Obléhání Medíny, květen 627
Ali Sina
Hujlei Ibn Akhtab, náčelník kmene Banu Nadir, který byl vykázán ze svého rodného města, a jehož majetek byl zkonfiskován, navštívil Mekkany a další kmeny, a varoval je před tím, co je čeká. Mnoho z těchto kmenů se již stalo obětí Mohamedovy loupeživé armády a přišlo kvůli novému náboženství o muže i majetek. Několik kmenů, Ghatafani, Banu Ashja, Murra, Banu Fezara, Banu Sulajm, Banu Sad a Banu Asad, se sešlo, každý přispěl válečníky, a všichni se spojili s Kurajšovci, kteří přispěli dalšími čtyřmi tisíci vojáky, včetně tří stovek jezdců na koni a patnácti stovek vojáků na velbloudech. Vedení armády o celkové síle deseti tisíc mužů bylo svěřeno Abu Sufjanovi. Náčelníci spojenců se v jejím vedení střídali.
Mohamed byl o těchto přípravách předem zpraven a protože nevěděl, co si počít, poslechl radu Salmana z Persie, který znal způsoby obrany táborů a měst z jiných zemí. Stojí za povšimnutí, že Mohamedův bůh, který byl vždy po ruce, když bylo potřeba porušit společenské nebo morální pravidlo, t.j. vzít si novou ženu nebo se vyspat s dcerou příbuzného nebo otrokyní, nebo který Mohameda vždy pohotově informoval, když se jeho oponenti právě chystali porušit smlouvu, takže na ně mohl preventivně zaútočit, často mlčel, když přišlo na důležité otázky, které spadaly mimo Mohamedovy osobní zkušenosti. Salman byl křesťanský otrok vlastněný Židem. Tento oportunista se přihlásil k nové víře, aby mohl být vyplacen z otroctví muslimy.
Navrhl vykopat zákop, což byla strategie, která nebyla do té doby v Arábii známa. Kamenné medínské domy byly postaveny tak těsně u sebe, že tvořily vysokou a těžko prolomitelnou zeď, a tudíž tvořily samy o sobě dostatečnou ochranu. Tyto zdi byly poté doplněny hlubokým příkopem a hrubým valem. Na jejich vybudování se Mohamed podílel osobně a povzbuzoval své lidi přednesem veršů, o kterých tvrdil, že jde o zjevení, a které jim slibovaly vítězství.
Islám žije z vyvolávání pocitů pronásledování. Tento útok na muslimy poskytl Mohamedovi vynikající příležitost k tomu, aby tyto pocity posílil. Zcela opominul skutečnost, že útočníci se shromáždili proto, aby se pomstili za všechna jeho plenění, vraždy a nesmyslné války.
Muslimové si ještě dnes myslí, že je naprosto v pořádku zabíjet nemuslimy, šířit své náboženství pomocí teroristických aktivit a činit islám dominantním, pokud se ale oběti brání, muslimové tvrdí, že jsou pronásledováni kvůli své víře.
Příkop byl dokončen za šest dní a za něj se postavily tři tisíce mužů z Medíny. Nepřítel dorazil a rozbil své tábory před muslimskou armádou, se zákopem mezi sebou a muslimy. Mekkany tato nová taktika překvapila a neschopní zákop překročit se drželi mimo dostřel lučištníků.
Hujlei Ibn Akhtab navštívil pevnost Židů kmene Banu Kurajza a žádal o jejich podporu. Připomněl jim, co se stalo ostatním dvěma židovským kmenů a varoval je před jejich osudem, pokud nebude Mohamed poražen. Banu Kurajza se nejprve zdráhali Mekkany podpořit, ze strachu, že se stáhnou a Mohamed je nelítostně rozdrtí. Nakonec ale souhlasili, protože jim bylo jasné, že pokud se budou držet své židovské víry, z dlouhodobého hlediska nebudou mít klid, pokud nové náboženství zvítězí.
Proto souhlasili s pomocí mekkanské armádě. Podle tradice poslal Mohamed Hidhajfu jako špeha do tábora Mekkanů a on se doslechl o situaci mezi Kurajzy. Potom poslal Sada ibn Muadha a Sada ibn Ubadu, náčelníky kmenů Aus a Chazraj, aby jeho zprávy potvrdili. Banu Kurajza je přijali chladně a neústupně. Oba Mohamedovi oznámili, že nálada mezi Židy je ještě horší, než se obávali.
Mohamed měl dobré důvody k tomu se Banu Kurajza obávat, protože si byl vědom toho, že jeho kruté zacházení s dalšími židovskými kmeny může dohnat Banu Kurajza na stranu nepřítele.
