Andrew G. Bostom

Cliff May si zaslouží uznání za svůj poslední sloupek v National Review Online s názvem “Noví praví věřící” (The New True Believers). May si dovoluje spojovat - ať už jakkoliv nepřímo, a obávám se, že nakonec neadekvátně - ty, které označuje, zatímco je současně pomocí vrstev ochranných rétorických prostředků odděluje od ortodoxního islámu, jako “militantní džihádisty”, nebo “islamisty”, a jejich hnutí jako “militantní islamismus”, s Hitlerem a jeho “hnutím”, t.j. nacismem.

Mayův neúplný pokus by měl být pochválen za pokus o osvětlení všech možných ideologických vztahů mezi Hitlerovým nacismem a islámem. Nicméně spojení, které nalézá - “schopnost rozvíjet pocity křivdy a přikrmovat ambice” Němců/Árijců jako panské rasy, a ten samý supremacismus “militantního islamismu”, a s odvoláním na knihu Erica Hofflera “Pravý věřící” (The True Believer) také obecný “fanatismus” - nakonec ignoruje mnohem těsnější doktrinální a historické vazby mezi dávným islámem a moderním nacismem, kterými se zde budu zabývat.

Diana West shrnula, jak používání slova “islámofašismus” zatemňuje ta nejdůležitější fakta:

“Islámofašismus” je vymyšlené slovo, které halí islám středního proudu, tradiční islám, do politicky korektního závoje, čímž odstiňuje náboženství a prvky jeho víry od kritického zkoumání kdykoliv padne otázka, co pohání naše džihádistické nepřátele, ačkoliv oni jsou první, kdo to přiznává.”

Tato diskuse představuje doktrinální a historicky relevantní kontext, který umožní pochopit a správně používat v současné době tak zneužívané slovo “islámofašismus”, a to přiznáním přímých vazeb mezi islámem, předmoderním despotismem, a moderními totalitními ideologiemi.

Islám, nacismus a totatitářství

Carl Jung, švýcarský psychiatr a zakladatel analytické psychologie, byl koncem třicátých let dotázán, zda “má nějaké názory na to, jaký bude pravděpodobně další krok ve vývoji náboženství?” Jung odpověděl s odkazem na nacistickou horečku, která svírala Německo,

Nevíme, jestli Hitler nalezne nový islám. Už je na cestě; je jako Mohamed. V Německu panují islámské emoce; válečnické a islámské. Všichni jsou opilí boží vůlí. Toto může být historická budoucnost.

Hitlerův ministr pro zbrojní a válečnou výrobu Albert Speer napsal během svého dvacetiletého trestu ve vězení kajícné paměti, ve kterých popsal své zkušenosti z druhé světové války. Speerovo vyprávění obsahuje diskusi, která na jedné straně zachycuje Hitlerův rasistický pohled na Araby, a na straně druhé jeho přemrštěnou chválu islámu:

Na Hitlera udělal velký dojem útržek historie, se kterým ho seznámila delegace vznešených Arabů. Návštěvníci mu řekli, že když se Mohamedáni pokoušeli v osmém století proniknout přes Francii do střední Evropy, byli zahnáni zpět v bitvě u Tours. Pokud by Arabové v této bitvě vyhráli, svět by byl dnes mohamedánský, protože jejich náboženství věří v šíření víry mečem a v podřizování všech národů víře. Taková víra byla dokonale vhodná pro německou povahu. Hitler řekl, že arabští dobyvatelé by kvůli svojí podřadné rase nebyli schopni přestát tvrdší klima a podmínky [naší] země. Nedokázali by udržet energetičtější domorodce na uzdě, takže by to nebyli Arabové, ale islamizovaní Němci, kdo by nakonec stál v čele mohamedánského impéria. Hitler většinou doprovázel tuto historickou spekulaci poznámkou, “Víte, je naší smůlou, že máme špatné náboženství. Proč nemáme náboženství Japonců, kteří považují oběť za svojí zem za nejvyšší dobro? Mohamedánské náboženství by pro nás bylo také mnohem vhodnější, než křesťanství. Proč to muselo být křesťanství s jeho pokorou a ochablostí?”

