Ibn Warraq

Nejdůležitější fáze historie islámu byly charakterizovány asimilací cizích vlivů. … Zakladatel islámu Mohamed nehlásal nové ideje. Neobohatil dřívější koncepty vztahu člověka k transcendentálnímu a nekonečnému. … Poselství arabského proroka byla eklektickým souborem náboženských idejí a regulací. Tyto ideje mu byly vnuknuty jeho kontakty, které jím hluboce pohnuly, a židovskými, křesťanskými a jinými prvky.

- Ignaz Goldziher

Mohamed nebyl originální myslitel: Neformuloval žádné nové etické principy, ale pouze si vypůjčil z převládajícího kulturního prostředí. Eklektická povaha islámu byla rozpoznána již před dlouhou dobou. Dokonce i Mohamed věděl, že islám není nové náboženství, ale že zjevení obsažená v koránu pouze potvrzují již existující písma. Prorok vždy tvrdil, že islám je příbuzným velkých náboženství Židů, křesťanů a dalších. Muslimští komentátoři jako al-Sharestani přiznali, že prorok přenesl do islámu víru a praxi pohanských Arabů, obzvláště v ceremoniích poutě do Mekky. A přesto muslimové obecně i nadále tvrdí, že jejich víra přišla přímo z nebes, a že korán přinesl archanděl Gabriel Mohamedovi přímo od samotného boha. Korán je podle nich věčný a je zaznamenám v nebi, kde leží na střežené desce (verše 85:21, 6:19,97). Zdrojem islámu je bůh - hledat v kterékoliv jeho části lidský původ je nejen zbytečné, ale samozřejmě také rouhačské. Je možné, že muslimové mají podvědomý strach z toho, že pokud bychom mohli vystopovat učení koránu ke zcela lidskému a pozemskému zdroji, že by se celá stavba islámu zhroutila. Jak ale říkával Renan, “Náboženství jsou fakta; musí být diskutována jako fakta, a podřizována pravidlům historického kriticismu”. Abych parafrázoval Renana ještě jednou, kritické studie původu islámu povedou k rozhodujícím historickým výsledkům pouze tehdy, pokud budou provedeny v čistě sekulárním a světském duchu, a lidmi neovlivněnými dogmatickou ideologií. Pouze tehdy odhalíme historického Mohameda, a pouze tehdy bude jeho výjimečný život integrován do historie lidstva, se sekulárním významem pro všechny muslimy i nemuslimy.

Práce Ignaze Goldzihera a Henri Corbina o vlivu zoroastriánství na islám; práce Gaigera, Torreye a Katsche o vlivu judaismu; průkopnická práce Richarda Bella o vlivu křesťanství; práce Wellhausena, Noldekeho, Hurgronjeho a Robertsona Smithe o vlivu sabianismu v předislámské historii; a práce Arthura Jefferyho na slovníku cizích slov v koránu, to vše se shoduje se Zwemerovým závěrem, že islám “není vynálezem, ale směsí; není v něm nic novátorského s výjimkou Mohamedova génia při smíchání starých ingrediencí v nový všelék na choroby lidstva, a jeho prosazování mečem”.

Arabské modlářství

Je bezpochyby pravda, že v mnoha pasážích koránu “islámský nátěr pouze tence pokrývá pohanský základ”, jako například v súře 113: “Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Rci: ‘Utíkám se v ochranu Pána záře jitřní před zlem Jeho stvoření, před zlem temnoty, když se šíří, před zlem žen, jež do uzlů prskají, před zlem závistníka, když závidí!’”

Islám vděčí za mnoho svých pověrčivých prvků starému arabskému pohanství, obzvláště pokud jde o rituály poutě do Mekky (viz verše 2:158, 22:28-30, 5.1-4, 22:37). Stopy pohanství můžeme také najít ve jménech některých starých božstev (verše 53:19-20, 71:23); v pověrách spojených s džiny; a v lidových pověstech jako jsou ty o městech Ad a Thamud.

Pouť

Lidé přicházejí z dalekých koutů země
aby házeli oblázky (na Satana) a líbali (černý kámen).
Jak podivné jsou věci, které říkají!
Je lidstvo veškeré zaslepené před pravdou?
Probuďte se, hlupáci! Svaté rituály, které vykonáváte
nejsou ničím než podvody starých
kteří prahli po bohatství a dostali chtíč
a zemřeli ve sprostotě a jejich zákony se obrátily v prach

- Al-Maari

Hledám cestu, ale ne tu ke Kaabě a chrámu
protože v první vidím dávné zástupy modloslužebníků a v druhém sebeuctívače

- Džalal Uddin Rumi

Kdybych neviděl proroka, jak tě líbá, sám bych tě nepolíbil.

