Nejprve mi dovolte, abych poděkoval všem, kteří nám přispěli na nákup knih - sešlo se nám celkem 260 dolarů a 8000 Kč. Děkujeme. Možnost přispívat platí stále a detaily můžete najít na tomto odkazu. Tyto finanční prostředky budou použity k dalšímu nákupu knih, hrazení provozu našich stránek, a k rozjetí vydavatelství, které bude vydávat knihy o islámu od autorů, které již můžete znát z našich stránek a z Islám Info.

Faktem je, že ačkoliv se tyto knihy prodávají dobře, je trochu těžké najít pro ně u nás vydavatele - prozatím se to podařilo s knihami Proč nejsem muslim od Ibn Warraqa (nyní vyprodáno), a Islám bez závoje od Roberta Spencera. Rádi bychom tuto nabídku rozšířili (a tak zprostředkovali informace i lidem, kteří je získávají především z knih a nikoliv na internetu) a rozhodli jsme to zkusit a vydat se cestou vlastního nakladatelství. Pokud půjde všechno podle plánu, první kniha by mohla vyjít někdy koncem léta nebo začátkem podzimu.

Že neleníme a neutrácíme darované peníze na Bahamách jsem se rozhodl demonstrovat ukázkami z různých zajímavých knih. Některé z nich možná vyjdou i v češtině. Zde najdete ukázku z knihy Aliho Siny, bývalého muslima a autora stránek Faith Freedom International, jejichž je Pravda o islámu českou verzí (a které vznik našich stránek inspirovaly). Během letních prázdnin bude na pokračování vycházet první část knihy The Legacy of Jihad od Andrew Bostoma, více než sto stran textu, který prostřednictvím citací z dobových kronik a prací odborníků na daná historická období živě ilustruje, jak vypadal džihád v praxi, a jakým způsobem byly pod náporem džihádu ničeny neislámské civilizace v Africe a Asii.

A nyní k Sinovi a jeho knize. Mohamedových životopisů vyšlo již mnoho a podobají se sobě jako vejce vejci. Dokonce i když srovnáme Mohamedův životopis od jeho prvního životopisce Ibn Isháka s, řekněme, jeho životopisem od Roberta Spencera (The Truth About Muhammad: Founder of the World’s Most Intolerant Religion - Pravda o Mohamedovi: Zakladatel nejvíce netolerantního náboženství na světě), nenajdeme mezi nimi mnoho rozdílů. Liší se v podstatě jen v tom, že Ibn Ishák považuje popisované Mohamedovy vraždy, genocidy a prostopášnosti za vznešené a napodobování hodné skutky božího posla, zatímco Spencer je považuje za zavrženíhodné. Obsah knih je ale stejný.

Ali Sina přistoupil k tématu z jiného a doposud neprozkoumaného úhlu pohledu. Po shrnutí Mohamedova života psaného kritickým perem bývalého muslima (citovaná ukázka pochází z této části knihy) přistupuje ke zkoumání Mohameda z pohledu moderní psychologie, psychiatrie a především psychopatologie. Zjišťuje, že Mohamed byl obyčejným narcistický vůdce kultu, který trpěl schizofrenií - člověk stejného druhu jako Adolf Hitler, Josef Stalin nebo reverend Jones. Cituje z psychiatrických příruček a srovnává popisovanou psychopatologii s Mohamedovým chováním v různých situacích, aby tak ukázal, že Mohamedova osobnost zapadá do profilu duševně nemocného člověka “jako ruka do rukavice”.

Klasická válečná poučka říká: poznej svého nepřítele. Mohamed je pro (praktikující) muslimy dokonalým vzorem chování, který má být napodobován v každém ohledu. Mohamedova osobnost je proto klíčem k pochopení myšlení muslimů a nebezpečí, které pro nás představují ti, kteří svého proroka skutečně následují - a také vratkého postavení těch muslimů, kteří žijí v idylických představách o svém prorokovi. A Sinova kniha je unikátním a pravděpodobně nejhlubším dostupným prostředkem, který toto pochopení umožňuje.

