Prázdniny nám končí, pokračujeme Andrew Bostomem a jeho encyklopedickou prací o džihádu.

Předmluva

Ibn Warraq

Dr. Bostom shromáždil působivé množství primárních a sekundárních zdrojových dokumentů, které se vztahují k teorii a praxi džihádu, a do jisté míry také k životním podmínkám dhimmi, nemuslimů žijících jako utlačovaní poddaní v islámských zemích. Teorie zacházení s nemuslimy byla odvozena a rozvinuta teology a komentátory koránu mimo jiné z verše koránu 9.29:

Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.

Dr. Bostom je první odborník, který přeložil z arabštiny díla takových komentátorů verše 9.29, jako jsou al-Baydawi, al-Suyuti, al-Zamakhshari, a al-Tabari. Mezi dalšími poprvé zde přeloženými texty jsou dokumenty o džihádu, jako je ten napsaný al-Ghazálím, oslavovaným islámským mystikem, neboli súfim, který vyvrací mýtus, že súfisté vždy interpretovali džihád jako vnitřní duchovní boj proti vlastním nízkým pudům. Mezi muslimskými právníky a filosofy najdeme šíity al-Hilliho a al-Amiliho (který je přeložen z perštiny), a zástupce všech čtyř škol sunitského práva, Averroa (Maliki), Ibn Tajmíju (Hanbali), Shaybaniho (Hanáfí), al-Mawardiho (Šháfí), Ibn Qudamu (Hanbali), a Ibn Chalduna (Maliki).

Podobně je dr. Bostom prvním odborníkem, který dohlížel na překlady důležitých, a v některých případech zanedbávaných nebo opomíjených druhotných zdrojů z francouzských děl o džihádu od Edmonda Fagnana, Rogera Arnaldeze, Charlese Emmanuela Dufourcqe, Clementa Huarta, Dimitara Angelova, a Marie Mathilde Alexandrescu-Dersca Bulgaru.

Dr. Bostomova sbírka je tedy skutečně široká, shrnuje šíitské a sunnitské, klasické a moderní komentátory koránu a islámské právníky a filosofy. Obsahuje místní popisy tažení džihádu, stejně jako analýzy džihádistického otrokářství od některých z předních moderních odborníků na svatou válku. Dr. Bostom si dal dokonce tu práci, aby našel a reprodukoval krásně barevně kódované mapy, společně s chronologií událostí, zobrazující prvních pět století džihádistického dobývání, a další primární dokumenty poskytující detaily o zkáze působené muslimy ve jménu džihádu na třech kontinentech během celého tisíciletí.

Odborníci i nespecialisté by měli být dr. Bostomovi vděční za zpřístupnění těchto dokumentů k dalšímu výzkumu. Napsal jsem, “měli by být vděční” - budou ale všichni potěšeni touto zevrubnou sbírkou, která nevyvratitelně popírá mýtus islámské tolerance? A proč to musel být nespecialista jako dr. Bostom, odborník v jiné disciplíně - klinické epidemiologii a klinických lékařských testech - kdo objevil, přeložil a poprvé v angličtině vydal tento primární a sekundární zdrojový materiál? Kde byli orientalisté [1], islamologové a profesoři blízkovýchodních studií?

Na Západě je velké množství odborníků, jejichž práce jsou široce čteny, respektovány a mají vliv, kteří si ale z různých důvodů přejí bagatelizovat historii dhimmi, včetně genocidy Arménů, a periodických a vytrvalých masakrů nejen Židů a křesťanů, ale také často zanedbávaných hinduistů, zoroastriánců a buddhistů žijících pod islámem. Někteří mají obavy o bezpečnost Izraele a jsou vděční Turecku za jeho smlouvy s ním; tito odborníci proto dělají vše pro popírání, nebo přinejmenším bagatelizování masakrů Arménů. Protože každá diskuse o dhimmi často skončí diskusí o genocidě Arménů, negacionističtí odborníci jsou nepřátelští ke každé práci ukazující obecně osud Židů a křesťanů pod islámem. Jiní jsou jednoduše turkofilové, kteří si udělali z Turecka předmět své specializace, a mají v Turecku přátele a kolegy, nebo dokonce přítelkyně nebo manželky. Jiní jsou zase Turecku vděčí na podporu během studené války.

