Mumin Salih

Tento článek se zabývá nejdůležitější diskusí o islámu, a ukazuje Mohamedovu děsivou neschopnost obstát před arabskými intelektuály. Mohamed diskusi o islámu prohrál, a islám byl odsouzen k zániku. Nicméně to, co Mohamed prohrál v boji mozků, získal v boji mečů.

Před čtrnácti sty lety se v Mekce odehrála nejdůležitější diskuse v historii islámu mezi Mohamedem a porotou arabských intelektuálů. Všechny detaily této diskuse pravděpodobně již nikdy nepoznáme, protože muslimové historii Arábie tvrdě zcenzurovali. Mezi řádky těchto zcenzurovaných materiálů ale můžeme najít dostatek informací, které ukazují Mohamedovu obrovskou neschopnost. Diskuse měla pro islám katastrofální následky a Mohameda na několik let umlčela. Islám byl odsouzen k zániku ještě během svého dětství.

Tento článek je vedlejším produktem mého hledání stopy po jakémkoliv důkazu tvrzení muslimů, že staří Arabové byli koránem ohromeni. To je další téma, které se doufejme stane obsahem jiného článku. Všechny důkazy v islámských textech, včetně koránu, ukazují, že staří Arabové, a v každém případě intelektuálně založení Arabové, včetně těch dnešních, neměli korán nikdy rádi. Tento článek je ranou těm muslimským učencům, kteří mají tu odvahu něco tvrdit navzdory zdrcujícím důkazům o opaku. Je také poctou těm velkým myslím z řad mekkanských Arabů, kteří bez prolití kapky krve odhalili Mohameda a jeho lži, a pokusili se zastavit postup islámu.

Pozadí

Mekka byla sedmém století prosperujícím městem a plně zavedeným obchodním a kulturním centrem Arábie. Vládla v ní atmosféra náboženské tolerance, která umožňovala všem kmenům svobodně praktikovat své náboženství. Předislámští Arabové nebyli na svém poloostrově izolovaní, ale udržovali styky s okolním světem. Mísili se a obchodovali se sousedními státy, a byli si dobře vědomi kultur a civilizací na severu a na jihu. Arabové již založili dvě království na severu, která uzavřela strategické spojenectví s Římany a Peršany. Arabové měli vlastní vytříbenou kulturu, která se odráží v jejich krásné poezii, kterou dodnes považují za tu nejlepší, kterou kdy měli.

Mohamed využil převládající kultury náboženské tolerance a začal tvrdit, že je prorokem. Mekkanští Arabové jeho tvrzení hned neodmítli, a dali mu příležitost předložit svůj případ skupině dobře známých intelektuálů - příležitost vyjasnit nebo zodpovědět jakoukoliv otázku. Mezi těmito mekkanskými intelektuály byli Abul Hakam Ibn Hisham a Al-Nadr Ibn Al-Harith. Oba byli zcestovalí, výřeční a známí svojí moudrostí a hlubokou znalostí sousedních kultur. Tito intelektuálové se s otevřenou, ale kritickou myslí seznámili s tím, o čem Mohamed tvrdil, že mu to zjevil Alláh v jeho koránu. Tito muži si museli všimnout, že korán obsahuje mnoho závažných chyb, a očekávali od Mohameda, že dokáže své tvrzení o božích zjeveních dobře zdůvodnit. Tito arabští intelektuálové požadovali odpovědi a vyjasnění mnoha otázek, které korán a Mohamedova tvrzení vyvolávají, stejně jako by to požadoval kterýkoliv intelektuál, když zkoumá nové literární dílo. Tito kritici kladli o koránu stejné otázky, které si klademe v dnešní době, aniž bychom na ně dostávali od muslimských učenců odpovědi.