Více prozrazovat nebudu. Kniha se dá pořídit na Amazonu za cca 13 dolarů (200 Kč) a pokud umíte anglicky, nedokážu si představit jediný důvod, proč si jí nepořídit. Koupit jí můžete zde (objednávat můžete i když není zrovna na skladě).

Pochopení Mohameda: psychobiografie Alláhova proroka (ukázka)

Ali Sina

Mýtus pronásledování

Mohamedovy výzvy se setkaly v Mekce s nezájmem. Mekkané byli, stejně jako většina dnešních lidí, tolerantní ke všem náboženstvím. Náboženské pronásledování nebylo v těchto zemích známo. Polyteistické společnosti jsou obecně ze své podstaty tolerantní. Byli uraženi, když Mohamed urážel jejich bohy, ale ani přesto mu neublížili.

Mohamed vyzýval své stupence k odchodu z Mekky. Mekkanům se pochopitelně něco takového nelíbilo. Muslimské rodiny byly rozrušené, a stejně tak i majitelé otroků, kteří konvertovali k islámu. Někteří z otroků byli chyceni při pokusu o útěk, a byli zbiti. To pochopitelně nebylo náboženské pronásledování. Mekkané se prostě pokoušeli chránit to, co považovali za svůj majetek. Například když byl chycen Bilal, jeho pán Umaja ho zbil a dal ho do řetězů. Abu Bakr ho vyplatil a Bilal byl odvobozen. Byl ale potrestán za svůj pokus o útěk a finanční ztrátu svému majiteli, nikoliv za svojí víru. Existují také příběhy o muslimech, kteří byli zbiti za konverzi k islámu svými rodinnými příslušníky. Hadís vypráví, že Omar před svojí konverzí svázal svojí sestru a přinutil jí opustit islám. [26] Omar byl ale netolerantní a přísný muž jak před svojí konverzí, tak i po ní. Tyto příběhy lze těžko označit za náboženské pronásledování. Individualismus je Blízkém východě cizí koncept. V co věříte a co děláte je věcí všech. Obzvláště ženy nemohou činit vlastní rozhodnutí. Dokonce ještě dnes může být žena zavražděna kvůli cti, pokud se rozhodne vzít si muže podle své volby a bez souhlasu své rodiny.

Existuje příběh o pronásledování ženy jménem Sumaja. Ibn Sad je jediný historik, který říká, že Sumaja se stala mučednicí rukou Abu Jahla. Al-Bajhaki, který vychází z Ibn Sada, píše: “Abu Jahl jí bodl do jejích intimních partií”. [27] Kdyby se skutečně stala mučednicí, její příběh by vytrubovali všichni životopisci, a bylo by to zaznamenáno v bezpočtu tradic. Jde jen o ukázku toho druhu přehánění, ke kterému měli muslimové sklony už od začátku.

Stejný životopisec také tvrdí, že také Bilal se stal mučedníkem. Ten ale údajné pronásledování přežil o mnoho let, po dobytí Mekky Mohamedem se do ní vrátil, a vyzpěvoval azan ze střechy Kaaby. Zemřel přirozenou smrtí.

Některé islámské zdroje tvrdí, že Sumaja, její manžel Jásir, a jejich syn Ammar byli v Mekce pronásledováni. Muir nicméně ukázal, že Jásir zemřel přirozenou smrtí, Sumaja si vzala řeckého otroka Azraka, a měli spolu dítě jménem Salma. [28] Jak potom máme chápat tvrzení, že zemřela pronásledována? Azrak byl z Tajfu, a patřil mezi otroky, kteří po obležení města o patnáct let později přeběhli do Mohamedova tábora. Je přirozené dojít k závěru, že Sumaja si po Jásirově smrti vzala Azraka a žili v Tajfu, a že příběh o jejím pronásledování a mučednictví je jen islámskou pohádkou.