Bernard Lewis líčí ve svém důležitém eseji “The Pro-Islamic Jews” (Pro-islámští Židé), jak romantický kult Španělska dosáhl vrcholu v dramatu Hernani od Victora Huga, a ovlivnil Židy, kteří si začali pěstovat iluzi, že “v muslimském Španělsku prosperovali, byli vyhnáni z křesťanského Španělska, a nalezli útočiště v muslimském Turecku”. [2] Jak ale Lewis ukazuje, “Zlatý věk rovných práv [ve Španělsku] byl mýtus, a víra v něj byla příčinou, spíše než výsledkem, židovských sympatií k islámu. Mýtus byl vytvořen Židy v Evropě devatenáctého století jako výčitka křesťanům”. [3] Něco z mýtu Zlatého věku Španělska přežívá dodnes, a je to opakováno politiky, kteří se zoufale snaží udržet sociální stabilitu. Evropští političtí vůdci a média mají obavy z rostoucího množství muslimů ve svých zemích, a jsou si vědomi problémů s asimilací. Za takových podmínek publikují média pouze ty odborníky, kteří věří v mýtus islámské tolerance. Evropští politici ale ve své společné nenávisti a strachu ze Spojených států zformovali strategické spojenectví s arabskými státy jako nárazník pro vnímané hrozby jediné supermocnosti, samotného Velkého Satana. V tomto klimatu se od objektivního pohledu na džihád a dhimmi odrazuje, a dokonce i ti odborníci, kteří by měli vědět lépe, se vezou na vlně anti-amerikanismu.

Ale již dlouho před proměnou Evropy v Eurábii [4] zacházelo mnoho intelektuálů s islámem jako s předmětem tabu, a to z mnoha důvodů, včetně:

• Politické korektnosti vedoucí k islámské korektnosti;
• Strachu z nahrávání rasistům nebo reakcionářům ke škodě západních muslimských menšin;
• Komerčních nebo ekonomických motivů;
• Pocitům postkoloniální viny (která připisuje všechny problémy planety zkaženým způsobům a záměrům Západu);
• Čistého fyzického strachu;
• Intelektuálnímu terorismu autorů jako je Edward Said.

Existují také taktické, politické a sociální důvody k bagatelizaci role džihádu a dhimmizace v Indii, kde představuje komunalismus skutečné nebezpečí, kde dosahují náboženské vášně do velkých výšin a mohou vést k nepokojům, které za sebou zanechávají stovky mrtvých. Kvůli zachování společenského pořádku má smysl nevracet se stále k minulým zločinům islámu.

Jak napsal Lewis,

Můžeme, ve skutečnosti musíme, studovat historii transatlantického otrokářství, a odhalovat jeho velkou ostudnost v historii západního světa a severní i jižní Ameriky, ve vší svojí hrůznosti. To je úkol, který dopadá na Zápaďany, a ve kterém se k nám mohou a měli by připojit ostatní. Ve srovnání s tím je ale i pouhá zmínka - tím více diskuse nebo výzkum - o existenci otrokářství v nezápadních společnostech odsuzována jako projev rasismu nebo imperialismu. To samé platí i pro další delikátní témata jako jsou polygamie, autokracie a podobně. Rozsah těchto tabu je velmi široký.

Rád bych připomenul Bernardu Lewisovi a jeho žákům a obdivovatelům jeho vlastní slova,

Byly doby, kdy byli odborníci a další autoři z komunistické východní Evropy závislí na autorech a vydavatelích ze svobodného Západu, když chtěli říkat pravdu o své historii, své kultuře a svých nesnázích. Dnes jsou to ti, kteří říkali pravdu, nikoliv ti, kteří jí zakrývali nebo popírali, kdo je v těchto zemích respektován a vítán. Historikové ze svobodných zemí mají morální a profesionální povinnost nevyhýbat se těžkým záležitostem a tématům, které by někteří lidé chtěli tabuizovat; ani se podřizovat dobrovolné autocenzuře, ale přistupovat k těmto otázkám spravedlivě, upřímně a bez polemiky, a samozřejmě kompetentně. Ti, kteří žijí ve svobodě, mají morální povinnost používat tuto svobodu ve prospěch těch, kteří jí nemají. Žijeme v době, ve které bylo a stále je vyvíjeno velké úsilí na padělání historických záznamů, a na proměnu historie v nástroj propagandy; vlády, náboženská hnutí, politické strany a skupiny všeho druhu zaneprázdněny přepisováním historie způsobem, jakým v ní mají podle nich jejich stoupenci věřit. To vše je vskutku velmi nebezpečné, pro nás i pro statní, ať už definujeme ostatní jakkoliv - nebezpečné pro naše společné lidství. Protože, a v tom nepropadejme omylu, ti, kteří nejsou ochotní vyrovnat se s minulostí, nebudou schopni pochopit současnost, a nebudou schopni čelit budoucnosti.