- chalífa Omar k černému kameni v Kaabě

Z etického hlediska je pouť do Mekky se svými pověrečnými a dětinskými rituály skvrnou na islámském monoteismu.

- S. Zwemer

Celá ceremonie pouti byla nestydatě převzata z předislámské praxe: “fragment nepochopitelného pohanství převzatý bez strávení do islámu”. Hadž, neboli velká pouť do Mekky, se koná během měsíce dhu al-hidža, neboli dvanáctého měsíce muslimského roku. Je pátým pilířem islámu a je náboženskou povinností založenou na nařízeních koránu. Každý muslim s dobrým zdravím a s dostatečnými prostředky jí musí jednou v životě vykonat.

Prvních sedm dní představuje malou pouť (umra), kterou lze vykonat v kteroukoliv dobu, kromě osmého, devátého a desátého dne měsíce dhu al-hidža. Ty jsou vyhrazeny pro velkou pouť (hadž), která začíná osmého.

Prvních pět dní

Když poutník dorazí do vzdálenosti několika kilometrů od Mekky, připraví se tak, že se uvede do stavu rituální čistoty. Oblékne si jednoduchý poutní úbor a vykoná nutné očisty a modlitby, a poté vstoupí na posvátné území Mekky, kde se od něj očekává, že se bude zdržovat zabíjení zvířat, trhání rostlin, násilí, a sexuálního styku. Vykoná další očisty a modlitby ve svaté mešitě v Mekce, al-Masžid al-Haram; poté políbí černý kámen, který je zasazen do východního rohu Kaaby, kostkovité stavby uprostřed nezastřešeného nádvoří svaté mešity.

Poté se obrátí vpravo a sedmkrát Kaabu obejde, třikrát rychle, a čtyřikrát pomalu. Pokaždé, když prochází kolem Kaaby, se dotkne Jamaniho rohu, do kterého je zasazen další svatý kámen, a také políbí černý kámen.

Poutník poté postoupí k maqam Ibrahim (místu Abrahámovu), ze kterého se prý ke Kaabě modlil Abrahám. Vykoná další dvě modlitby, vrátí se k černému kameni a políbí ho. Poblíž je posvátná studna Zem Zem, ze které podle muslimské tradice pili Hagar a Izmael v divočině. Poutník se přesune k místu známému jako al-hidžr, o kterém muslimové věří, že jsou na něm pohřbeni Hagar a Izmael, a kde prý spal Mohamed během své zázračné pouti z Mekky do Jeruzaléma.

Šestý až desátý den

Poutník opouští svatou mešitu jednou z jejích dvaceti čtyř bran. Venku zdolá mírný kopec známý jako hora as-Safa, a to za recitace veršů koránu. Poté sedmkrát seběhne z vrcholku as-Safy na vrcholek al-Marwan, a přitom opakuje různé modlitby. Tento absurdní rituál je připomínkou údajného Hagarova hledání vody v divočině.

Toto je šestý den poutě; večer stráví v Mekce, kde ještě jednou obejde Kaabu. Sedmého dne poslouchá slavnostní řeč ve velké mešitě, a poté osmého dne odejde do Miny, kde vykoná běžnou muslimskou modlitbu a zůstane tam do noci. Devátého dne, po ranních modlitbách, odejde poutník k hoře Arafat, kde se koná rituál “stání” (wuquf). Podle muslimské tradice se zde setkali Adam a Eva po svém pádu z Ráje. Poutníci zde recitují obvyklé modlitby a poslouchají další projev na téma pokání. Poté spěchají (arabské slovo znamená úprk) do Muzdalifahu, místa mezi Minou a Arafatem, kam musí dorazit před modlitbami při západu slunce.