Muslimové často tvrdí, že masakr Banu Kurajza byl ospravedlnitelný, protože porušili svojí smlouvu s Mohamedem. Není nicméně jasné, jakým způsobem jí porušili. Víme ale, že Mohamed již smlouvu s nimi porušil vraždami Asmy bint Marwan, Abu Afaka a Kaba ibn Ashrafa, a když oblehl Banu Kajnuka a Banu Nadir a zkonfiskoval jim jejich majetek a vyhnal je z města.
Jihovýchodní vstup do města, kde stála ve vzdálenosti dvou nebo tří mil pevnost Banu Kurajza, byl nejzranitelnější. Židé měli stále ještě mezi obyvateli města mnoho přátel a stoupenců, a jak obležení pokračovalo a slabost muslimů byla stále zřetelnější, začala se na všech stranách objevovat nespokojenost, a hovory o dezerci bylo možné zaslechnut i mezi pevnými stoupenci Mohameda. Mohamed se obával o vlastní život a zatímco vojáci stále tábořili podél zákopu, on sám byl v mešitě mezi ženami a dětmi, a se silnou stráží, která nad ním bděla.
Nepřítel nebyl schopen bez ohledu na své počty příkop překročit. Ačkoliv příkop zamítali jako hanebný trik, “cizí lest, ke které se ještě žádný Arab nesnížil”, byl to právě on, který je před městem zadržel.
Po několika dnech frustrujícího čekání objevila jízda čtyř mužů, včetně Ikrimy, syna Abdula Hakama, a Amra ibn Abd Wudda, kamenné místo, kde nebyl příkop příliš široký. Pobídli své koně a podařilo se jim příkop přeskočit!
Odříznuti od své armády a na dostřel od Medíny odvážně vyrazili do muslimského tábora a vyzvali nepřítele k boje muže proti muži. Ali s několika dalšími povstal a vydal se k nim. Mohamed, který se obával, že by Ali, který byl nyní také jeho zetěm, mohl být zabit, ho zastavil v naději, že výzvu přijme někdo jiný. Nikdo jiný se ale neodvážil na výzvu Amra, který byl přes svůj věk stále považován za hrozivého bojovníka, odpovědět.
Mohamed musel nakonec nechat Aliho, aby se výzvě postavil. Pokud šlo o něho samotného, Mohamed sám nikdy osobně nebojoval ani neriskoval ztrátu svého života. Ali a starý Amr spolu bojovali a na chvíli se ztratili v prachu. Nepotvrzená tradice říká, že boj trval dlouho, když Ali, který byl zraněn, náhle prohlásil, “Podívej, tvůj bratr přichází za tebou”. Amr se rozhlédl a Ali využil příležitosti a zabil ho. Pak se postavil, křičel Alláhu akbar a oznamoval tak vítězství na svým starým protivníkem.
Když viděli Amrovu smrt, zbytek Mekkanů popohnal své koně přes příkop a podařilo se jim přeskočit na druhou stranu, kromě Nowfala, který spadl, a Zubajr na zraněného muže skočil a dorazil ho.
Zákop byl silně střežen a Mekkané ho nedokázali překročit. Aby muslimové dokázali zákop uhájit, vynechávali své modlitby a bylo zaznamenáno, že Mohamed za to pohany proklel.
“Odvrátili nás od prostřední modlitby. Ať Alláh naplní jejich břicha a hroby ohněm!” (Muslim, 4:1315)
Muslimové ztratili v této válce pouze pět mužů a Sada ibn Muadha, který byl těžce zraněn šípem na rameni. Spojenci přišli pouze o tři muže. Bez ohledu na nízké ztráty byla medínská armáda vyčerpaná neustálým střežením a službou. Zdálo se, že obléhání je nekonečné. Ti, kteří žili mimo město, chtěli odejít, přicházeli s výmluvami ze strachu z vyplenění svých domovů, a mnoho lidí ve městě projevovalo nespokojenost. Mohamed se obával nejen svých stoupenců, kteří se ptali, “Kde je boží pomoc, kterou slíbil”, ale také Židů, z jejichž strany se obával útoku do zad.
V očích svých lidí nyní vypadal slabý a bezmocný. Mohamed připomíná tyto bezútěšné a únavné dny v koránu: “když proti vám táhli zdola i shora, když zraky vaše se strachem zakalily a srdce vám stoupala do hrdel a když jste měli o Bohu domněnky různé” (33:10)
V tomto stavu paniky viděla jednou Safíja, Mohamedova teta, krást se Žida, nebo si to přinejmenším myslela, a obávala se, že špehuje mezi muslimy a může oznámit jejich zklamání a bezbrannost nepříteli. Řekla básníkovi Hasanovi, který byl zrovna přítomen, aby šel a zabil ho. Hasan si myslel, že její strach je bezdůvodný a odmítl spáchat vraždu. Proto šla Safíja sama dolů a Žida zabila (Ibn Ishák, str. 292).