Nakonec jsou zde ti, kteří mi říkají, že ačkoliv může mít dr. Bostom a mnoho dalších pravdu při odhalování doposud potlačované, nebo popírané historie, dnes prostě není vhodná doba k jejímu vyjadřování, v této hodině konzervativní vlády USA, jejíž členové neskrývají kvůjí křesťanskou loajalitu, v této době války proti teroru, kdy se snažíme přesvědčit muslimy po celém světě, že nejsme ve válce s nimi, ale s těmi, kteří používají zvrácenou interpretaci velkého náboženství islámu.

Sir Isaiah Berlin jednou popsal ideologa jako někoho, kdo je připraven potlačovat to, co podezřívá z pravdivosti. Berlin poté došel k závěru, že většina zla tohoto i ostatních staletí pochází z tohoto sklonu. První povinností intelektuála je říkat pravdu. Ať už je motiv jakkoliv čestný, potlačováním pravdy tvoříme ještě větší zlo.

Jsme všichni zavázáni dr. Bostomovi za to, že nám pomohl vidět jasněji a upřímněji historické události, které mají tak důležitý vztah k současnému dění. Slovy Alberta Schweitzera, “Pravda nemá žádný svůj zvláštní čas. Její hodina je teď, vždycky, a vskutku nejvíce tehdy, když se zdá nejméně vhodná vzhledem k panujícím okolnostem”. [7]

Poznámky

[1] Za orientalistu považuji “někoho zběhlého v orientálních jazycích a literatuře”, podle definice v New Oxford Dictionary. Termín se stal urážkou až po vydání znepokojivě nepřesné, ale vlivné práce Orientalism Edwarda Saida.
[2] Bernard Lewis, “The Pro-Islamic Jews”, v Islam in History (Chicago: Open Court, 1993), str. 148.
[3] Ibid., str. 148.
[4] Bat Ye’or, Eurabia - The Euro-Arab Axis (Cranbury, NJ: Fairleigh Dickinson University Press, 2005), str. 384.
[5] B. Lewis, “Other People’s History”, v Islam and the West (New York: Oxford University Press, 1993), str. 123.
[6] Ibid., str. 130.
[7] Norman Cousins, ed., The Words of Albert Schweitzer (New York: Newmarket Press, 1996), str 19.

Džihádistické dobývání a zavádění dhimmizace - přehled

Filosof a teolog Jacques Ellul zdůraznil ve své předmluvě k Les Chretientes d’Orient entre Jihad at Dhimmitude, VII^e-XX^e siecle (1991), jak současná historiografie přetřela na růžovo základní skutečnosti války džihádu:

V předních encyklopediích je možné číst fráze jako: “Islám se rozšířil v osmém nebo devátém století …”; “Ta či ona země přešla do muslimských rukou …”. Není ale říkáno, jak se islám rozšířil, jak země “přešly do muslimských rukou”. … Vskutku by se zdálo, jako by se tyto události odehrály samy od sebe, díky zázraku nebo v přátelském duchu. … Pokud jde o tuto expanzi, jen málo se toho říká o džihádu. A přesto k tomu všemu došlo pomocí války!

