Dědictví džihádu: islámská svatá válka a osud nemuslimů, část VI.
Džihádistické dobývání Íráku
Dobývání oblasti odpovídající (zhruba) modernímu Íráku probíhalo mezi roky 635 a 624. Za pomoci místních Arabů (t.j. v oblastech s hustým arabským osídlením, jako v regionech Ubulla a Hira) a formálních armádních posil poslaných z Arábie, rozšiřovali Arabové své razie do venkovských oblastí a vesnic v jižním a středním Íráku až do blízkosti Ctesiphonu. [110] Po důležitém vítězství v al-Qadissiye roku 636 došlo k plné invazi do vesnic sousedících s Tigrisem a Eufratem, za podpory posil poslaných chalífou Umarem z Hidžázu (Medíny). [111] Profesor Morony popisuje ve své autoritativní analýze islamizace Íráku první dopad tažení džihádu na írácké a perské pevnosti a obyvatele před al-Qadissiyou:
Podle arabské tradice stálo první tažení Chalida bin al-Walida, který přišel podél hranic jižního Íráku z Yamamy, život 70,000 lidí v Ullaysu, z nichž většina byla z Aghishiyye. Poté byla zničena samotná Aghishiyya a zbývající obyvatelé se rozptýlili po venkově. … Abu Yusuf říká, že Chalid zmasakroval perské pevnosti v Udhajbu a Najafu, a vzal do zajetí jejich ženy a děti. … V Ayu Tamru hlavní perská síla … utekla … když padla citadela, a všichni zbývající obránci byli zabiti. Podél syrské hranice byly dobyty tři pevnosti v Husaydu, Khanafu a Musayyakhu. V Husaydu bylo zabito velké množství Peršanů společně se dvěma veliteli … zatímco v Musayyakhu byla pobita celá posádka … za ranního útoku. [112]
Následné rozhodující muslimské vítězství v al-Qadissiye bylo pro Peršany skutečnou vojenskou pohromou - jejich armáda byla poražena a perský generál Rustam byl zabit, a následovalo neúprosné ničení demoralizovaných pozůstatků perských sil. Tyto zničující vojenské ztráty vedly k rozsáhlým přesunům uprchlíků, mezi nimiž byla i perská elita, a k velkému zotročování a deportacím těch civilistů, kteří byli zajati muslimy jako “kořist”. Morony popisuje některé přesuny způsobené džihádistickým zotročováním rozmanitých poražených perských populací:
Prvním důsledkem zajímání bylo fyzické odstranění velkého množství perských žen a dětí z Íráku. Většina z nich byla poslána spolu s ostatní kořistí do Medíny. Podle [muslimského historika] Yaqubiho vzal Chalid zajatce v Kaskaru a Baniqye. říká se, že v Ullays bylo zajatců tolik jako nikdy dříve. … Po pobití posádky Ayn Tamru byli zajati všichni civilisté v pevnosti. Když Chalid opustil Sýrii během tažení, které vedlo k bitvě o Most, byli zajati další lidé v Zandawaru a v Bitiqu v Nahr Jawbaru. Zajatci byli také bráni v Ubulle, když ji dobyl Utba bin Ghazwan. … Redistribuce perské populace Íráku odváděním žen a dětí do Hidžázu, nebo přesunem do nových islámských pevností v Basře a Kufě, přispělo k odlidnění oblastí na východ od Tigrisu … většina zajatců odvedených muslimskými armádami, které [později] dobyly íránskou plošinu, byla odvedena na trhy s otroky v Basře nebo Kufě, a odtud byli redistribuováni dále. To způsobilo prvotní etnické přesuny kvůli zabíjení nebo útěku velkého množství Peršanů během dobývání, které byly kompenzována novou nucenou migrací Peršanů do měst v jižním Íráku. [113]
Morony popisuje džihádistické nájezdy na města s nestoriánskými a monofyzitskými křesťanskými obyvateli podél Tigridu a Eufratu následovně:
Monofyzitské i nestoriánské kláštery se staly oběťmi útoků. Mniši byli zabiti, zajati nebo přinuceni hledat útočiště jinde. Velké množství monofyzitských křesťanů bylo zabito, zotročeno, nebo konvertováno k islámu. Kapitulace takritské citadely před muslimy roku 637 byla pouze ad hoc opatřením [velkého jakobitského metropolity východu] Maruthy vyhrazeným pouze pro lidi a kostely z Takritu, a nezahrnovala zbytek írácké monofyzitské komunity. Na nestoriánské straně spolupracoval v době dobývání s muslimy podobně [biskup Ninevehu] Mar Ammeh. Protože nebyl patriarchou, každá výhoda, kterou pro sebe spoluprací získal, se nevztahovala na zbytek nestoriánské komunity. [114]