Mohamed neměl nic proti otrokářství. Později, když se dostal k moci, zotročil tisíce svobodných lidí. Jeho příkaz k odchodu muslimů z Mekky ale narušoval společenský pořádek a vedl k rozvratu. Kvůli tomu, a kvůli svému neustálému posmívání se náboženství Mekkanů, se stal mezi svými lidmi nevítaným člověkem. Přesto ani on, ani jeho stoupenci, nebyli nikdy pronásledováni kvůli své víře. Tvrzení o pronásledování je nepodložené. Polyteisty obvykle ani trochu nezajímá, v co věří jiní lidé. Jsou ze své povahy pluralističtí. Kaaba byla domovem 360 model, z nichž každá byla ochráncem jednoho z kmenů. V Arábii žili Židé, křesťané, zoroastriánci, sabejci (zaniklé monoteistické náboženství) a všechna možná další náboženství, jejichž stoupenci svobodně praktikovali svojí víru. Žili tam také další proroci, kteří kázali svá náboženství. Náboženská netolerance začala v Arábii islámem.

Neexistují žádné důkazy o pronásledování Mohameda a muslimů v Mekce. Muslimové ale přesto tvrdí, že k němu docházelo, protože to říká Mohamed. Muslimové nebudou pochybovat o ničem, co řekl. Co je ohromující je skutečnost, že dokonce i někteří historici kritičtí k islámu spadli do této pasti, a opakují tuto nepravdu. Mohamed tvrdil, že je obětí, ačkoliv ve skutečnosti byl pronásledovatelem. Pro muslimy platí to samé. Jsou to muslimové, kdo všude zabíjí, utiskuje a pronásleduje, a přesto jsou to oni, kdo hlasitě křičí, že jsou pronásledované oběti. Abychom tento fenomén pochopili, musíme pochopit psychologii Mohameda a jeho stoupenců. To uděláme v příští kapitole.

Je skutečností, že to byl Mohamed, kdo kázal netoleranci ještě v době, kdy žil v Mekce. Muslimové často citují súru 109 jako důkaz toho, že Mohamed kázal toleranci. Tato mekkanská súra říká:

1. Rci: “Nevěřící!
2. Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,
3. a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,
4. a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,
5. a vy neuctíváte to, co já uctívám.
6. Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.”

Maududi, Qutb a další muslimští učenci dobře věděli, co tato súra říká. Neviděli jí jako ukázku tolerance. Maududi píše ve svém výkladu této súry:

Pokud je tato súra čtena s ohledem na tento kontext, čtenář zjišťuje, že nebyla zjevena proto, aby kázala náboženskou toleranci, jak si dnes někteří lidé myslí, ale byla zjevena, aby očistila muslimy od náboženství nevěřících, od jejich rituálů uctívání a jejich bohů, a aby vyjádřila naprosté znechucení a nezájem o ně, a aby jim řekla, že islám a kufr (nevíra) spolu nemají nic společného, a že neexistuje možnost, že by mohly být spojeny do jedné věci. Ačkoliv byla původně adresována nevěřícím Kurajšovcům jako odpověď na jejich návrh na kompromis, nevztahuje se pouze na ně, a stala se součástí koránu. Alláh dal muslimům věčné učení, že by se měli očistit slovem a skutkem od učení nevíry v jakékoliv formě, a měli by bez jakýchkoliv výhrad prohlásit, že nemohou uzavřít s nevěřícími v otázkách víry žádný kompromis. To je důvod, proč je tato súra stále recitována, i když lidé, kterým byla adresována jako odpověď, zemřeli a byli zapomenuti, a muslimové, kteří byli v době jejího zjevení nevěřící, jí také recitovali, a muslimové jí stále recitují poté, co uplynula staletí, protože vyjádření znechucení a distancování se od nevíry a jejích rituálů je trvalým požadavkem Víry. [29]