Další den, desátý, je dnem obětí, který je oslavován v celém muslimském světě jako Eid. Brzy ráno v Muzdalifahu se věřící pomodlí a přejdou ke třem pilířům v Mině. Poutníci hází na každý pilíř sedm kamenů v ceremonii, které se říká ramyu ‘r rijam, házení kamenů. “Poutník drží oblázek mezi palcem a ukazovákem pravé ruky, hází ze vzdálenosti nejméně patnácti stop, a říká, ‘Ve jménu Alláha Všemocného, dělám toto z nenávisti k ďáblu a pro jeho ostudu’”. Poté se vrátí a obětuje kozu nebo ovci. Po hostině oslavuje poutník rituál odsvěcení, při kterém si mnoho poutníků oholí svojí hlavu, nebo si nechá ustřihnout několik pramenů vlasů.

Muslimové racionalizují tuto konkrétní pověru jako symboliku zapuzení ďábla Abrahamem. Ďábel se mu pokoušel zabránit v bohem nařízené oběti jeho milovaného syna Izmaela. Oběť ovce nebo kozy je připomínkou nahrazení Abrahamova syna beranem.

Jak vůbec mohl obrazoborecký nekompromisní monoteista jako Mohamed přijmout tyto pohanské pověry do samotného srdce islámu? Většina historiků se shoduje na tom, že kdyby se Židé a křesťané zřekli Mojžíše a Ježíše, a přijali by Mohameda za proroka, který učí Abrahámovo náboženství, když Mohamed učinil Jeruzalém kiblou (směrem modliteb), pak by byl svatým městem Jeruzalém, a nikoliv Mekka, a objektem pověrčivého uctívání by byl prastarý kámen (sakrah), a nikoliv Kaaba.

Frustrován nekompromisními Židy, a s vědomím, že má jen malou šanci, že ho přijmou za svého nového proroka, obdržel Mohamed příhodný příkaz od Alláha, aby změnil kiblu (verš 2:142-145) z Jeruzaléma na Kaabu v Mekce. Věděl, že má solidní šanci na dobytí Mekky se všemi jejími historickými asociacemi.

V roce šest po hidžře se Mohamed pokusil vstoupit se svými následovníky do Mekky, což se mu ale nepodařilo. Mekkané a Medíňané se setkali v Hudajbíje na hranici posvátného území. Po dlouhém vyjednávání souhlasili muslimové s návratem do Medíny, dostali ale povolení zúčastnit se příští rok pouti. Roku 7 přišel Mohamed s mnoha stoupenci a obcházel Kaabu a líbal černý kámen.

Následující rok Mohamed Mekku dobyl. Mnoho muslimů se nejprve připojilo k pohanským Arabům během pouti, prorok se ale zdržel. Brzy přišlo zjevení od Alláha, který prohlásil, že všechny smlouvy mezi muslimy a nevěřícími se ruší, a že nikdo, kdo není pravý věřící, se nemůže přiblížit k Mekce nebo vykonat hadž (verše 9:1 a dále, a 9:28).

Nakonec citujme Zwemera:

Desátého roku po hidžře vykonal Mohamed pouť do Mekky, staré svatyně svých praotců, a každý detail pověrčivého rituálu, který vykonal, se stal islámskou normou. Jak říká Wellhausen, výsledkem bylo, že “nyní máme zastávky na cestě na Golgotu bez historie vášně”. Pohanské praktiky jsou odvysvětlovány vynálezem muslimských legend připisovaných biblickým postavám, a celek je nesrozumitelnou míchanicí smyšlených tradic.

Islám je dítětem střední a západní Arábie. Bohužel naše znalosti náboženství pohanských Arabů z těchto oblastí jsou skrovné. Z nedostatku epigrafických důkazů se musí odborníci spoléhat na Ibn al-Kalbiho (zemřel roku 819), autora Knihy model o takzvaných theoforických jménech božstev, tedy jménech, které popisují své nositele jako sluhu, dárek, laskavost atd; na útržky předislámské poezie; a na jisté polemické narážky v koránu.

“Nakonec”, píše Noldeke, “musíme vzít v úvahu skutečnost, že Mohamed vložil do svého náboženství množství pohanských praktik a přesvědčení, s malými nebo žádnými změnami, a také že různé pozůstatky pohanství, které jsou ortodoxnímu islámu cizí, byly Araby uchovány až dodnes. Je běžným poznatkem, že přijetí nové víry netransformovalo zcela lidovou víru, a že staré koncepty, skryté někdy pod jinými jmény, často vytrvávají, s posvěcením náboženských autorit, nebo bez něj.”

Bylo by možné dodat, že Mohamed velmi šikovně zkoncentroval do muslimské pouti několik ceremonií, které byly dříve prováděny ve zcela jiných svatostáncích a místech.