Podobná rozpolcenost charakterizovala podporu, kterou Německo poskytovalo kauzám arabských muslimů během druhé světové války. V prosinci 1937 Hitler dokonce navrhoval vynechat z arabského překladu Mein Kampfu jeho teorii “rasového žebříku”, která Araby pošpiňovala. A mluvčí berlínského ministerstva zahraničí vyvinul na tiskové konferenci v listopadu 1942 “velkou snahu”, jak napsaly New York Times, any ujistil Araby, že nacistická antisemitská politika je zaměřena výhradně na Židy. Mluvčí řekl:

Rozdíl mezi postojem Německa k Židům a Arabům byl jasně ukázán ve výměně dopisů mezi bývalým premiérem Íráku Rašídem Alim, a německým Institutem pro rasové problémy. Nikdy jsme neřekli, že Arabové jsou jako rasa podřadní. Naopak, vždy jsme poukazovali na slavnou historickou minulost arabského národa.

Dnes nevysvětlitelně ignorované práce napsané během sta let mezi polovinou 19. století a polovinou 20. století významnými odborníky a intelektuály, kromě Carla Junga např. historiky Jacobem Burckhardtem, Waldemarem Gurianem, a Stojanem Pribičevičem, filosofem Bertrandem Russellem, protestantským teologem Karlem Barthem, sociologem Julesem Monnerotem, a především renomovaným odborníkem na islámské právo z 20. století G. H. Bousquetem – hovoří o islámu jako o despotické, nebo jazykem dvacátého století totalitní ideologii.

Historik z devatenáctého století Burckhardt napsal, že největším zdrojem Mohamedovy velké síly byl fanatismus, který ho dovedl k vítězství jako despotu:

Mohamed byl osobně velmi fanatický; to bylo základem jeho síly. Šlo o fanatismus radikálního zjednodušovatele, a v tomto smyslu to byl fanatismus dosti nefalšovaný. Jeho povaha byla nejtvrdšího druhu, konkrétně doktrinářská vášeň, a jeho vítězství patří mezi největší vítězství fanatismu a triviality. Veškeré modlářství, vše mytické, vše, co bylo v náboženství svobodné, rozmanité větve již existujících náboženství, to vše ho dohánělo ke skutečné zuřivosti, a on využil okamžiku, kdy byla velká část jeho národa vysoce otevřená extrémnímu zjednodušení náboženství.

Burckhardt zdůrazňuje, že Arabové, Mohamedovi stoupenci, nebyli barbaři, a měli svůj vlastní důvtip a duchovní tradice. Mohamedovo úspěšné kázání mezi nimi těžilo z touhy po mezikmenovému sjednocení, “extrémnímu ulehčení”. Mohamedův génius “spočívá v hledání právě tohoto”. S využitím velmi odlišných existujících tradic a skutečnosti, že “národy, které byly nyní napadeny, mohly být také již poněkud unaveny existující teologií a mytologií”, Mohamed

… prozkoumal s pomocí nejméně deseti lidí náboženství Židů, křesťanů a Peršanů [zoroastriánců], a vykradl z nich mnoho útržků, které mohl použít, a přizpůsobil je své představivosti. Každý tak mohl nalézt v Mohamedově kázání nějakou ozvěnu víry, na kterou byl zvyklý. Velmi výjimečné je, že Mohamed takto dosáhl nejen životního úspěchu, ale založil světové náboženství, které je stále životaschopné, a má samo o sobě vysoké mínění.