Imigrace do Medíny

Chadídža, která se musela starat o množství dětí, a také o do sebe uzavřeného manžela, zanedbávala obchod, takže v době, kdy zemřela, byla rodina chudá. Krátce po její smrti zemřel i další Mohamedův stoupenec, jeho strýc a ochránce Abu Talib. Zbaven těchto dvou mocných spojenců a ignorován Mekkany se Mohamed rozhodl emigrovat do Medíny, kde mu někteří její obyvatelé přísahali věrnost. Nařídil svým stoupencům, aby odešli jako první. Někteří z nich se zdráhali. Řekl jim, že pokud nepůjdou, “obydlím těchto bude peklo”. [30]

Mohamed sám zůstal pozadu. Pak jedné noci prohlásil, že mu Alláh řekl, že se mu chystají jeho nepřátelé ublížit. Požádal svého věrného přítele Abu Bakra, aby ho tajně doprovodil do Medíny. Hovoří o tom následující verš:

A hle, ti, kdož neuvěřili; strojili proti tobě úklady, aby tě zadrželi anebo zabili či vyhnali. A chystali úklady, avšak i Bůh chystal úklady - a Bůh je nejlepší v strojení úkladů. (8:30)

Jak říká tento verš koránu, Alláh podle všeho hádal, že Mekkané něco plánují. Neodhaluje tento verš strachy paranoidního člověka? Mohamed žil mezi Mekkany třináct let, zesměšňoval je a urážel jejich náboženství, stejně jako dnes muslimové uráží náboženství všech ostatních, a oni ho přesto tolerovali. Kromě Mohamedova vlastního tvrzení neexistuje žádný historický důkaz, že se mu kdy pokusili ublížit.

Ani v historii napsané samotnými muslimy neexistují žádné důkazy o jeho pronásledování. Náčelníci Kurajšovců, roztrpčení jeho urážkami, navštívili jeho starého strýce Abu Taliba a řekli mu: “Tenhle tvůj synovec mluvil potupně o našich bozích a našem náboženství, urážel nás jako hlupáky, a tvrdil, že všichni naši předkové zbloudili. Potrestej tedy našeho nepřítele (protože jsi na stejné straně, jako my), nebo ho ponech sobě samému, ať se mu můžeme odplatit”. [31]

To je sotva vyjadřování a přístup pronásledovatelů. Je to žádost, ultimátum Mohamedovi, aby přestal urážet jejich bohy. Srovnejte to s chováním dnešních muslimů, když je jejich prorok vyobrazen na několika karikaturách. Muslimové pořádali nepokoje; a na tak vzdálených místech jako v Nigérii nebo v Turecku zabili takřka sto lidí, kteří neměli s těmi karikaturami nic společného. Kurajšovci přesto po třináct let tolerovali početné urážky svých bohů.

Noc, během které Mohamed odešel ve společnosti svého věrného přítele Abu Bakra do Medíny, je počátkem islámského kalendáře. V Medíně nalezl Araby, kteří byli méně sofistikovaní než Mekkané. A další výhodou bylo, že neznali jeho minulost a povahu, s níž byli Mekkané seznámeni. Díky tomu byli otevřenější k jeho poselství.

Mohamed nebyl prvním arabským prorokem. V jiných částech Arábie se v jeho době objevilo několik dalších kandidátů. Nejznámější je Musajlama, který zahájil svojí prorockou kariéru několik let před Mohamedem, narozdíl od proroka islámu byl ale ve svém městě a mezi svými lidmi úspěšný. Co je zajímavé, mezi uchazeči o proroctví byla i žena jménem Sijah, a také ona si mezi svými lidmi získala množství stoupenců. Oba dva kázali monoteismus. Existují přesvědčivé důkazy o tom, že před ovládnutím Arábie islámem byly ženy mnohem respektovanější, a měly více práv než kdykoliv potom. Žádný z těchto proroků se nicméně neuchýlil k násilí jako k prostředku šíření svého náboženství nebo okrádání lidí. Nechtěli dobývat území nebo budovat říše, ale v tradici biblických proroků se spíše snažili pouze kázat a vyzývat lidi k uctívání Boha. Mohamed byl jediným prorokem-válečníkem z Arábie. Zmínění proroci k sobě nebyli nepřátelští. Nebojovali o nadvládu a spolupracovali.