Společnost předislámské střední Arábie byla organizována kolem kmene, a každý kmen měl své hlavní božstvo, které bylo uctíváno v pevném svatostánku, dokonce i putujícími nomády. Božstvo přebývalo v kameni, který nemusel mít nutně lidskou podobu. Někdy měl formu lidské sochy, jindy šlo o velký blok kamene, který připomínal tvarem člověka. Pohanští Arabové si zjevně představovali, že kámen, který sloužil jako modla, je proniknut božskou mocí a poskytuje božský vliv.

Jména dvou kopců as-Safa a al-Marwa znamenají kámen, tedy modlu. Pohané běhali mezi oběma kopci, aby se dotkli a políbili Isafa a Nailu, modly, které tam byly umístěny, aby si tak zajistili štěstí a bohatství.

Posvátný černý kámen a Hubal

Máme důkazy o tom, že černé kameny byly uctívány v různých částech arabského světa; například Clement z Alexandrie, píšící kolem roku 190, se zmiňuje, že “Arabové uctívají kámen”, s odkazem na černý kámen uctívačů Dusara z Petry. Maximus Tyrius, píšící v druhém století, říká, “Arabové se klaní nevím jakému bohu, kterého zastupuje krychlovitý kámen”; odkazuje se na Kaabu, která obsahuje černý kámen. Jeho velké stáří je také doloženo faktem, že staří Peršané tvrdili, že Mahabad a jeho nástupci zanechali černý kámen v Kaabě, společně s dalšími relikty a obrazy, a že kámen byl znamením Saturnu.

V blízkosti Mekky se nachází různé další posvátné kameny, které byly původně modlami, “získaly si ale pověrčivě mohamedánský charakter tím, že byly spojeny s jistými svatými osobnostmi”.

Samotný černý kámen je zjevně meteorit a jeho pověst vychází bezpochyby z toho, že spadl z “nebes”. Je dvojnásobně ironické, že muslimové uctívají tento kus kamene jako ten, který byl dán Izmaelovi Gabrielem, aby ho použil k výstavbě Kaaby, neboť je, abych citoval Margolioutha, “pochybné pravosti, protože černý kámen byl odnesen Karmatiány ve čtvrtém muslimském století (během poutě hadž v roce 930, násilím - pozn. př.), a byl jimi obnoven až po mnoha letech: lze pochybovat o tom, že kámen, který vrátili, je stejný jako kámen, který odnesli”.

Hubal byl uctíván v Mekce a jeho modla z rudého karneolu byla vztyčena v Kaabě nad vyschlou studnou, do které se házely děkovné oběti. Je velmi pravděpodobné, že Hubal měl lidskou formu. Hubalovo postavení vedle černého kamene naznačuje, že mezi nimi bylo nějaké spojení. Wellhausen si myslí, že Hubal byl původně černým kamenem, který, jak jsem již poznamenal, je mnohem starší než modla. Wellhausen také poukazuje na to, že bůh je v koránu nazýván Pánem Kaaby a Pánem území Mekky. Prorok láteřil nad uctíváním bohyň al-Lat, Manat a al-Uzza v Kaabě, které pohanští Arabové nazývali božími dcerami, Mohamed ale Hubalův kult příliš nenapadal. Wellhausen z toho vyvozuje, že Hubal není nikdo jiný než Alláh, “bůh” Mekkanů. Když Mekkané porazili proroka poblíž Medíny, jejich vůdce údajně křičel “Sláva Hubalovi”.

Obcházení svatyně bylo velmi běžným rituálem praktikovaným v mnoha oblastech. Poutníci během obcházení často modlu líbali nebo objímali. Sir William Muir si myslí, že sedm obcházení Kaaby “bylo pravděpodobně symbolikou otáčení nebeských těles”. Zwemer jde až tak daleko, že naznačuje, že sedm obcházení Kaaby, třikrát rychle a čtyřikrát pomalu, “je napodobením vnitřních a vnějších planet”.

Je nezpochybnitelné, že Arabové “uctívali v poměrně pozdním historickém období slunce a jiná nebeská tělesa”. Souhvězdí Plejád, které mělo dávat déšť, se objevuje jako božstvo. Existoval kult planety Venuše, která byla uctívána jako velká bohyně pod jménem al-Uzza.