Zdá se, že když tito velcí muži z Mekky poukázali na slabosti koránu, Mohamed byl překvapen. Tvrdě se dožadovali odpovědí a vysvětlení nesmyslů, které v koránu nalezli, a Mohamed před nimi stál beze slova. Diskuse způsobila Mohamedovi psychické trauma. Když jeho mučení před intelektuály skončilo, Mohamed si začal vzpomínat na události toho dne a stresující okamžiky, které prožil. Vzpomněl si na některé těžké otázky, na které nedokázal odpovědět, a zareagoval na ně novými verši, aby si tak zachoval sebeúctu. Mohamed tak zaznamenal své pocity z této diskuse do koránu, stejně jako to dělal jindy v okamžicích stresu.

Zde je několik ukázek těchto veršů, které vyjadřují Mohamedovu frustraci (překlad je od Hrbka).

Ustaraný Mohamed hovoří v těchto verších prostřednictvím svého imaginárního boha sám k sobě; je možné z nich vycítit, že si pravděpodobně přál, aby se o koránu před Mekkany nikdy nezmínil:

7.2: Toto je Písmo, které ti bylo sesláno - nechť není v hrudi tvé ohledně něho obavy žádné …

20.2: Neseslali jsme ti Korán, abys byl zoufalý …

V súře 21 (Proroci) Mohamed nepřímo přiznává své selhání a jasně popisuje, co si Arabové o něm a o koránu mysleli:

21.5: Však naopak oni hovoří: “To jsou jen sny popletené či spíše on sám si to vymyslil, ba věru on básníkem je! Ať tedy předloží znamení, s jakými byli vysláni proroci staří!”

Podle tohoto verše považovali Arabové korán za snovou halucinaci nebo výmysl, a žádali Mohameda, aby přišel s přesvědčivým důkazem, stejně jako předchozí proroci. To je jasný důkaz toho, že Arabové nevěřili, že korán poskytuje přesvědčivý důkaz. V rozporu s tím, co tvrdí moderní muslimové, měli daleko k tomu, aby byli poslechem koránu ohromeni, a evidentně si byli vědomi jeho podřadného stylu. Okamžitě a správně došli k závěru, že si ho Mohamed musel vymyslet. Arabové měli styky s okolními zeměmi, a byli si vědomi starých náboženství. Obsah koránu pro ně nebyl nijak nový, a správně ho označili za staré příběhy:

16.24: A když jsou otázáni: “Co tedy seslal Pán váš?”, odpovídají: “Povídačky starých!”

Zajímavější odhalení jsou v súře 10 (Jonáš), kde korán jasně popisuje, jak Arabové vyjadřovali své znechucení jeho jazykovým stylem. Arabové Mohameda otevřeně žádali, aby odhodil nesmysly, které pronášel, a řekl něco vznešenějšího. Když to nedokázal, naznačili mu, že by měl provést několik oprav a změn, aby učinil korán přijatelnějším. Mohamedův názor byl pochopitelně takový, že korán je dobrý, a to byla nejlepší odpověď, s jakou dokázal přijít. Očekával, že s ním bude jeho názor na korán sdílet každý. To poslední, po čem toužil, bylo slyšet, že korán je plný chyb, a potřebuje změnit. Následující verš popisuje ten napjatý okamžik, kdy Mohamed stál zcela ohromen před těmito intelektuály. Nebyl připraven na kritické poznámky od těchto velmi znalých učenců. Jak ukazuje jeho odpověď, byl překvapen, zmaten a jeho sebedůvěra byla otřesena. Někdo by mohl očekávat, že Mohamed korán pevně bránil, a vyjasnil každou nepřesnost nebo nejasnou část. Místo toho se nestydatě stáhl a hodil všechnu vinu na Alláha! Když se Mekkané dožadovali odpovědí, Mohamedova odpověď byla velmi ostudná: Nic lepšího než toto nedokážu, a neviňte mě za to, pouze následuji příkazy!

10.15: A když jsou jim přednášena znamení Naše jako důkazy, ti, kdož v setkání s Námi nedoufají, říkají: “Přines nám Korán jiný než tento, anebo v něm proveď změny!” Odpověz: “Nepřísluší mi, abych sám o sobě jej měnil, já pouze následuji to, co bylo mi vnuknuto, a bojím se, neuposlechnu-li Pána svého, trestu dne strašného.”