Medínští Arabové přijali Mohameda ochotně nikoliv kvůli hloubce jeho učení, které se, jak bylo uvedeno dříve, skládalo pouze z toho, že říkal lidem, aby v něj věřili, ale kvůli jejich soupeření s Židy. Medína byla v zásadě židovské město. Židé se kvůli své víře považovali za “vyvolený lid”. Byli také bohatší a vzdělanější než Arabové, kteří jim proto záviděli. Většina Medíny byla ve vlastnictví Židů. Město bylo židovské. Kitab al-Aghani [32] datuje první židovské osídlení v Medíně zpět do Mojžíšovy doby. Al Baladhuri ale píše v knize Futuh al-Buldan (Dobytí měst) z desátého století, že podle Židů došlo k druhé imigraci roku 587 př. n. l., kdy babylónský král Nabuchadnezar zničil Jeruzalém a Židé se rozptýlili do světa. Medínští Židé byli obchodníci, zlatníci, kováři, řemeslníci a farmáři, zatímco Arabové byli dělníci, a většina z nich pracovala pro Židy. Přišli do Medíny nejméně tisíc let po Židech, t.j. roku 450 nebo 451, kdy došlo v jemenské oblasti Saba k velkým záplavám, které přinutily několik arabských kmenů k odchodu do jiných částí Arábie. Tyto kmeny přišly do Medíny v pátém století jako ekonomičtí uprchlíci. Jakmile konvertovali k islámu, vyhnali a zmasakrovali své hostitele, a zabrali jejich město.

Když se Arabové v Jathribu, později přejmenovanému na Medínu, uchytili, začali Židy přepadat o okrádat. Židé na to zareagovali prohlášením, které by pronesli všichni utiskovaní: až přijde jejich spasitel, pomstí se. Když Arabové slyšeli, jak se Mohamed vydává za božího posla a prohlašuje, že jeho příchod byl předpovězen Mojžíšem, pochopili, že jeho přijetím a konverzí k islámu nad Židy zvítězí.

Ibn Ishák vypráví: “Alláh nyní připravil islámu cestu tak, že [Arabové] žili vedle Židů, kteří byli lidem Písma a vědění, zatímco oni sami byli polyteisté a modláři. Podnikali často nájezdy na jejich čtvrť, a kdykoliv došlo k nepřátelství, Židé jim říkávali, ‘Brzy bude seslán prorok. Jeho den přichází. Budeme ho následovat a s jeho pomocí vás zabijeme’; … Takže když slyšeli poslovo poselství, řekli si: ‘Toto je ten prorok, před kterým nás Židé varovali. Ať se k němu nedostanou před námi!’” [33]

Je ironií, že to byl judaismus a jeho víra ve spasitele, které se staly silou islámu. Bez něj by Mohamed nikdy nezískal žádné stoupence a islám by zanikl stejně jako většina kultů.

Ještě jednou, existuje jen málo nebo žádné důkazy, které podporují Mohamedovo tvrzení, že Mekkané muslimy pronásledovali. Muslimové i nemuslimští historikové opakují toto tvrzení bez pochybností. Hněv a nepřátelství vůči muslimům byly reakcí na Mohamedovo chování. V žádném ohledu nepřipomíná pronásledování muslimů, jehož jsme svědky dnes, ani pronásledování stoupenců jiných náboženství muslimy. Byl to Mohamed, nikoliv Mekkané, kdo nařídil muslimům, aby opustili své domovy. Svůdně jim slíbil:

Těm, kdož se vystěhovali kvůli Bohu poté, co ukřivděno jim bylo, těm věru poskytneme přístřeší překrásné na tomto světě a odměnu ještě větší v životě budoucím - kéž by to jen vědět mohli (16:41)

