Mary Boyce, profesorka (nyní v důchodu) íránských studií z Londýnské univerzity, píše o postupném zániku zoroastriánství pod tlakem islámu. Zoroastriánství je společně s hinduismem nejstarší monoteistické náboženství na světě. Při posledním sčítání lidu v roce 1974 (před islámskou revolucí) se k němu přihlásilo 21 400 Íránců. Před dobytím Íránu muslimy bylo hlavním náboženstvím země.

Práce Mary Boyce je zčásti založena na jejích osobních zkušenostech ze života v centrální části íránské oblasti Yezd v šedesátých letech dvacátého století [1]:

V polovině devatenáctého století se v Turkabádu odehrálo neštěstí v podobě pravděpodobně poslední násilné masové konverze v Íránu. Není již nadále možné zjistit cokoliv o pozadí této události; nicméně se říká, že k ní došlo jednoho podzimního dne, když byl sklízen mořenový kořen - v té době jedna z hlavních místních plodin. Všichni schopní muži pracovali ve skupinách na polích, když na vesnici udeřila skupina muslimů a zajala je. Bylo jim vyhrožováno, nejen jejich zabitím, ale také hrůzami, které dopadnou na jejich ženy a děti, které byly ve stejný okamžik terorizovány ve svých domovech; a na konci dne plného násilí přijala většina vesnice islám. Zříct se islámu po vysloveném přijetí Alláha znamenalo v těch dnech smrt, a tak staré náboženství o Turkabád přišlo. Jeho chrám ohně byl srovnán se zemí a na jeho místě zůstaly pouze hrubé prázdné zdi.

Podobný osud musel v minulosti potkat mnoho z těch íránských vesnic, které nepřijaly ochotně islám; a otázka nezní ani tak proč k tomu došlo v Turkabádu, jako spíše proč to nepotkalo všechny zoroastriánské usedlosti. Důkazy, jakkoliv jsou skrovné, ukazují, že pronásledování zoroastriánců z Yazdu bylo nepravidelné a náladové, v některých obdobích méně tvrdé, jindy se zase za silných guvernérů rozmáhalo; a obecně docházelo k postupu islámu planinami, i když neúprosnému, více pomalou erozí než divokou silou. Tento proces probíhal ještě v šedesátých letech [20. století], a je proto možné popsat, jak vypadal. Buďto se na okraji zoroastriánské vesnice usadilo několik muslimů, nebo jedna či dvě zoroastriánské rodiny přijaly islám. Jakmile se dominantní náboženství zakořenilo, začalo jako rostoucí vlna nemilosrdně vyvíjet nátlak. Přišli další muslimové, a brzy byla postavena malá mešita, která přitáhla další. Dokud zůstávali zoroastriánci většinou, jejich životy byly tolerovány; jakmile ale začali být muslimové početnější, začínalo docházet k malichernému, ale vytrvalému obtěžování. To bylo zčásti slovní, se zesměšňováním uctívání ohně, a komentáři o tom, jak je zoroastriánců na světě málo, a kolik je muslimů, kteří proto musí mít pravdu; a také jaké přináší islám materiální výhody. Obtěžování bylo často také fyzické; chlapci se prali, a skupiny mládeže číhaly a zastrašovaly jednotlivé zoroastriánce. Nebo se rozptylovali vylezením na místní věž klidu a jejím znesvěcením, a nebo se dokonce mohli vloupat do chrámu ohně a znečistit nebo uhasit svatý plamen. Ti s kriminálními sklony také zjišťovali, že náboženská menšina poskytuje pokušení v podobě příležitostí pro krádeže, krádeže z polí, a někdy znásilnění a žhářství. Ti zoroastriánci, kteří všechen tento nátlak vydrželi, dali často nakonec přednost tomu prodat svůj majetek a přestěhovat se na nějaké jiné místo, na kterém byli jejich souvěrci stále ještě relativně početnější, a kde mohli žít v klidu; a stará víra tak přišla o další vesnici. Několik předních rodin z Šharifabádu, které byly vyhnány díky intenzivnímu tlaku muslimů z Abshahi, kdysi velmi zbožné a ortodoxní vesnice na jižním kraji Yazdu; a kratší migraci podstoupila rodina stoletého “Hadždži” Khodabakhshe, který se narodil v padesátých letech devatenáctého století, a v roce 1964 byl stále čilý a silný. Jeho rodina, která byla velmi zbožná, opustila svůj domov v Ahmedabádu (kousek na sever od Turkabádu) když byl ještě malý chlapec, a usadila se v Šherifabádu, aby unikla před pronásledováním a ohrožením jejich ortodoxního způsobu života. Další zoroastriánci tam dorazili o několik desítek let později, ale na konci století byl Ahmedabád již zcela muslimský, stejně jako Abshahi v roce 1961.[2] Je patrné, že vesnice, které byly ponechány zoroastriánství, byly převážně ty, které byly špatně zásobovány vodou, a ve kterých bylo těžké farmařit.

Poznámky:

[1] Citováno z knihy Andrewa Bostoma, The Legacy of Jihad, Prometheus Books, 2005, str. 36,37
[2] Poslední zoroastriánská rodina opustila Abshahi v roce 1961 po znásilnění a následné sebevraždě jedné z jejích dcer.

Publikováno 29. 04. 2008 v 16:37 hodin v kategorii Historie. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.