Džihád a jeho “povolené” oběti
Bez ohledu na soudobou apologetiku existuje pouze jeden relevantní význam džihádu. Džahada, kořen slova džihád, se objevuje v koránu čtyřicetkrát - v různých gramatických formách. Se čtyřmi výjimkami je všech ostatních šestatřicet výskytů v konkrétních verších koránu variací třetí osoby slovesa, t.j. džahida. Džahida v koránu, a v následném chápání jak mezi významnými osobnostmi islámu - od největších právníků a učenců klasického islámu (včetně Abu Jusufa, Averroa, Ibn Chalduna a al-Ghazálího) - tak i mezi obyčejnými lidmi, znamenalo a znamená “bojoval, válčil, nebo vedl válku proti nevěřícím”, jak toto slovo popsal významný arabský slovníkář E.W. Lane. Laneův Arabsko-anglický slovník (6 svazků, Londýn 1865) je dodnes používán muslimskými i nemuslimskými odborníky. Lane, který studoval jak etymologii, tak i používání slova džihád, zaznamenal, “Slovo džidáh začalo být používáno muslimy ve významu vedení války proti nevěřícím”.
Září roku 622 vymezuje rozhodující událost islámu - hidžru. Mohamed a klika jeho stoupenců, kteří byli pronásledováni svými soukmenovci z kmene Kurajšovců, utekli z Mekky do Jathribu, který byl později znám jako Medína. Muslimské zdroje popisují Jathrib jako židovské město založené Židy z palestinské diaspory, kteří přežili vzpouru proti Římanům. Židé ze severu Arabského poloostrova byli vysoce produktivní farmáři žijící v oázách. K těmto Židům se později přidaly kočovné arabské kmeny ze severní Arábie, které se usadily vedle nich, a přešly k usedlému způsobu existence.
Mohamed po svém příchodu medínskou společnost přestavěl. Židovské kmeny byly izolovány, některé byly vyhnány, a zbytek byl napaden a vyhlazen. Majetek poražených Židů - sady, pole a domy - rozdal Mohamed svým následovníkům jako “kořist”, a s její pomocí vybudoval dobře vybavené jízdní jednotky džihádistů. Například během roku po masakru (roku 627) židovského kmene Banu Kurajza Mohamed podle muslimských zdrojů,
… čekal na nějaký čin agrese ze strany Židů z Chajbaru, jejichž plodné země a vesnice určil jako kořist pro své následovníky … aby získal důvod k útoku.
Když se ale žádný takový důvod neobjevoval, podnikl na podzim toho roku [t.j. 628] náhlou a nevyprovokovanou invazi na jejich území. Ali (později čtvrtý “správně vedený chalífa”, který je ctěn obzvláště mezi šíitskými muslimy) se zeptal Mohameda, proč byli Židé z Chajbaru napadeni, neboť šlo jen o pokojné farmáře obdělávající své oázy, a bylo mu Mohamedem sděleno, že je musí přinutit podřídit se islámskému právu. Renomovaný odborník na islám z počátku 20. století David Margoliouth vhodně poznamenal:
Skutečnost, že společnost byla modloslužebná, nebo židovská, nebo jakákoliv jiná než muslimská, nyní zaručovala vražedný útok na ní.
Mohamedovy následné styky s křesťany ze severní Arábie se řídily podle stejného vzorce, jak poznamenal odborník na původ islámu Richard Bell. “Vztahy s křesťany skončily stejně jako vztahy s Židy - válkou”, protože islám, jak ho prezentoval Mohamed, byl božskou pravdou, a dokud křesťané tuto pravdu, která obsahovala i Mohamedovu autoritu, nepřijali, “konflikt byl nevyhnutelný, a dokud Mohamed žil, nemohl existovat žádný skutečný mír”.
