroky (verš 183). Lidé knihy odvrhli smlouvu s Alláhem a “koupili za ní věc ceny nepatrné. A jak hnusné je to, co koupili!” (verš 187). Věřící by jim neměli závidět, ani když se jim daří, protože Alláh je pošle do pekla (verše 196-197), zatímco věřící si budou užívat zahrady Ráje (verš 198). Lidé knihy, kteří přijmou Mohameda jako proroka, a “nekupují za znamení Boží věci ceny nepatrné” (verš 199) budou také odměněni. Verš 200 slibuje těm, kteří poslouchají Alláha, že se jim bude dařit. Tato představa vedla v historii islámu k tomu, že neštěstí jsou připisována neposlušnosti, a předepsaným lékem je opětovné potvrzení přísnosti islámu.

Publikováno 15. 11. 2007 v 13:37 hodin v kategorii Islám a muslimové. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.