… Džihád je instituce, nikoliv událost, což znamená, že je součástí běžného fungování muslimského světa. … Porobené populace mění své postavení (stávají se dhimmi), a šaría je zaváděna integrálním způsobem, nahrazením dřívějších zákonů země. Není to tak, že by dobytá území jednoduše změnila “majitele”. [1]

Arthur Jeffery popsal o více než šest desetiletí později prostor mezi džihádem a tím, co začalo být označováno slovem dhimmizace - sociopolitickým postavením domorodých nemuslimských národů poražených taženími džihádu:

[Mohamed] přinejmenším zamýšlel, že by celá Arábie měla být Alláhovou zemí, a plánoval rázná opatření, která měla zajistit, že v jejích hranicích bude stát Alláhovo náboženství na nejvyšším místě. Společenství Lidí Knihy [Kniha = Bible; proto šlo převážně o Židy a křesťany] mohla zůstat v jejích hranicích, museli ale žít v podřízení … získávat svá práva od jim nadřazené muslimské společnosti, nikoliv z jakýchkoliv svých vlastních práv. Protože Arabové nepřijímali takové postavení bez boje, muselo jim být vnuceno, a to znamenalo válku. Válka za Alláhovu věc je ale svatou válkou, takže otázka džihádu se objevuje již za prorokova života. [2]

Richard Bell demonstroval ve svém autoritativním překladu koránu a jeho výkladů z roku 1937, že súra 9 “je kapitolou válečných proklamací”, [3] a konkrétně verše 9.29 až 9.35 “jsou ve svém důsledku vyhlášením války Židům a křesťanům, a pravděpodobně spadají do roku IX [devět let po hidžře], kdy bylo vypravováno tažení na sever, které mělo být válkou proti křesťanům a možná také Židům”. [4]

Jeffery odsoudil jako “čirou sofistiku” pokusy

prováděné v některých kruzích v dnešních dnech o bagatelizaci všech prorokových válečných výprav jako obranných válek, nebo o vykládání džihádu jako pouhého nekrvavého misionářského úsilí s cílem šíření islámu. … Ranné arabské zdroje nám bez obalu a jasně popisují výpravy jako vojenská tažení, a v té době by nikoho ani nenapadlo chápat je jako něco jiného. … Lidem těch dob by nepřipadalo nic podivného na Mohamedovi, který bere jako vůdce společenství těch, kteří slouží Alláhovi, do rukou meč, aby rozšířil Alláhovo království, a přijímal opatření, která zajistí podřízené postavení každého, kdo žije v hranicích toho, co učinil Alláhovým královstvím. [5]

Dílo Chiragha Ali Sayeda ilustruje podle Jefferyho tuto moderní apologetickou sofistiku, když “propracovanou obhajobou svaté války … v podobě série výjimečných interpretací a kombinací textů, vydává džihád za pouhé pobízení k rázné misionářské aktivitě”. [6]

O třicet let později varoval Maxime Rodinson, že “antikoloniální levice, ať už křesťanská nebo ne, jde často až tak daleko, že schvaluje islám a současné ideologie muslimského světa. … Pochopení ustoupilo pouhé apologetice”. [7]

Jefferyho a Rodinsonova předvídavá kritika předjímala stav současného bádání o džihádu. Postačí dva charakteristické příklady.

Khaled Abou El Fadl, profesor práva na UCLA [Kalifornská univerzita Los Angeles], v roce 2002 kategoricky tvrdil, že “Islámské tradice neznají žádné pojetí svaté války. Džihád znamená prostě silně usilovat nebo bojovat za spravedlivou věc. … Svatá válka (al-harb al-muqaddasah) není výraz, který by byl používán v koránu nebo muslimskými teology. V islámské teologie není válka nikdy svatá; je buďto ospravedlněná, nebo ne”. [8]

El Fadlovo tvrzení nelze podložit na teologicko-právním ani na historickém základě, a ve skutečnosti je v rozporu s pojednáním, které napsal dříve. [9] El Fadl napsal v roce 1999 toto: “Neexistují žádné pochyby o tom, že muslimští právníci kladou rovnítko mezi spravedlivou válku a mezi náboženskou válku (džihád)”. [9]

V poznámce pod čarou k tomuto tvrzení cituje klasického právníka školy Hanbali Ibn Tajmíju, a také dva autoritativní moderní odborníky na džihád, Majida Khadduriho, [10] a Rudolpha Peterse. [11]

Apologetické texty o expanzionistickém vojenském džihádu od Johna Esposita jednoduše ignorují objemné, ale nepohodlné historické údaje. Poskytuje například tento ahistorický popis celého období mezi prvním islámským džihádistickým dobýváním ve čtvrtém desetiletí sedmého století, a první křížovou výpravou v roce 1099: “Uplynulo pět století poklidného soužití, než politické události a imperiálně-papežská mocenská hra vedla ke staletí dlouhé sérii takzvaných svatých válek, které postavily křesťanstvo proti islámu, a zanechaly za sebou dědictví nepochopení a nedůvěry”. [12]