Imigranti neměli žádný zdroj příjmu. Jak měl Mohamed poskytnout slíbené “přístřeší překrásné” lidem, kteří na jeho příkaz opustili své domovy? Zchudli a byli závislí na dobrotě obyvatel Medíny. Mohamed začal ztrácet důvěru. Jeho následovníci byli nespokojení. Někteří začali z jeho tábora odcházet. Jeho odpovědí byl další výhružný verš:

A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky (4:89)

Jak je možné smířit tyto zákazy přátelství a hrozby s tvrzeními, že Mekkané Mohameda a jeho stoupence vyhnali z jejich domovů? Mohamed v tomto verši říká svým stoupencům, aby zabili muslimy, kteří zběhli a chtějí se vrátit zpět do Mekky. To připomíná “Jonestown” reverenda Jima Jonese v Guyaně, který nařídil svým mužům zastřelit každého, kdo se pokusí uprchnout. To vše mělo jeho stoupence izolovat, aby je mohl lépe ovládat a indoktrinovat. Když je člověk oddělen od rodiny a přátel, a přidá se ke kultu, ve kterém je každý posedlý, začne být těžké přemýšlet nebo zpochybňovat autoritu vůdce. [34]

Rozděl a panuj

Bez ohledu na zběsilé vyhrožování božím trestem pro ty, kteří ho opustí, musel Mohamed najít pro své stoupence zdroj obživy. Aby tento problém vyřešil, řekl jim, aby začali olupovat mekkanské karavany. Prohlásil, že Mekkané je vyhnali z jejich domovů, a proto je v pořádku je okrádat.

A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: “Pánem naším je Bůh!” (22:39-40)

Mezitím vydal mnoho veršů koránu, které vyzývaly jeho stoupence k boji proti nevěřícím.

Proroku, povzbuzuj věřící k boji! Bude-li mezi vámi dvacet vytrvalých mužů, porazí dvě stě, bude-li jich mezi vámi sto, porazí tisíc nevěřících, neboť to jsou lidé nechápaví. (8:65)

Mohamed ospravedlňoval tyto útoky tím, že se vydával za oběť, stejně jako to dnes dělají jeho stoupenci. Tvrdil, že nevěřící utiskovali věřící a vedli proti nim válku. Ve skutečnosti to byl on, kdo zahájil násilí útoky na mekkanské karavany a zabíjením Mekkanů hned jak měl k dispozici dostatek mužů, kteří v něj uvěřili, a byli ochotni plnit jeho příkazy.

Ten rozpor je zjevný. Mohamed vyzývá v jednom verši své následovníky k emigraci do Medíny, a vyhrožuje peklem a vraždou těm, kteří uvažují o tom, že zůstanou. V dalším verši lživě tvrdí, že muslimové byli nespravedlivě vyhnáni, a mluví o nich jako o těch, proti kterým je vedena válka.

Arabské přísloví darabani, wa baka; sabakani, wa’shtaka, “udeřil mě, a začal křičet; pak mě obvinil z toho, že ho biju”, dokonale ilustruje Mohamedův modus operandi. Jeho následovníci dnes hrají stejnou špinavou hru. Tato strategie zajistila Mohamedovi oslnivý úspěch. Postavil syny proti jejim otcům, obrátil bratry proti bratrům, podkopal kmenová spojenectví, rozleptal tkanivo společnosti. Použitím této strategie nakonec dostal celou Arábii pod svojí vládu.