Víme z četnosti theoforických jmen, že bylo uctíváno slunce (shams). Shams byla hlavní bohyní několika kmenů, a byla uctívána svatyní a modlou. Snouck Hurgronje nalézá sluneční rituál v ceremonii “wukuf” (viz výše).

Bohyně al-Lat je někdy také spojována s božstvím slunce. Bůh Dharrih byl pravděpodobně vycházejícím sluncem. Muslimské rituály pobíhání mezi Ararat Muzdalifah, a Muzdalifah a Minou, musí být být dokončeny po západu slunce a před jeho východem. To byla změna zavedená úmyslně Mohamedem, aby potlačil tuto asociaci s pohanským slunečním obřadem, jehož významem se budeme zabývat později. Uctívání měsíce je také doloženo lidskými jmény jako Hilal, srpek, Kamar, měsíc, a tak dále.

Houtsma naznačil, že kamenování, které se odehrává v Mině, bylo původně zaměřeno na slunečního démona. Tento názor je přijatelný na základě skutečnosti, že pohanská pouť se původně shodovala s podzimní rovnodenností. Sluneční démon je vyhnán, jeho tvrdá vláda končí společně s létem, a následuje uctívání v Muzdalifahu, které je zaměřené na boha hromu, který přináší úrodu.

Muzdalifah bylo místem uctívání ohně. Muslimští historici se odkazují na tento kopec jako na kopec svatého ohně. Bohem Muzdalifahu byl Kazah, bůh hromu. Zde se konala zastávka a tento wukuf stále nese větší podobnost s tím na Sinaji, kde se v obou případech odhalil v ohni bůh hromu. Dále lze předpokládat, že tradiční zvyk vydávání takového hluku, kolik je možné, a křičení, byl původně kouzlem, které mělo přivolat hrom.

Frazer poskytuje v Golden Bough jiné vysvětlení házení kamenů:

Někdy je motivem k házení kamenů odehnání nebezpečných duchů; někdy odvržení zla, někdy je jím snaha o získání dobrého. Přesto, pokud je můžeme vystopovat k jejich původu v mysli primitivního člověka, můžeme možná zjistit, že všechny vedou více méně přesně k principu přemístění zla. … Toto pojetí možná vysvětluje obřad házení kamenů v Mekce; původní idea mohla být možná ta, že poutníci se očišťují přenosem své ceremoniální nečistoty na kameny, které potom házejí na hromadu.

Podle Juynbolla měla hadž původně magický charakter.

Jejím účelem v raných dobách muselo být zajištění šťastného nového roku s velkým množstvím deště a slunečního svitu, prosperity, a hojnosti dobytka a obilí. Na Arafatu a Muzdalifahu byly zapalovány velké ohně, pravděpodobně k podpoře slunce, aby v novém roce svítilo. Na zem byla rozlévána voda jako kouzlo proti suchu. Je možné, že házení kamenů v Mině, pozůstatek primitivního pohanství, bylo původně symbolem odhazování hříchů přešlého roku, a tak druhem kouzla proti trestu a neštěstí.

Podobně spěchání mezi Araratem a Muzdalifahem, a z Muzdalifahu do Miny, mohlo mít magický význam. Půst na konci všech rituálů byl pravděpodobně symbolem hojnosti, ve kterou se koncem roku doufalo. Různé povinnosti abstinence uvalené na poutníka ho měly původně přivést do stavu magické moci.

Kaaba

Modla byla obecně umisťována do svatých prostor vymezených kameny. Tato svatá ohrada byla územím azylu pro všechny živé bytosti. Často se na něm nacházela studna. Nevíme, kdy byla Kaaba poprvé postavena, ale k výběru místa došlo pravděpodobně kvůli prameni Zam Zam, který poskytoval vzácnou vodu karavanám, které projížděly Mekkou cestou do Jemenu a Sýrie.

Věřící vyjadřovali poctu nabídkami a oběťmi. Uvnitř Kaaby byla vyschlá studna, do které byly umisťovány. Poutník přicházející poklonit se modle si často oholil na svatém území nebo ve svatyni hlavu. Lze si povšimnout, že všechny tyto rituály jsou v té či oné formě obsaženy v muslimské hadž.