Bat Ye’or nedávno analyzovala Espositovo shrnutí prvního tisíciletí džihádistického dobývání. Poznamenává, jak Esposito “zcela ignoruje koncepty džihádu a dar al-harb”, [13] a upozorňuje na “tématickou strukturu” Espositova selektivního přehledu, která je pro moderní apologetický žánr charakteristická: [14]

Historické popírání sestávající z potlačování nebo omezování tisíce let džihádu na jednu stránku nebo odstavec, ve kterém je džihád popisován jako poklidné dobývání, které je poraženou populací vítáno; opomínání křesťanských a muslimských zdrojů, které popisují skutečné metody těchto dobývání: plenění, zotročování, deportace, masakry a tak dále; mytologická historická proměna ve “staletí mírumilovného soužití” maskující procesy, které proměnily většiny v menšiny žijící neustále v riziku vyhlazení; a povinné sebeobviňování za křížové výpravy”. [14]

Zbytek tohoto pojednání, stejně jako právní texty, historická svědectví, odborné analýzy a citace očitých svědků, které následují, poskytnou zdůvodnění džihádu, jak bylo formulováno muslimskými teology a právníky, a zdůrazní globální důsledky více než třinácti staletí džihádistických tažení z dávných, předmoderních a moderních dob.

Základní vzorec války džihádu zachycuje al-Tabariho záznam doporučení vydaného Umarem bin al-Chattabem veliteli vojska, které poslal do al-Basry (r. 636) během dobývání Íráku. Umar (druhý “správně vedený chalífa”) údajně řekl: “Vyzývej lidi k Bohu; pokud lidé výzvu vyslyší, přijmi to od nich (to znamená přijmi jejich konverzi jako upřímnou a nebojuj proti nim), ale ti, kteří odmítnou, musí poníženě zaplatit daň z hlavy (korán 9.29). Pokud odmítnou, použij bez shovívavosti meč. Boj se Boha ohledně toho, čím jsem tě pověřil”. [15]

Džihád byl veden století za stoletím, protože džihád, což znamená “bojovat na Alláhově stezce”, je ztělesněním ideologie a práva. Obojí bylo formálně koncipováno muslimskými právníky a teology v osmém a devátém století na základě jejich výkladu veršů koránu (t.j. 9.5-6; 9.29; 4.76-79; 2.214-15; 8.39-42) [16], a dlouhých kapitol tradic (t.j. hadísů, záznamů o činech a výrocích proroka Mohameda, obzvláště těch zaznamenaných al-Bucharim [z. 869][17] a Muslimem [z. 874][18]). Konsensus všech čtyř sunnitských právních škol (t.j. Maliki, Hanbali, Hanáfí a Šháfí) o povaze džihádu je jasný.

Ibn Abi Zayd al-Qayrawani (z. 996), právník školy Maliki:

Džihád je nařízením božího stolce. Jeho vykonávání některými lidmi může zbavovat ostatní povinnosti jeho vedení. My Malikové [jedna ze čtyř škol muslimského práva] tvrdíme, že je vhodné nezačínat s násilím proti nepříteli před tím, než byl vyzván k přijetí Alláhova náboženství, s výjimkou případů, kdy zaútočí jako první. Mají možnost volby mezi konverzí k islámu, nebo placením daně z hlavy (džizja), jinak jim bude vyhlášena válka. [19]

Ibn Tajmíja (z. 1328), právník školy Hanbali:

Protože zákonná válka je v zásadě džihádem, a protože jejím cílem je, aby náboženství patřilo výhradně Alláhovi, a aby Alláhovo slovo stálo nejvýše, je podle všech muslimů třeba bojovat proti těm, kteří tomuto cíli stojí v cestě. Pokud jde o ty, kteří nemohou odporovat nebo bojovat, jako ženy, děti, mnichové, staří lidé, slepí, postižení a podobně, neměli by být zabíjeni, pokud nebojují slovy (t.j. propagandou) a skutky (t.j. špehováním nebo jiným napomáháním ve válce). [20]

Z (převážně) školy Hanáfí, jak je zaznamenáno v Hidáje Šejka Burhanuddina Aliho z Marghinanu (z. 1196):