Burckhardt dochází k závěru, že bez ohledu na tyto výsledky nebyl Mohamed velký muž, ačkoliv uznává nevyhnutelné sklony

… vyvozovat z velkých důsledků velké příčiny, a tak i z Mohamedových výsledků velikost původce. Přinejmenším se chce v Mohamedově případě ustoupit, že nešlo o žádný podvod, že myslel věci vážně, atd. Někdy je ale možné se v takovém úsudku o velikosti zmýlit, a zaměnit za velikost pouhou moc. V tomto případě jde spíše o nízké vlastnosti lidské povahy, kterým se dostalo mocného vyjádření. Islám je triumfem triviality, a velká většina lidstva je triviální. … Trivialita je ale ráda tyranská, a ráda vnucuje své jho vznešenějším duchům. Islám chtěl chtěl připravit vznešené staré národy o jejich mýty, Peršany o jejich Knihu králů, a po 1200 let zakazoval děsivě velkému množství lidí sochařství a malířství.

Historik Waldemar Gurian z univerzity v Notre Dame, uprchlík, který prožil komunistické a fašistické totalitní hnutí v Evropě, došel kolem roku 1945 k závěru, že Hitler byl způsobem podobným zjednodušovatelem německého nacionalismu, jako byl v sedmém století Mohamed zjednodušovatelem náboženství, jak ho popisuje Burckhardt.

Fanatický zjednodušovatel, který se jevil jako sjednotitel různých německých tradic ke službě jednoduchých národních zájmů, a který byl různými německými skupinami - a dokonce i některými lidmi mimo Německo - vnímán jako plnitel jejich přání, který sdílí jejich víru, s některými deformacemi a přeháněním - tím byl, dokud byl úspěšný, Adolf Hitler.

Na základě stejného jasného pochopení (a bez otupujících politicky korektních omezení naší doby) přišel Karl Barth, stejně jako Carl Jung (citovaný dříve), s tímto varováním, které vyšlo v roce 1939:

Spoluúčast v tomto životě, podle něj jediný hodnotný a požehnaný život, je to, co nacionální socialismus slibuje jako politický experiment těm, kteří se na něm budou z vlastní vůle podílet. A nyní začíná být jasné, proč v okamžiku, kdy se setkává s odporem, může pouze ničit a zabíjet - s mocí a právem, které jsou božské! Starý islám, jak ho známe, postupoval tímto způsobem. Je nemožné pochopit nacionální socialismus, dokud se na něj nepodíváme jako na nový islám, na jeho mýty jako na nového Alláha, a na Hitlera jako na nového Alláhova proroka.

Filosof Bertrand Russell v roce 1920, a sociolog Jules Monnerot o tři desetiletí později (v roce 1953), pohlíželi na další velkou totalitu dvacátého století, postupující bolševismus a komunismus v sovětském stylu, jako na, Monerrotovými slovy, “islám dvacátého století”. Russell ve své Teorii a praxi bolševismu roku 1920 předvídavě napsal, že

Mezi náboženstvími lze bolševismus smířit s mohamedánstvím spíše než s křesťanstvím nebo buddhismem. Křesťanství a buddhismus jsou především osobní náboženství, s mystickými doktrínami a láskou ke kontemplaci. Mohamedánství a bolševismus jsou praktické, sociální, neduchovní, zabývají se dobýváním říše tohoto světa.

V roce 1953 viděl Monnerot (ve své Sociologii a psychologii komunismu) “absolutní tyranii” sovětského komunismu jako “srovnatelnou s islámem”, neboť obojí je “sekulárním náboženstvím a univerzálním státem”. Konkrétně o této shodě mezi triumfálním vznikem islámského a sovětského impéria napsal:

Toto spojení náboženství a politiky je hlavní charakteristikou islámského světa v jeho vítězném období. Umožnilo hlavě státu operovat za jeho hranicemi jako velitel věřících (emír al-muminín); a tímto způsobem mohl chalífa počítat se svými poddajnými nástroji, spoutanými dušemi, všude tam, kdy byli lidé, kteří uznávali jeho autoritu. Územní hranice, které zdánlivě vyjímaly některé z jeho poddaných z jeho jurisdikce, nebyly ničím více než materiální překážkou; ozbrojené síly ho mohly donutit k tomu, aby je respektoval, propaganda a podzemní válka mohla ale pokračovat nerušeně dál.