Moderní biografie od Ali Dashtiho, “Mohamedových 23 let: Studie Mohamedovy prorocké kariéry” (Muhammad 23 Years: A Study of the Prophetic Career of Mohammad) také zaznamenává Mohamedovu “změnu kurzu” v Medíně, kde muslimský prorok začal “vydávat příkazy k válce” v mnohých a opakovaných zjeveních koránu (súra 9 se skládá takřka výhradně z takových válečných proklamací - trvalých příkazů vést válku proti pohanům, Židům a křesťanům). Před výčtem početných vražd, které Mohamed nařídil, Ali Dashti poznamenává:
… Islám byl postupně přeměněn z čistě duchovní misie v militantní a trestající organizaci, jejíž rozvoj byl závislý na kořisti z nájezdů a na příjmech z daní. … Prorokovy kroky v desetiletí po hidžře směřovaly k ustanovení a upevnění náboženského státu. Mezi skutky vykonanými z jeho příkazu bylo zabíjení zajatců a politické vraždy. …
Mohamed sám vedl sérii proto-džihádistických kampaní, aby si podřídil Židy, křesťany a arabské pohany. Jak potvrzují početná prohlášení moderních předních muslimských teologů (viz. např. Jusuf al-Qaradáví, “The Prophet Muhammad as a Jihad Model”, Prorok Mohamed jako vzor džihádu), Mohamed byl přední inspirací džihádismu, minulého i současného.
Džihád byl veden století za stoletím, protože ztělesňuje ideologii i soudnictví. Oba aspekty byly formálně koncipovány muslimskými právníky a teology během 8. a 9. století, na základě jejich interpretace veršů koránu a “hadísů”, neboli tradic o skutcích a výrocích muslimského proroka Mohameda, obzvláště těch zaznamenaných al-Bucharim (zemřel 869) a Muslimem (zemřel 874).
Ibn Chaldun (zemřel 1406), právník, známý filosof, historik a sociolog, shrnul tento konsensus předcházejících pěti století islámské jurisprudence týkající se unikátní islámské instituce džihádu takto:
V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností, a to kvůli univerzalismu muslimské misie, a povinnosti konvertovat každého k islámu, buďto přesvědčováním, nebo silou. … Jiné náboženské skupiny nemají univerzalistické poslání, a svatá válka jim nebyla uložena jako náboženská povinnost, kromě obrany. … Islám má povinnost získat vládu nad jinými národy.
Klasičtí islámští právníci jako Ibn Chaldun také formulovali koncepty dar al-islam a dar al-harb (v arabštině Dům islámu a Dům války). Armand Abel, přední moderní odborník na muslimský koncept dar al-harb, ho shrnuje takto:
Společně s povinností “války na Alláhově stezce” (neboli džihádu) vedla tato univerzalistická aspirace muslimy k vidění světa zásadně rozděleného na dvě části. Na jedné straně je ta část, ve které zavládl islám, kde byla oznámena spása, kde je praktikováno náboženství předurčené k vládě; to byl Dar al-Islam. Na druhé straně zde byla ta část, která stále ještě čekala na zavedení spásného náboženství, a která podle definice představovala předmět svaté války. To byl Dar al-Harb. Ten druhý nebyl podle pohledu islámských právníků obydlen lidmi, kteří mají přirozené právo na nepraktikování islámu, ale spíše lidmi předurčenými k tomu stát se muslimy, kteří díky bezbožnosti a vzpouře odmítali přijmout tento velký dar. Protože byli odsouzeni k tomu, aby po příchodu vítězných armád prorokových nástupců dříve či později konvertovali k islámu, nebo byli zabiti za svojí vzpurnost, byli považováni za vzbouřené poddané chalífy. Jejich králové nebyli ničím jiným než odpornými tyrany, kteří opozicí vůči postupu spásného náboženství následovali Satana a bouřili se proti Prozřetelnosti. Proto jim nebyla přiznána žádná úleva a žádná mírová smlouva: jejich osudem měla být nekonečná válka, vedená prostřednictvím zimních a letních nájezdů. Pokud vládce země takto napadl požadovaný mír, bylo možné, aby stejně jako každý jiný poplatník nebo společnost platil za sebe a své poddané vysokou daň. Tak si byzantská císařovna Irene [zemřela 803] “koupila mír za cenu svého ponížení”, jak říká formule na dhimmi smlouvě, roční platbou 70 000 liber zlata chalífovi v Baghdádu. Mnoho dalších princů souhlasilo s tím stát se tímto způsobem poplatníky - často po dlouhých bojích - aby tak viděli, jak jejich země přechází ze stavu dar al-Harb a stává se dar al-Suhl. Tímto způsobem byli jejich poddaní žijící u hranic území ovládaného chalífátem ušetřeni nejistoty pravidelných vojenských operací letních a zimních nájezdů: vskutku, vše v dosahu postupujících muslimských armád bylo považováno za majetek bezbožných lidí a rebelů, a považováno za právoplatnou kořist; muži zajatí vojáky byli nelítostně odsouzeni k osudu určeným koránským veršem meče, a s jejich ženami a dětmi se zacházelo jako s věcmi.
