Svody islámského ráje
Robert Spencer
Jakkoliv to může připadat Zápaďanům podivné, zprávy o pannách slibovaných islámským mučedníkům v Ráji nejsou žádným mýtem nebo překroucením islámské teologie. Mohamed vykreslil svým následovníkům vizi otevřeně materiálního a bujně smyslového ráje, který obsahuje vše, po čem mohl kočovník z arabské pouště sedmého století toužit: zlato a věci z jemných materiálů, ovoce, víno, vodu, ženy … a chlapce.
Samozřejmě ne každý byl ochoten vyměnit svůj život za tento přislib, dokonce ani za Mohamedových dnů ne. Během jednoho střetu s Kurajšovci (během zákopové bitvy) vyzval Mohamed své stoupence: “Který muž půjde ven a zjistí, co nepřítel dělá, a pak se vrátí zpět?” Slíbil, že požádá Alláha, aby tento špeh “mohl být mým společníkem v Ráji”. Žádný dobrovolník se ale nepřihlásil, a proto musel nakonec nařídit tento úkol jednomu ze svých mužů.
Přesto byl slib Ráje jedním z hlavních způsobů, kterými Mohamed své stoupence motivoval. Učinil tím z boje v džihádu situaci, která byla vždy zisková: pokud muslimský válečník zvítězil, získal pozemskou kořist; pokud byl zabit, získal prakticky stejnou odměnu v posmrtném životě - pouze v mnohem větším množství. Během bitvy u Badru motivoval Mohamed příslibem Ráje: “Při Alláhovi, v jehož rukách je Mohamedův život, žádný muž nebude v tento den boje proti nim s vytrvalou odvahou a na postupu, nikoliv na ústupu, zabit, protože Alláh ho přijme do Ráje”.
Jednoho z jeho bojovníků, Umajra bin al-Humama, který seděl poblíž a přežvykoval datle, to vzrušilo. “Skvělé, skvělé!” vykřikl. “Není mezi mnou a Rájem nic jiného, než zabití těchto mužů?” Odhodil své datle, spěchal do boje a rychle se setkal se smrtí, kterou hledal.
Co je za dveřmi číslo jedna
Umajr bin al-Humam očekával, že bude v ráji ozdoben “náramky zlatými a perlami” (korán 22:23) a “oděn do atlasu a brokátu” (korán 44:53). Poté bude spočívat “na poduškách zelených a kobercích překrásných” (korán 55:76), sedět “na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou” (korán 56:15), a bude s ostatními sdílet “zlaté nádoby i poháry”, na nichž bude vše, “po čem duše touží a co očím lahodí”, včetně “ovoce hojnost” (korán 43:71, 73), a “ovoce, palmy a jablka granátová” (korán 55:68). Pro nevegetariány bude “maso ptačí podle přání svých” (korán 56:21).
Pro ty, kdo žili celý život na poušti, byla voda vzácností - a korán jí v Ráji slibuje hojnost. Ráj sám je “zahradami, pod nimiž řeky tekou” (korán 3:198, 3:136, 13:35, 15:45, 22:23). “V nich obou prameny dva budou tryskat” (korán 55:66).
A nejen voda: Ráj nabízí různé nápoje. Kromě “řek s vodou, jež nezahnívá”, tam budou také “řeky mléka, jehož chuť je neměnná, a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, a řeky medu očištěného” (korán 47:15).
Víno? Nejsou alkoholické nápoje muslimům zakázány? Neříká korán, že “víno” je “věcí hnusnou z díla satanova” (korán 5:90)? Jak je potom možné najít dílo satanovo v Ráji?
Je třeba pochopit, že víno z ráje je odlišné, “v něm opojnosti není”, a pijáci jím proto “nebudou zmoženi” (korán 37:47).
To všechno bude předloženo požehnaným v dokonale klimatizovaném prostředí: “tam na poduškách odpočívat budou a nespatří tam ani slunce žár, ani mráz spalující a blízko nad nimi budou stromů stíny a nízko budou se sklánět plody visící” (korán 76:13-14).
Jídlo a pohodlí nikdy neskončí: “pod zahradami jeho řeky tekou a plody trvalé jsou stejně jako stíny jeho” (korán 13:35).
Radosti sexu
A ačkoliv to všechno může vypadat přitažlivě, Umajr bin al-Humam po tom všem pravděpodobně netoužil. Protože věděl, že v Ráji na něj čekají “dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné” (korán 78:31); “dívky zrak klopící, okaté” (korán 37:48), “jež rubínům a perlám se budou podobat” (korán 55:58), za něž budou “oženěni” (korán 52:20), Tyto ženy budou “dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl” (korán 55:56). Alláh je “učinil pannami” (korán 56:36), a podle islámské tradice zůstanou pannami navždy.