V tomto okamžiku se Mohamed pokusil rozbít spojenectví podplacením Ghatafanů. Nabídl jim třetinu sklizně medínských datlí, pokud se z aliance stáhnou. Ghatafané odpověděli, že budou souhlasit, pokud jim dá polovinu. Mohamed souhlasil, přecenil nicméně svojí autoritu mezi svými následovníky. Sad ibn Muadh po poradě tuto ponižující smlouvu zamítl a ta padla (Ibn Ishák, str. 291).
Když se mu nepodařilo rozdělit nepřítele úplatkem, uchýlil se prorok ke klamu. Přišel k němu muž jménem Mueim a nabídl mu své služby. Mohamed ho požádal, jestli by dokázal spojence rozdělit tím, že podvede Židy a Kurajšovce, a dodal, “protože válka je vpravdě hrou klamu”.
Nueim šel nejprve za Banu Kurajza a představil se jako jejich přítel, který si dělá starosti, vychytrale jim řekl, že Kurajšovci nemají v úmyslu na Medínu zaútočit, a že pokud je Židé podpoří, Mohameda to rozhněvá a zabije je, jakmile spojenci odejdou. Poté jim navrhl, aby Kurajzové požadovali od Kurajšovců rukojmí jako záruku, že je neopustí.
Poté šel za náčelníky spojenců a varoval je před Židy: “Slyšel jsem”, řekl, “že Banu Kurajza mají v úmyslu požádat o rukojmí; dávejte pozor, abyste se jimi nenechali zlákat, protože oni již odvrhli smlouvu s vámi, a slíbili Mohamedovi, že mu rukojmí vydají k popravě, a pak se k němu připojí proti vám”.
Mohamedův plán fungoval. Když Kurajšovci požádali Kurajzy, aby se k nim následujícího dně připojili k útoku, přišli s výmluvou, že je Šábes, a odmítli bojovat. Na Nueimovu radu také požadovali, aby jim Kurajšovci nechali několik mužů jako rukojmí a záruku, že je neopustí. Spojenci to považovali za potvrzení Nueimovy zprávy a byli o zradě Kurajzů přesvědčeni natolik, že se dokonce obávali útoku z jejich strany.
Po patnácti dnech marného čekání a domnělé zradě Židů byli spojenci sklíčeni. Docházely jim zásoby a umírali koně a velbloudi. Počasí bylo studené a větrné. Promáčel je déšť a utlumil jejich ducha. Zimní noci byly bouřlivé a tábor nemilosrdně bičoval déšť a vítr, který jim boural stany, hasil ohně a zvrhával kotlíky na vaření a další vybavení. Bouře se proměnila v hurikán. Tento druh počasí je v zimě v Medíně běžný. Tvrdé podmínky spojené s jejich neschopností překročit zákop, a domnělá zrada Židů, vedly mezi spojenci k neklidu.
Abu Sufjan nebyl velitelem armády neustále. Náčelníci se střídali ve vedení každý den. Tento systém také paralyzoval jejich energii a prakticky ponechal armádu bez silného vedení. Abu Sufjan, který nebyl tak tvrdošíjný a cílevědomý jako jeho nepřítel, se nakonec rozhodl stáhnout své muže a řekl ostatním náčelníkům, že ruší tábor. Nezůstal, aby s nimi diskutoval nebo si to rozmyslel. Tak se armáda rozpadla, kmeny se vrátily do svých domovů a obléhání skončilo.
Když přišlo ráno, nikdo z armády spojenců nezbýval. Hudhajfa, který vyrazil na výzvědy, přinesl tuto dobrou zprávu Mohamedovi, který připsal událost božímu zásahu, a celou si jí připsal, když prohlásil, že to byl Alláh, který “poslali jsme proti nim vichřici a vojska neviditelná. A Bůh jasně viděl, co jste dělali” (33:9)
V ten samý den, kdy spojenci odešli, se Mohamed rozhodl vyhladit kmen Banu Kurajza. Předstíral, že se mu zjevil Gabriel a pokáral ho, že složil zbraně, a řekl mu, že andělé jsou připraveni vést válku proti Banu Kurajza (Buchari 5:59:443).
O dva týdny později byli Banu Kurajza přinuceni ke kapitulaci a všichni jejich muži byli sťati, jejich ženy a děti byly zotročeny a jejich majetek připadl samotnému Mohamedovi, který ho částečně rozdal imigrantům a svým blízkým stoupencům. Nakonec byli podmaněni i všichni spojenci.