Široce ctěný soudobý muslimský duchovní Jusuf al-Qaradáví, “duchovní” vůdce Muslimského bratrstva, předseda “Evropské rady pro fatwy a výzkum”, a populární televizní osobnost al-Džazíry, zopakoval takřka přesně tento popis dar al-Harb v červenci roku 2003, jak konceptuálně, tak ve vztahu k Izraeli, konkrétně:
Islámským právem bylo stanoveno, že krev a majetek lidí z dar al-Harb nejsou chráněny … v moderních válkách je celá společnost, se všemi svými třídami a etnickými skupinami, mobilizována, aby se podílela na válce, napomáhala jejímu pokračování, a poskytovala materiální a lidské prostředky potřebné k zajištění vítězství státu bojujícího proti svým nepřátelům. Každý občan společnosti musí přijmout roli, která napomůže válce. Celá domácí fronta, včetně profesionálů, dělníků a průmyslníků, stojí za bojující armádou, i když sami nedrží zbraně.
Konsensuální pohled ortodoxní islámské jurisprudence ohledně džihádu je od svého zformulování v 8. a 9. století až do současnosti ve skutečnosti ten, že nemuslimové, kteří se pokojně zabývají svými věcmi - od farmářů z Chajbaru, které Mohamed v roce 628 napadl, až po ty sedící 11. září 2001 ve Světovém obchodním centru - jsou v dal al-Harb “mubá” (zákonem povolení). A tito nevinní civilisté mohou být beztrestně zabíjeni, a vždy byli, jednoduše proto, že jsou během nekonečných nájezdů nebo plnohodnotných kampaní džihádu, které byly pravidelně vedeny od Mohamedových dob do současnosti, “harbis”. To je podstata konkrétní institucionalizované nábožensko-politické ideologie, t.j. džihádu, která činí hranice islámského území (a vzdálenější území dosažitelná soudobými džihádisty) krvavými, abych parafrázoval Samuela Huntingtona.
Ibn Hudajl, granadský autor důležitého pojednání o džihádu ze 14. století, vysvětlil povolené taktiky, které usnadňovaly násilné a chaotické džihádistické dobývání Iberského poloostrova, a dalších částí Evropy:
Je povoleno vypalovat země nepřítele, jeho sýpky, jeho dobytek - pokud není možné, aby je muslimové vzali do svého vlastnictví - stejně jako kácet jeho stromy, vyhlazovat jeho města, krátce, činit cokoliv, co ho může zničit a odradit … a urychlit islamizaci nepřítele nebo jeho oslabení. Vskutku, toto vše přispívá k vojenskému vítězství nad ním, nebo ho nutí ke kapitulaci.