Náboženství tohoto druhu neuznávají žádné hranice. Sovětské Rusko je pouze geografickým centrem, ze kterého vyzařuje komunistický vliv; je to “islám” na pochodu, a považuje své momentální hranice pouze za provizorní a dočasné. Komunismus stejně jako vítězný islám nerozlišuje mezi politikou a náboženstvím.

V brilantní a nezaujaté moderní analýze popisuje Ibn Warraq čtrnáct charakteristik “pra-fašismu”, jak je vyjmenoval Umberto Eco, a analyzuje jejich potenciální vztah k hlavním prvkům islámské vlády a úsilí. Uvádí významné příklady, které odrážejí klíčové vlastnosti, jak je popsal Eco: unikátní instituci džihádistické války; ustanovení chalífátu s “Alláhovým zástupcem na zemi”, chalífou - který vládne podle islámského práva, t.j. šaríe, pevného systému podřízenosti a posvěcené diskriminace nemuslimů a muslimských žen, vyprázdněného od základních svobod svědomí a projevu. Warraqovo hodnocení potvrzuje závěr, kterým G.H. Bousquet shrnul (v roce 1950) svojí kariéru studia historického vývoje a uplatňování islámského práva:

Islám přišel do světa jako dvojitě totalitní systém. Chtěl uvalit sám sebe na celý svět, a chtěl také prostřednictvím božího mohamedánského práva regulovat i ty nejmenší detaily celého života muslimské společnosti a každého jednotlivého věřícího. … Studie mohamedánského práva (jakkoliv je suché a odpuzující) … je pro dnešní svět velmi důležité.

Nicméně Burckhardt popsal již v polovině devatenáctého století ve své charakteristice zakladatele islámu Mohameda jako despotu, a jeho teokratický řád, který stvořil, jako obzvláště extrémní náboženský despotismus, vytvořený (a rozšířený) džihádem, který se snažil zrušit předislámskou minulost nových stoupenců zostuzováním jejich dědictví.

Všechna náboženství jsou výlučná, islám ale zvláště, a okamžitě se rozvinul ve stát, který byl zcela propojen s náboženstvím. Korán je jeho duchovním i sekulárním zákoníkem. Jeho zákony zahrnují všechny oblasti života … a zůstávají a dané a pevné; velmi úzká arabská mysl vnucuje tento řád mnoha národnostem, a tak je neustále přetváří (jde o hluboká, rozsáhlá a duchovní pouta!). To je moc samotného islámu. Ve stejný okamžik nemůže být forma světského impéria, stejně jako států, které se od něj postupně oddělují, jiná než despotická monarchie. Samotný důvod a ospravedlnění existence svaté války, a možného dobývání světa, jinou formu nepřipouští.

Nejsilnějším důkazem skutečné, extrémně despotické moci islámu, je skutečnost, že byla schopna zrušit celou historii (zvyky, náboženství, předchozí způsob pohledu na věci, obrazotvornost) národů, které k němu konvertovaly. Dosáhl toho jedině vštěpováním nové náboženské arogance, která byla silnější než cokoliv jiného, a dovedla je k pocitu studu za jejich minulost.

Studie Balkánu od historika Stojana Pribičeviče z roku 1938 “Svět bez konce” demonstruje, jak Burckhardtovo pojetí islámského despotismu platí i pro osmanskou říši. Pribičevič poskytuje tyto ilustrace, počínaje charakterizací osmanských sultánů:

Každý z nich byl pokrevním potomkem Osmana [zemřel 1326, zakladatel osmanské dynastie]; velitel všech ozbrojených sil; chalífa, náboženský vůdce všech muslimů; Padišáh, neboli Král králů s mocí nad životem a smrtí i svých ministrů; nepopiratelný vykonavatel prorokovy vůle - Stín Alláha na Zemi.