Podle muslimských autorů byla Kaaba poprvé postavena na nebesích, kde stále existuje její model, a to dva tisíce let před stvořením světa. Adam postavil Kaabu na zemi, ta byla ale zničena potopou. Abrahamovi bylo nařízeno, aby jí postavil znovu; Abrahamovi pomáhal Izmael. Když Izmael hledal kamen do rohu stavby, potkal anděla Gabriela, který mu dal černý kámen, který byl tehdy bělejší než mléko; zčernal až později hříchy těch, kteří se dotkli. Výše uvedené je pochopitelně adaptací židovské legendy o nebeském a pozemském Jeruzalémě.

Zatímco Muir a Torrey jsou přesvědčeni, že abrahámovský původ Kaaby byl lidovou vírou dlouho před Mohamedovou dobou, Snouck Hurgronje a Aloys Sprengler se shodují na tom, že spojit Abraháma s Kaabou byl Mohamedův osobní nápad, a posloužil jako způsob osvobození islámu od judaismu. Sprenglerův závěr je tvrdý: “Touto lží … dal Mohamed islámu vše, co člověk potřebuje, a co odlišuje náboženství od filosofie: národnost, obřady, historickou paměť, mystéria, ujištění o vstoupení do nebes, to vše zatímco klamal své svědomí a svědomí druhých”.

Alláh

Za slovo “Alláh” také vděčí islám pohanským Arabům. Máme důkazy o tom, že bylo používáno jako součást osobních jmen v severní Arábii a mezi Nabateánci. Objevuje se mezi Araby z pozdějších dob, v theoforických jménech, a samo o sobě. Wellhausen také cituje předislámskou literaturu, která zmiňuje Alláha jako velké božstvo. Máme také svědectví samotného koránu, kde je Alláh vydáván za toho, kdo dává děšť, stvořitele, atd; jediným zločinem Mekkanů bylo pouze to, že kromě něj uctívali i jiné bohy. Nakonec byl Alláh používán pouze pro nejvyšší božstvo. “V každém případě je velmi důležité, že Mohamed nepovažoval za nutné zavést nějaké zcela nové božstvo, ale omezil se na zbavení pohanského Alláha jeho společníků tím, že ho podřídil určitému druhu dogmatické očisty. … Kdyby nebyl od svého dětství zvyklý na představu Alláha jako nejvyššího božstva, obzvláště v Mekkce, lze pochybovat o tom, že by kdy začal kázat monoteismus”.

Islám také přebral, nebo spíše zachoval, následující zvyky pohanských Arabů: polygamii, otrokářství, snadný rozvod, obecné společenské zákony, obřízku a obřadní čistotu. Wensinck, Noldeke a Goldziher přispěli ke studiím animistických prvků v rituálech spojených s muslimskou modlitbou. Cílem přípravy k pěti každodenním modlitbám, obzvláště procesu očisty, je osvobodit věřícího od přítomnosti zlých duchů, a nemá to nic společného s tělesnou čistotou jako takovou. Z bezpočtu tradic je jasné, že Mohamed sám opakoval bezpočet pověr na téma démonického znečištění, které získal z převažujícího pohanství v době jeho mládí. Podle jedné tradice Mohamed řekl, “Pokud se kdokoliv z vás probudí ze spánku, ať si třikrát pročistí nos, neboť ďábel tráví noc v lidských nosních dírkách”. Při jiné příležitosti Mohamed viděl, že nějaký muž měl na noze suché místo po své očistě, a řekl mu, aby šel zpět a omyl se lépe, a pak mu přednesl toto kázání: “Pokud muslim, sluha boží, provede očistu, když si očistí tvář, každý hřích je odstraněn s vodou nebo s poslední kapkou vody. A když si omyje ruce, hříchy jeho rukou odejdou s vodou. A když si omyje chodidla, všechny hříchy, které spáchala jeho chodidla, odejdou s vodou nebo s poslední kapkou vody, dokud nezůstane zcela očištěn od hříchu”. To potvrzuje to, co ukázal Goldziher: že podle semitské koncepce zahání voda démony. Prorok si “omýval” svá chodidla i se sandály tak, že jednoduše přejel svojí rukou po vnější straně svých sandálů.

Tradičně je po muslimech požadováno, aby si zahalovali hlavu, obzvláště její zadní část. Wensinck si myslí, že to má zabránit zlým duchům vstoupit do těla. Mnoho dalších gest, pohybů, křik muezína, zvedání rukou, atd, má animistický původ a často se vztahuje k zahánění zlých duchů.

Pokračování příště: vlivy zoroastriánství na islám.

Publikováno 17. 05. 2008 v 18:28 hodin v kategorii Kritické studie. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.