A tyto opakované útoky, neodlišitelné ve své motivaci od moderních aktů džihádistického terorismu, jako byly děsivé útoky z 11. září 2001 na New York a Washington D.C., a madridské útoky z 11. března 2004, nebo ty londýnské ze 7. července 2005, byly ve skutečnosti provedeny, aby zasely hrůzu. Muslimské historik al-Makari ze 17. století vysvětlil, že panika vytvořená arabskými jezdci a námořníky v době muslimské expanze na území vystavené těmto nájezdům a vyloděním, usnadnila jejich pozdější dobytí,
Alláh tak vrhne mezi nevěřící takovou hrůzu, že se neodváží jít a bojovat proti dobyvatelům; přichází k nim pouze jako prosebníci a žadoní o mír.
Základní vzorec džihádu je zachycen v záznamech klasického muslimského historika al-Tabariho o doporučeních, které dal Omar bin al-Chattab (druhý “správně vedený chalífa”) veliteli vojáků, které poslal do Basry (roku 636) během dobývání Íráku. Umar údajně řekl:
Pozvi lidi k Alláhovi; pokud jde o ty, kteří tvojí výzvu vyslyší, přijmi to od nich, ale ti, kteří odmítnou, musí zaplatit poníženě daň z hlavy (korán 9:29). Pokud odmítnou, použij nemilosrdně meč. Boj se Alláha pokud jde o úkol, který ti byl svěřen.
V okamžiku Tabariho smrti v roce 923 rozšířily války džihádu muslimské impérium od Portugalska až po indický subkontinent. Následné muslimské výboje pokračovaly v Asii a ve východní Evropě. Pod vlajkou džihádu byla dobyta křesťanská království Arménie, Byzancie, Bulharska, Srbska, Bosny, Hercegoviny, Chorvatska a Albánie, a k tomu části Polska a Maďarska, které byly také dobyty a islamizovány vlnami seldžuckých, a později osmanských Turků, a také Tatary. Arabští muslimští nájezdníci kromě toho podnikali pravidelné džihádistické nájezdy, které drancovaly a zotročovaly animistické obyvatele subsaharské Afriky, a to až do jižního Súdánu. Když byly roku 1683 osmanské muslimské armády zastaveny před branami Vídně, více než tisíc let džihádu skončilo. Tyto obrovské vojenské úspěchy vedly k rozkvětu triumfální džihádistické literatury. Muslimští historici detailně zaznamenávali počty zabitých, nebo zotročených a deportovaných, nevěřících, vypleněná a zničená města, vesnice a svatostánky nevěřících, a zabrané země, poklady a movitý majetek.
Toto schválené a bezohledné ničení vedlo konkrétně k nelítostnému zabíjení civilistů, včetně žen a dětí; masivnímu ničení nemuslimských svatostánků - křesťanských kostelů, židovských synagog, a zoroastriánských, hinduiistických a buddhistických chrámů a idolů; a pálení sklizně a rozsáhlému ničení zemědělských systémů, které vedlo k hladomorům. Křesťanské (koptské, arménské, jakobínské, řecké, slovanské, atd.) a hebrejské zdroje, a také útržky zoroastriánských, hindiustických a buddhistických záznamů, které přežily ničení muslimského dobývání, to nezávisle na sobě potvrzují, a doplňují muslimskou perspektivu výpověďmi o utrpení nemuslimských obětí válek džihádu.
A tyto klasické projevy džihádu jsou dnes velmi živou doktrínou. Poslechněte si například otevřeně obhajované názory, a platné islámské argumenty, které uzavírají soudobou práci “Islám a modernismum”, napsanou respektovaným moderním muslimským učencem a soudcem Mohamedem Taqi Usmanim. Pan Usmani, 64, byl dvacet let náboženským soudcem pákistánského Nejvyššího soudu (jeho otec byl Velký muftí Pákistánu). V současné době je Usmani zmocněncem Rady islámského práva Organizace islámské konference - velké mezinárodní organizace sdružující islámské státy světa - a je poradcem několika globálních finančních institucí založených na islámském právu. Je tak vůdčí postavou hlavního proudu islámské jurisprudence. Usmani je také pravidelným návštěvníkem Británie. Během své nedávné návštěvy s ním učinily londýnské Timesy rozhovor, ve kterém zveřejnily části jeho prací o džihádu, ve vydání z 8. září 2007. Bylo citováno ze závěrečné kapitoly jeho knihy Islám a modernismus, a tyto citáty vyvracejí víru těch, kdo věří, že islám povoluje pouze obranný džihád (t.j. boj na obranu muslimské země, která je pod útokem nebo okupací). Také vyvrací tvrzení, že džihád proti nemuslimskému státu, který povoluje svobodné kázání islámu, je nezákonný (což, nikoliv překvapivě, Timesy poněkud zneklidnilo!).