Ráj ale nebude nudný ani pro muslimy s opačnou sexuální orientací. Alláh jim slibuje, že “budou je tam chlapci obcházet, kteří perlám střeženým se budou podobat” (korán 52:24), “chlapci mládí věčného” (korán 56:17); “při pohledu na ně bys myslil, že jsou to perly rozsypané” (korán 76:19).
Neodsuzuje ale korán homosexualitu? Konec konců, popisuje Lota, jak říká lidem ze Sodomy: “Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! Vy věru jste lid, jenž všechnu míru překračuje!” (korán 7:81) a “Což se chcete jen k mužům z lidstva všeho přibližovat a manželky své, jež pro vás Pán váš stvořil, zanedbávat? Ba, vy věru jste lid přestupníků!” (korán 26:165). Hadís nařizuje, že “pokud je muž, který není ženatý, přistižen při páchání sodomie, bude ukamenován k smrti”. V dalším hadísu Mohamed říká, “Zabijte toho, který sodomizoval, a toho, který dovolil, aby mu tak bylo učiněno”. Tyto příkazy se staly součástí islámského práva, což vedlo například dva Saudy, kteří se obávali ukamenování nebo vězení, k vraždě Pákistánce, který byl svědkem jejich “ostudných činů”, přejetím autem, rozbitím hlavy kamenem a upálením.
Chlapci jako perly ale dali vzniknout podivnému podvojnému přístupu k homosexualitě v islámu. Velký básník Abu Nuwas otevřeně oslavuje homosexualitu ve své básni Navoněné zahrady:
“Ach radosti sodomie! Buďte nyní sodomité, Arabové. Neodvracejte se od ní - je podivuhodným potěšením. Vezměte si stydlivého mládence s kadeřemi na spáncích a projíždějte se na něm jako gazela na své družce. Mládence, kterého mohou všichni vidět opásaného mečem, ne jako vaše děvky, které musí být zahalené. Vezměte si chlapce s hladkými tvářičkami a nasedněte na ně nejlépe, jak dokážete, protože ženy jsou prostředníkem ďáblů!”
Tento paradoxní přístup k homosexualitě prostupuje celou muslimskou historií. Dokonce i osmanský sultán Mehmed II, dobyvatel Konstantinopole, projevoval svojí orientaci otevřeně. Zatímco město stále ještě doutnalo, Mehmed odvrátil svojí mysl od válek a bojů, a požadoval, aby mu byl přiveden proslule pohledný nezletilý syn byzantského důstojníka Lukase Notarase. Notaras šel za sultánem řekl mu, že se bude raději dívat, jak jeho syn zabit před jeho očima, než aby ho ponechal na pospas Mehmedovým choutkám. Mehmed mu vyhověl, a poté nechal setnout i Notarase.
Jak získat přístup do Ráje
Jak jsme viděli, nejjistější záruka Ráje je poskytována těm, kteří “zabíjejí a jsou zabíjeni” za Alláha: “jim budou dány zahrady … A to je slib Jeho pravdivý” (korán 9:111) Mohamed také prohlásil, “Vězte, že Ráj spočívá pod stínem mečů”. Ujišťuje, že ti, kteří zemřou za Alláha, nejsou mrtví, ale živější než kdy dříve: “A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: „Jsou mrtvi!“ Nikoliv; oni živi jsou, avšak vy to netušíte.” (korán 2:154)
Asasíni a svody ráje
Zhruba v časech křížových výprav prosperovala notoricky známá sekta ismaelitských šíitských muslimů známých jako Asasíni. Ačkoliv politickou vraždu nevynalezli, vražděním početných klíčových politických osob, které se stavěly proti jejich hnutí, jí do politiky islámského světa zavedli v masovém měřítku. Po provedení takové vraždy se takřka vždy nechali s klidem chytit, ačkoliv to v té době znamenalo jistou smrt.
Co vedlo mladé muže, že se k této sektě přidávali, a obětovali takovým způsobem své životy? Za prvé, ismaelité se považovali za šiřitele “čistého islámu”, za jehož obnovu pokládali své životy. Je ale také možné, že za jejich motivací stály svody islámského Ráje. Když Marco Polo projížděl koncem třináctého století Asií, zaznamenal, že slyšel “mnoho lidí vyprávět” o temném vůdci Asasínů, Starém muži (neboli šejchovi) z hory:
Udělal v údolí mezi dvěma horami největší a nejkrásnější zahradu, která byla kdy spatřena, osázel jí nejjemnějším ovocem na světě, a postavil v ní nejskvostnější sídla a paláce, které byly kdy spatřeny, ozdobené zlatem a s obrazy toho nejkrásnějšího, co na světě existuje, a také se čtyřmi potrubími, jedním s vínem, jedním s mlékem, jedním s medem, a jedním s vodou. Byly zde krásné ženy a slečny, nejkrásnější na světě, které neměly soupeřky ve hře na kterýkoliv nástroj, a ve zpěvu a v tanci. A dal svým mužům na vědomí, že tato zahrada je Rájem. To je důvod, proč jí udělal podle tohoto vzoru, protože Mohamed ujistil Saracény, že ti, kdo půjdou do Ráje, budou mít krásné ženy, a najdou tam řeky vína a mléka a medu a vody. … Nikdo nevstoupil do těchto zahrad kromě těch, ze kterých si přál učinit Asasíny.