Výsledkem této debaty bylo odhalení Mohamedových lží a osobnosti. Protože arabští intelektuálové ho zesměšňovali kvůli jeho neschopnosti obhájit svůj korán nebo ospravedlnit své nároky, utrpěl intelektuální porážku, a byl společensky ztrapněn a ponížen. Alláh Mohamedův duševní stav dobře pochopil a rychle zjevil:

21.36: A když tě nevěřící spatří, posměšky si z tebe jen dělají …
25.41: A když tě vidí, jen posměšky si z tebe tropí …

Mohamed žil v Mekce po této diskusi ještě pět let, jeho aktivity se ale takřka zastavily. Když mekkanští Arabové odhalili jeho skutečnou osobnost, zacházeli s ním jako s bláznem a odvrátili se od něho. Plně ale respektovali jeho občanská práva. Nepovažovali ho za větší nebezpečí pro společnost než jaké by představoval jakýkoliv jiný blázen. Ponechali ho jeho imaginárnímu světu a dovolili mu věřit v jakékoliv náboženství, které si zvolil. Korán tuto situaci dobře popisuje v následujících verších:

44.14: Však zády se k němu obrátili a řekli: “Blázen je to, jinými poučený!”
37.36: A řekli: “Kvůli básníku bláznivému bychom božstva svá opustit měli?”
52.29: A díky dobrodiní Božímu nejsi ani věštec, ani džiny posedlý blázen!

Pro předislámské Araby nebylo jednání s lidmi, kteří tvrdili, že jsou proroci, nic nového. V tehdejší Arábii šlo o kvetoucí povolání. Byli si vědomi toho, že kdokoliv může tvrdit, že je čímkoliv, a že jejich tvrzení zemřou s ním. Mekkanští Arabové Mohameda prostě ignorovali stejně jako by ignorovali jakéhokoliv blázna. Dokud byl v Mekce, takto strategie fungovala dobře. Mohamedovo hnutí se zastavilo a zdálo se, že islám zanikne již během svého dětství. Jak popisuje korán, Mohamed sám uvažoval o sebevraždě:

18.6: Chceš se snad zahubit smutkem jda ve stopách jejich, jestliže tomuto příběhu neuvěří?

(Prosím vezměte na vědomí, že překladatel přidal k verši slovo “smutkem”, které v koránu není. To je další příklad klamavého překladu koránu, kdy překladatel zakrývá ponurý význam verše.)

Mohamedovo štěstí se ale dramaticky otočilo, když se setkal s lidmi z kmenů Aus a Chazraj z Jathribu. Tito hloupí a bezpáteřní Arabové vpustili Mohameda a jeho stoupence do svého města. Mohamedovi netrvalo více než několik měsíců, než jim město, ve kterém měl být hostem, sebral. Použil zdroje, které měl nyní k dispozici, k založení svého státu. Aus a Chazraj nehrají v další historii islámu žádnou roli; jejich jména zcela zmizela generaci poté, co dali Mohamedovi svojí zemi na stříbrném podnose.

Příběh o popsané diskusi říká o islámu vše. Mohamed prohrál intelektuální diskusi, stejně jako to dělají muslimové do našich časů, ale zvítězil v bitvě mečů, o které doufám, že jí muslimové tentokrát nevyhrají. Mohamed na své intelektuální ponížení v Mekce nikdy nezapomněl, ani se z něho nikdy nevzpamatoval. Bohužel, nicméně očekávaně, se vrátil zpět se svými silami, a použil ke srovnání skóre svůj meč. Mohamedovým prvním příkazem bylo zabití obou mužů, kteří ho intelektuálně porazili.

Obávám se, že pokud jde o islám, není pero mocnější meče.

Publikováno 22. 06. 2008 v 20:03 hodin v kategorii Historie. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.