Pro Usmaniho spočívá “otázka v tom, jestli je agresivní bitva sama o sobě chvályhodná, nebo ne”. “Pokud ano, proč by jí měli muslimové zastavit jenom proto, že teritoriální expanze je v této době považována za špatnou? A pokud není chvályhodná, ale odsouzeníhodná, proč se islám v minulosti nezastavil?” Odpovídá si sám takto: “Dokonce i v oněch dnech … byl agresivní džihád veden … protože byl skutečně chvályhodný pro ustanovení velikosti Alláhova náboženství”. Usmani tvrdí, že muslimové by měli žít v zemích jako Británie, ve kterých mají svobodu praktikovat islám, mírumilovně, ale pouze do okamžiku, kdy získají dostatek moci, aby mohli začít bojovat. Ničí tím mýtus, který vydává ofenzivní, expanzionistický islám za překroucení tradičního islámského myšlení, nebo podle kterého je tato živoucí instituce v dnešní době z nějakého důvodu irelevantní.
A jaká byla povaha systému vlády uvaleného na domorodé nemuslimy dobyté během džihádu? Al-Mawardi (zemřel 1058), renomovaný baghdádský právník, popisuje opatření vztahující se na země a nevěřící podřízené džihádem, v díle “Zákony islámské vlády”. Zde leží základ instituce dhimmizace. Rodilí nevěřící “dhimmi” (odvozeno od slova, které znamená jak “smlouva”, tak “vina” - vinen náboženskou chybou) museli uznat muslimské vlastnictví jejich země, podřídit se islámskému právu, a přijmout koránské daně z hlavy (džizja), založené na verši koránu 9:29. Al-Mawardi poznamenává, že “Nepřítel platí výměnou za mír a smíření”. Poté rozlišuje dva případy: 1. Platba je zaplacena okamžitě a je brána jako kořist, “nebrání ale tomu, aby proti nim byl v budoucnu opět veden džihád”. 2. Platba je placena ročně a “představuje trvalý poplatek, kterým je ustanovováno jejich bezpečí”. Smíření a bezpečí trvá pouze tak dlouho, dokud nevěřící platí. Pokud platby ustanou, je džihád obnoven. Smlouva o smíru může být obnovena, nesmí ale trvat déle než deset let. Ten samý základní postoj vyjádřil 8. ledna 1998 Jusuf al-Qaradáví v rozhovoru, ve kterém potvrdil, že i dnes upravuje vztahy mezi muslimy a nemuslimy džihád.