Je pravděpodobné, že tento popis je více legendou, než skutečností. Muslimští bojovníci byli ale v historii motivováni islámským Rájem. Dokonce i únosce z 11. září 2001 Mohamed Atta si v onen osudný den přibalil do svého zavazadla “svatební oblek do ráje”, ačkoliv si ho nemohl nasadit, protože aerolinky mu povolily pouze jedno příruční zavazadlo. Dopis nalezený v Attově zavazadle hovořil o “svatbě” s “ženami ráje … oblečenými do těch nekrásnějších šatů”.
Dodatek 1, Mohamed versus Ježíš
Nový zákon, Jan, 3:16: “Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.”
Korán, 9:111: “A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného a to úspěch je nesmírný.”
Dodatek 2, Sebevražední džihádisté a Ráj
Slib Ráje těm, kteří “zabíjejí a jsou zabíjeni” za Alláha, je základním ospravedlněním sebevražedných útoků. Útočníci si činí nárok na příslib Ráje tím, že zabíjejí Alláhovy nepřátele, a přitom jsou sami zabiti.
Muslimští mluvčí pochopitelně vždy přispěchají s tvrzením, že islám sebevraždu zakazuje: “Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem … a nepřivozujte si smrt!” (korán 29:30) Mohamed v hadísu dodává: “Ten, kdo spáchá sebevraždu udušením, bude se bude sám navždy dusit v pekelném ohni, a kdo spáchá sebevraždu ubodáním, se bude ubodávat v pekelném ohni”.
Vlivný islámský učenec Jusuf al-Qaradáví, jehož knihu Zakázané a povolené vydala v Česku Islámská nadace v Praze, shrnuje rozšířenější názor na věc. Sebevražedných džihádistů se zákaz sebevraždy netýká, protože jejich cílem není zabít sebe, ale nepřítele Alláha: “Není to sebevražda, ale mučednictví ve jméno Alláha. Islámští teologové a právníci o této otázce diskutovali, a hovoří o tom jako o formě džihádu, jako o ohrožení života mudžahida. Je povoleno ohrozit váš život, zkřížit cestu nepříteli, a být při tom zabit”.
Um Nidal, matka sebevražedného džihádisty Hamasu Mohameda Farhata, vidí vražednou smrt svého syna stejným způsobem - jako velké vítězství: “Džihád je náboženským příkazem, který na nás byl uvalen”, vysvětlila. “Musíme tuto myšlenku vštěpovat do duší našich synů, neustále … Co vidíme každý den - masakry, ničení, bombardování domovů - posílilo v duších mých synů, obzvláště Mohameda, lásku k džihádu a mučednictví. … Alláh buď pochválen, jsem muslimka a věřím v džihád. Džihád je jedním z prvků víry a to je to, co mě povzbudilo k obětování Mohameda v džihádu za Alláha. Můj syn nebyl zničen, není mrtvý; žije šťastnější život, než já”.
Um Nidal pokračovala: “Protože jsem svého syna milovala, povzbuzovala jsem ho, aby zemřel smrtí mučedníka za Alláha … Džihád je náboženskou povinností, která na nás byla uvalena, a my ho musíme provádět”.
Dodatek 3, Ráj stále lákadlem pro mladé muže
“Američané milují Pepsi-Colu, my milujeme smrt”, jásal Maulana Injadulláh z al-Kajdy. Muslimové milují smrt, protože Alláh jim nařizuje cenit si radostí ráje více než radostí tohoto světa: “těm, kdo život pozemský více než budoucí milují, od cesty Boží odvádějí, a aby křivá byla, si přejí. Ti věru daleko jsou zbloudilí!” (korán 14:3).
Jakkoliv mohou být svody islámského Ráje křiklavé, jsou stále přitažlivé - tato přitažlivost je pociťována nejostřeji dospívajícími chlapci. V roce 2004 řekl čtrnáctiletý potenciální palestinský sebevražedný džihádista izraelským vojákům, kteří ho odzbrojili: “Vyhodit se do vzduchu je jedinou šancí, jak mít sex se sedmdesáti dvěma pannami v zahradách Ráje”. Další čtrnáctiletý vysvětlil, jak ho džihádistický náborčí zapsal do íráckého džihádu: “Řekl mi o ráji, o pannách, o islámu”.
Dodatek 4, Asasíni
Další detaily o sektě Assasínů najdete na blogu českého arabisty Zdeňka Müllera: Za asasíny do Íránu.