Neměli bychom předpokládat, že Arabové mají něco, co je činí náchylnými k takové hlouposti. I dnes Zápaďané konvertují k islámu a stávají se stejně nepřátelskými ke svým lidem a státům jako Arabové před čtrnátci sty lety. John Walker Lindh konvertoval k islámu a odjel do Afghánistánu, aby tam bojoval za al-Kajdu proti Americe. Joseph Cohen byl ortodoxní Židy, který konvertoval k islámu, a dnes říká, že zabíjení Izraelců, včetně jejich dětí, je legitimní. [35] Yvonne Ridley, novinářka BBC, která se v roce 2001 dostala do Afghánistánu a byla zajata Tálibánem, konvertovala k islámu po svém propuštění, a teď nenávidí svojí zemi natolik, že jí označuje za “třetí nejvíce nenáviděnou zemi na světě” (pravděpodobně po Izraeli a Americe). Podporuje sebevražedné útoky, kterým říká “mučednické operace”, a neblaze proslulého teroristu Abu Musaba Zarkávího, který zabil v Íráku tisíce Íráčanů, a stál také za bombovým útokem v Jordánu, při kterém na svatbě zemřelo 60 lidí a 115 bylo zraněno, nazvala “hrdinou”. Čečenský teroristický vůdce Shamil Basajev, který stál za krizí v moskevském divadle a školním masakrem v Beslanu, je podle ní “mučedník, který má zajištěné místo v ráji”. [36] Podněcování k nenávisti fungovalo mezi Araby a těmi, kteří si dnes říkají muslimové, a bude fungovat i mezi ostatními.

Poznámky

[24] Tabaqat, sv. 1, str. 191
[25] korán 53:19-22
[26] Sahih Buchari, sv. 5, kniha 58, č. 297
[27] Al-Dalaa’il, 2/282
[28] Sir William Muir: The biography of Mahomet and Rise of Islam, kap. IV, str. 126
[29] http://www.usc.edu/dept/MSA/quran/maududi/mau109.html
[30] korán 4:97: “Těch, kdož sami sobě ukřivdili a kteří povoláni budou anděly, se zeptají: ‘V jakém stavu jste byli?’ I odvětí: ‘Byli jsme poníženými na zemi.’ I řeknou jim andělé: ‘Což nebyla země Boží dosti rozlehlá, že jste se nemohli vystěhovat?’ A obydlím těchto bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!”
[31] Sir William Muir, Life of Muhammad, sv. 2, kap. 5, str. 162
[32] Mnohosvazková sbírka básní sestavená Abu al-Faraj Alim z Isfahánu. Obsahuje básně z nejstaršího období arabské literatury až do 9. století. Je důležitým zdrojem o středověké islámské společnosti.
[33] Síra, Ibn Ishák, str. 197
[34] Džalal al-Din al-Sujuti řekl: “Skupina lidí z Mekky přijala islám a vyznala svojí víru; kvůli tomu jim společníci z Mekky napsali a požadovali, aby také emigrovali; protože pokud by neemigrovali, nemohli by být považováni za ty, kteří patří mezi věřící. Skupina v souladu s tím odešla, ale nevěřící (Kurajšovci) je brzy obklíčili ještě než dorazili do cíle; byli přinuceni k nevíře a vyznali se z ní.” [Džalal al-Din al-Sujuti, “al-Durr al-Manthoor Fi al-Tafsir al-Maathoor”, sv. 2, str. 178]

Sujuti píše, že Alláhův posel v jednom hadísu řekl: “Není žádná hidžra (t.j. emigrace) (z Mekky do Medíny) po dobytí (Mekky), ale džihád a správné úmysly zůstávají; a když jste vyzváni (muslimským vládcem) k boji, okamžitě vyražte”.

To ukazuje, že před dobytím Mekky byla emigrace z města jedním z předpokladů toho stát se muslimem. To je další důkaz faktu, že muslimové byli Mohamedem nuceni opouštět své domovy, zatímco jejich rodiny dělaly vše proto, aby zabránily svým milovaným následovat toho člověka.

Džalal al-Din al-Misri al-Sujuti al-Shafí al-Ashari, také známý jako Ibn al-Sujuti (849-911), byl mudžtahíd a obroditel islámu v desátém století. Byl mistrem hadísů, právníkem, súfistou, filologem a historikem. Je autorem děl prakticky o všech aspektech islámu.
[35] http://www.youtube.com/watch?v=BJLsdydjSPo (bylo mezitím odstraněno - př.)
[36] Daily Muslim, 12. červenec 2006

Publikováno 25. 06. 2008 v 17:33 hodin v kategorii Knihy. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.