“Smlouva o džizje”, neboli “dhimma”, obsahuje povinnosti a doporučení pro porobené nemuslimské “dhimmi”. Kolektivně tvoří tyto “povinnosti” diskriminační systém dhimmizace, který je uvalen na nemuslimy - Židy, křesťany, zoroastránce, hinduisty a buddhisty - podřízené džihádem. Mezi charakteristické vlastnosti dhimmizace patří: zákaz držení zbraní poraženými dhimmi, a zákaz kostelních zvonů; omezení týkající se stavby a oprav kostelů, synagog a chrámů; nerovnost mezi muslimy a nemuslimy ohledně daní a trestního práva; nepřípustnost svědectví dhimmi u islámských soudů; požadavek, aby Židé, křesťané, a další nemuslimové, včetně zoroastriánců a hinduistů, nosili odlišné oblečení; a celkové ponížení a pokoření nemuslimů. Je důležité poznamenat, že tyto regulace a postoje jsou institucionalizovány jako trvalá nařízení islámského práva, neboli šaríe. Texty velmi obdivovaného súfistického teologa a právníka al-Ghazálího (zemřel 1111) zdůrazňují, že instituce dhimmizace byla normativní a prominentní vlastností šaríe:
… dhimmi mají povinnost nemluvit o Alláhovi nebo Jeho Poslovi … Židé a křesťané musí platit džizju … při placení džizji musí dhimmi svěsit hlavu, zatímco úředník ho uchopí za bradku a udeří dhimmiho do kosti vyčnívající pod jeho uchem [t.j. přes čelist]. Není jim povoleno vystavovat okázale své víno nebo kostelní zvony … jejich domy nesmí být výše než domy muslimů, bez ohledu na to, jak jsou nízko. Dhimmi nemůže jezdit na koni nebo mezkovi; může jezdit na oslu, pouze pokud je postroj ze dřeva. Nemůže chodit po lepší části cesty. Dhimmi musí nosit na svých šatech identifikující záplatu, včetně žen, a i ve veřejných lázních … dhimmi musí držet svůj jazyk za zuby.
Praktické důsledky takového diskriminujícího systému shrnul v roce 1930 A.S. Tritton ve svém průkopnickém pojednání o postavení dhimmi, “Chalífové a jejich nemuslimští podřízení”:
Chalífové ničili kostely, aby získali stavební materiál na své stavby, a dav byl vždy připraven k plenění kostelů a klášterů … dhimmi … vždy žili v utrpení, vystaveni rozmaru vládce a vášním davu. V pozdějších dobách … byli mnohem náchylnější k utrpení způsobenému lůzou, a lidový fanatismus byl doprovázen rostoucí přísností mezi vzdělanci. Bylo dosaženo duchovní izolace islámu. Svět byl rozdělen na třídy, muslimy a ty ostatní, a počítalo se pouze s islámem. … Vskutku, obecný postoj byl takový, že pro dhimmi byly dost dobré zbytky od muslimů.
Je to tento celkový historický rámec, ve kterém musíme vidět současné výroky muslimů týkající se postavení nemuslimů pod minulou, současnou a budoucí islámskou vládou.
Například podsekretář pro náboženské dotace Palestinské samosprávy Šejch Josef Salama, zastupující Palestinskou samosprávu na “Mezikulturní konferenci” v Teheránu, která se konala v květnu 1999, vychvaloval systém Ahl al-Dhimma (t.j. systém dhimmizace, který jsme stručně popsali) ze sedmého století jako správné paradigma pro dnešní vztahy mezi muslimy a křesťany.
Během pátečního kázání v mešitě Šejcha Idžlina v Gaze, vysílaného 6. června 2001 živě na televizi Palestinské samosprávy, zaměstnanec Palestinské samosprávy Šejch Mohamed Ibrahim al-Mahdí zopakoval tyto postoje týkající se Židů:
Vítáme, jako jsme tak činili i v minulosti, každého Žida, který chce žít v této zemi jako dhimmi, stejně jako Židé žili v našich zemích jako dhimmi, a zasloužili si uznání, a někteří dokonce dosáhli postavení poradců nebo ministrů. Vítáme Židy, aby žili jako dhimmi, vláda v této zemi a ve všech muslimských zemích ale musí být vládou Alláha.
Před čtyřmi roky (t.j. v roce 2003, před vítězstvím Hamasu ve volbách roku 2006), během krátké besedy s delegací kongresu Spojených států, informoval zástupce Vatikánu v Izraeli arcibiskup Pietro Sambi americké zákonodárce o tom, že Palestinská samospráva schválila novou ústavu, sponzorovanou Americkou agenturou pro mezinárodní rozvoj, která ve vznikající palestinsko-arabské entitě neposkytuje žádné právní postavení jinému náboženství než islámu. Papežský nuncius kromě toho varoval, že Palestinská samospráva přijala šaríu jako vůdčí princip svého zákoníku, a tak uzákonila naprostou nadřazenost muslimů nad nemuslimy. Arcibiskup Sambi také inicioval studii nových učebnic vydaných Palestinskou samosprávou, které Vatikán považuje za bezostyšně antisemitské.