Ačkoliv měl sultán k dispozici Radu sestávající ze služebně nejstarších hodnostářů, vedenou bývalým “premiérem”, Velkým vezírem, který mu radil, Pribičevič poznamenává:

Ale stejně jako Janičáři [vojenští otroci odvádění od rodin podřízených křesťanů před dospělostí, a nuceně konvertovaní k islámu v rámci osmanského daňového systému devširme] byli Kulové, otroci, jejichž životy a majetek patřil jejich pánovi. Došlo k případům, kdy byl Velký vezír zabit z pouhého rozmaru sultána.

Pribičevič proto dochází ohledně osmanského sultanátu k závěru, že “Ze všech známých diktátorů byli sultáni ti nejdiktátorštější”.

A Pribičevič pokračuje vysvětlením, jak tento diktátorský osmanský sultanát fungoval v celkovém kontextu islámského nábožensky-politického totalitního systému, v souladu s Bousquetovým pozorováním (z roku 1950) založeným na jeho analýze islámského práva:

Islám byl totalitní náboženství. Korán nereguloval pouze vztah člověka k Bohu, ale všechny aspekty politické organizace, ekonomiky a soukromého chování. Ačkoliv byl sultán jediným zákonodárcem, očekávalo se, že jeho zákony, šaría, budou v souladu se svatým písmem. Za účelem správného výkladu prorokových výroků existoval orgán skládající se z učených kněží a právníků, ulemů. Stejně jako se žádný rozený muslim nemohl stát příslušníkem Janičářů, žádný bývalý křesťan se nemohl nikdy stát částí svaté společnosti ulemů. Tito teologové nebyli sultánovými otroky, jejich názory měly ale přesto pouze poradní hodnotu. Celou exotickou strukturu osmanského státu lze tedy shrnout tímto způsobem: ústavou impéria byl korán; absolutním výkonným vládcem byl sultán; vojáky a úředníky byli Janičáři; a druhem Nejvyššího soudu byli ulemové.

A nakonec, rozhovory investigativního novináře Johna Roye Carlsona s náboženskými a politickými arabskými vůdci z let 1948-1950 poskytují dokonalé nezávislé potvrzení těchto tvrzení lidí ze Západu. Možná nejvíce odhalující je jasný postřeh Aboula Sauda, kterého Carlson popsal jako “příjemného anglicky hovořícího příslušníka úřadu Arabské ligy”. Aboul Saud Carlsonovi vysvětlil, že islám je autoritářskou nábožensko-politickou vírou, která zahrnuje veškerou duchovní i světskou existenci muslimů. Přímo řekl,

Můžete označit mohamedánství za náboženskou formu státního socialismu. … Korán dává státu právo znárodnit průmysl, rozdělit zemi, nebo vyvlastňovat při znárodňování průmyslu a rozdělování země, nebo vyvlastnit majetek. Zaručuje vládci státu neomezenou moc, pokud nejde proti koránu. Korán je naší osobní i politickou ústavou.

A po rozhovoru s vůdcem Muslimského bratrstva Hassanem al-Bannou, který “káže doktrínu koránu v jedné ruce, a meče v ruce druhé”, Carlson poznamenal:

Začalo mi být jasné, proč obyčejní Egypťané uctívají používání síly. Hrůza je synonymem pro moc! To je jeden z důvodů, proč většina Egypťanů, bez ohledu na třídu nebo povolání, obdivovala nacistické Německo. Pomáhá to vysvětlit obrovský růst Ikhwan el-Muslimín [Muslimského bratrstva].

Publikováno 01. 04. 2008 v 11:47 hodin v kategorii Úvahy a analýzy. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.