Není povoleno vést válku proti lidem, kteří ještě nikdy nebyli pozváni k víře, po kterých ještě nebylo požadováno její přijetí, protože prorok to nařídil svým velitelům, kterým nařídil, aby vyzvali nepřátele k přijetí víry, a také proto, že lidé budou chápat, že jsou napadáni kvůli náboženství, a ne kvůli zabrání jejich majetku, nebo zotročení jejich dětí, a z toho důvodu je možné, že že budou souhlasit s přijetím víry, aby se zachránili před nepříjemnostmi války. … Pokud nevěřící po obdržení výzvy nekonvertují, nebo nesouhlasí s placením daně z hlavy, pak mají muslimové povinnost prosit Boha o pomoc a vést proti nim válku, protože Bůh pomáhá těm, kteří mu slouží, a je ničitelem svých nepřátel, nevěřících, a je nutné prosit o Jeho pomoc při každé příležitosti; kromě toho nám to nařídil prorok. [21]

Al-Mawardi (z. 1058), právník školy Šháfí:

Mušrikůn [nevěřící] z dar al-harb (oblasti války) jsou dvojího druhu: Za prvé ti, kterých již dosáhla výzva islámu, ale oni jí odmítli a povstali ve zbrani. Emír armády má možnost bojovat proti nim … takovým způsobem, který považuje za nejprospěšnější pro muslimy a za nejškodlivější pro nevěřící. … Za druhé ti, které výzva islámu nedosáhla, ačkoliv takových lidí je dnes málo, protože Alláh přinesl výzvu prostřednictvím svého posla … je zakázáno … začínat proti nim útok před tím, než jim bylo vysvětleno pozvání k islámu, a byli informováni o zázracích proroka a byly jim vyjasněny důkazy, aby byli povzbuzeni k jeho přijetí; pokud i potom odmítnout přijmout islám, je proti nim vedena válka, a zachází se s nimi jako s těmi, kterých již výzva dosáhla. [22]

Právník školy Maliki Ibn Chaldun (z. 1406), známý filosof, historik a sociolog, shrnul tento konsensuální postoj pěti století sunnitské muslimské jurisprudence týkající se unikátně islámské instituce džihádu: “V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností, protože muslimské poslání je univerzalistické, a [povinnosti] konvertovat každého k islámu buďto přesvědčováním, nebo silou. … Jiné náboženské skupiny nemají univerzalistické poslání, a svatá válka pro ně není náboženskou povinností, kromě sebeobrany. … Islám má povinnost získávat moc nad ostatními národy”. [23]

Konečně šíitské právo se shoduje se sunnitským konsensem o základní povaze džihádu, jak ukazuje tento citát z Jami-i-Abbasi (populární perský manuál šíitského práva) napsaného al-Amilim (z. 1622), významným teologem z dob šáha Abbase I.: “Islámská svatá válka [džihád] proti následovníkům jiných náboženství, jako Židům, je povinná, pokud nekonvertují k islámu, nebo neplatí daň z hlavy”. [24]

V době smrti klasického muslimského historika al-Tabariho v roce 923 rozšířily války džihádu muslimské impérium od Portugalska po indický subkontinent. Další muslimské dobývání pokračovalo v Asii, a také v křesťanských zemích východní Evropy. Dobyta a islamizována byla také křesťanská království Arménie, Byzancie, Bulharska, Srbska, Bosny, Hercegoviny, Chorvatska a Albánie, a také části Polska a Maďarska. Když byly muslimské armády zastaveny v roce 1683 u bran Vídně, více než tisíc let džihádu skončilo. [25] Tyto děsivé vojenské úspěchy vedly ke vzniku triumfalistické literatury o džihádu. Muslimští historici detailně zaznamenávali množství zabitých nebo zotročených nevěřících, jména vypleněných měst a vesnic, a zabrané země, bohatství a majetek. Křesťanské (koptské, arménské, jakobitské, řecké, slovanské atd.), a také hebrejské zdroje, a dokonce i sporé hinduistické a buddhistické texty, které přežily spoušť muslimského dobývání, tyto záznamy nezávisle potvrzují, a doplňují muslimskou perspektivu svědectvími trpících nemuslimských obětí válek džihádu. [26]

Publikováno 31. 08. 2008 v 13:02 hodin v kategorii Historie. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář nebo poslat trackback z vašich stránek.