Nověji potvrdil Hassam el-Masalmeh, který vedl Hamas v městské radě Betlému, v rozhovoru s novinářem Wall Street Journalu Karby Leggetem, plány organizace na znovuzavedení ponižující džizje. El-Masalmeh pronesl doslova,
My v Hamasu máme v úmyslu tuto daň jednoho dne zavést. Říkáme to otevřeně - vítáme v Palestině každého, ale pouze pokud souhlasí s tím, že bude žít podle našich pravidel.
Taková politika Hamasu pravděpodobně ještě zhorší probíhající exodus křesťanů z Araby ovládané Judeje a Samaří, obzvláště z Betlému. Zpráva Reuters z dubna 2006 naznačila, že z těchto oblastí odchází ročně 1000 křesťanů kvůli muslimskému plenění, včetně útoků na křesťany, vykořeňování jejich olivových stromů, a čmárání graffiti, která ukazují znásilňování jeptišky. Když nakonec vydal Hamas varování organizaci YMCA z Kalkíje, aby zavřela svojí kancelář a opustila město, jak vyšlo ve zprávách 21. dubna 2006, místní křesťanský vůdce trefně komentoval:
Teď, když konečně získali moc a mají mnohem více sebedůvěry, vyplouvá na povrch tvář nové vlády Hamasu. Chtějí vytvořit území bez křesťanů a Židů.
Mělo by být zdůrazněno, že křesťanská populace Západního břehu a Gazy se znížila z 20 procent celkové populace po druhé světové válce na méně než 1,7 procenta dnes. Desetitisíce lidí opustily svá svatá místa a majetky zděděné po předcích, a odešly žít do zahraničí. To ostře kontrastuje s demografií křesťanů žijících v hranicích určených příměřím z roku 1949, kteří prožili skutečný růst z asi 34 000 v roce 1948 na takřka 130 000 v roce 2005. S výjimkou Izraele tak všechny ostatní země v Araby ovládaném regionu zažily úpadek, v mnoha případech strmý úpadek, své křesťanské menšinové populace.
Na závěr bych rád zdůraznil některá velmi zneklidňující data z průzkumu zveřejněného 24. dubna 2007 Univerzitou Marylandu. Ze 4384 muslimů dotázaných mezi 9. prosincem 2006 a 15. lednem 2007 - 1000 Marokánců, 1000 Egypťanů, 1243 Pákistánců, a 1141 Indonézanů - si takřka dvě třetiny, stěží “zanedbatelná menšina”, přály: “Sjednocení všech islámských zemí do jednoho islámského státu, neboli chalífátu”, včetně 49 procent “umírněných” indonézských muslimů. Platnost těchto dat o současné tužbě po chalífátu potvrzuje další výsledek průzkumu: 65,5 procent tohoto vzorku muslimů schválilo návrh “Požadovat přísnou aplikaci práva šaría v každé islámské zemi”. Co více, dřívější průzkumy mezi britskými muslimy ukázaly, že až 40 procent z nich si přeje nahradit současný liberálně demokratický systém Británie šaríou.
Nehledě na na ahistorické žvásty apologetických západních muslimských skupin, jako je Muslimská asociace Británie, která obdivuje jak chalífát, tak i doprovodnou instituci šaríe, jako šiřitele “mírumilovné a spravedlivé společnosti” - bez ohledu na své dědictví brutální, a často genocidní agrese, a zavádění nestydatě diskriminujícího a totalitního systému pravidel, který je prost nejzákladnějších lidských práv - zjištění těchto průzkumů mezi muslimy z celého islámského světa, a ze Spojeného království, jsou zlověstná. Prosazování těchto cílů muslimy věští mnohem více nevinných, ale “povolených” nemuslimských obětí džihádu.