Bat Ye’or dále poznamenává o poražených křesťanských komunitách, že populace Elamu byla zdecimována, a šlechta ze Susy byla popravena. [115]
Džihádistické dobývání Egypta
Philip Hitti cituje arabského kronikáře Abd-al-Hakama (z. 871) a tvrdí, že kvůli útisku egyptskou ortodoxní církví a konstantinopolskou imperiální vládou “byli rodilí egyptští Koptové naváděni od počátku svým biskupem z Alexandrie, aby se útočníkům nijak nebránili … z pohledu náboženského pronásledování, kterému byli stejně jako monofyzité vystaveni”. [116]
Jacques Jarry ale ukázal [117], že toto vyprávění je podle Abd-al-Hakama a dalších muslimských zdrojů zjednodušené a nepřesné. Jarry tvrdí, že řecky hovořící kolaboranti s Byzantinci a Melkity, stoupenci byzantské církve, existovali na každé straně, a byli ve svém postoji k muslimům rozděleni. Aristokraté, neboli “modří”, kteří měl vliv u dvora, se dožadovali politiky přinejmenším dočasného stažení, aby mohli vhodně reorganizovat své síly, jako to udělal Heraclius během svého tažení proti Peršanům. Modří byli kromě toho orientováni více na Západ, a chtěli se dohodnout s Římem, a východní oblasti je zajímaly méně. V protikladu k tomu obhajovali populističtí “zelení” vojenskou opozici vůči muslimským dobyvatelům, což podle Jarryho vedlo k plošnému ničení jejich měst během arabského muslimského džihádistického dobývání.
Co více, svědectví monofyzitského biskupa z Nikiu Jana, který napsal svoji kroniku kolem roku 700, o nějakých 150 let dříve než Hittiho zdroje, popisuje arabskou muslimskou invazi do Egypta jako brutální a nelítostnou. Například když muslimové dobyli město Bahnasa, zabili nejen velitele byzantských vojáků a všechny jeho společníky, ale “zabili také každého, kdo se vzdal, a neušetřili nikoho, ani staré muže, děti nebo ženy”. [118] Skutečně vykonali početné skutky násilí, a vyvolali širokou paniku. [119]
Jan z Nikiu si stěžoval na ty “Egypťany, kteří odpadli od křesťanské víry [Monofyzité], a přijali víru bestie”. Dodává, že mnoho křesťanských Koptů uteklo před invazí Arabů. [120] Potvrzuje, že Koptové z některých měst, jako Antiochie, spolupracovali kvůli svému nepřátelství vůči císaři Herakliovi (610-641) a patriarchovi Kyrosovi z Alexandrie s vetřelci, podřídili se a stali se poplatníky muslimů. [121] Také ale ukazuje, že k pádu Alexandrie a Egypta došlo především kvůli neschopnosti patriarchy Kyra (který byl v Alexandrii prefektem), a slabé pozici byzantské vlády po Herakliově smrti. Velké množství Koptů se nicméně odmítalo podřídit, a trpělo “zmatkem, [který] dopadl na všechna egyptská města, a jejichž všichni obyvatelé uprchli”. [122] Množství Koptů, nejen řeckých, bylo zděšeno, a připravovalo se na boj proti Arabům, a stali se svědky ničení a zabíjení, které v Alexandrii způsobili Arabové po její kapitulaci. [123] Jan z Nikiu zaznamenává, že Koptové se modlili k Bohu, aby je zachránil před “nepřáteli kříže, kteří plenili zemi a brali hojnost zajatců”. Pohlíželi na islámské dobývání jako na jařmo “těžší než jařmo, které uvalil faraón na Izrael”. [124], a naléhali na Všemohoucího, aby Arabům “způsobil to, co způsobil faraónovi”. [125] Constantelos píše, “Je jisté, že mnoho křesťanů, ortodoxních a koptských, přijalo ze strachu islám. Kolik z nich odvolalo nebo zůstalo krypto-křesťany není známo”. [126]
Dochází k závěru, že po arabském muslimském džihádistickém dobytí Egypta projevovali muslimové vůči poražené křesťanské populaci v zásadě stejné způsoby chování jako v syrské Palestině:
Jejich postoj k ortodoxní církvi byl určován vztahy mezi chalífátem a Konstantinopolí. Jejich tolerance v době míru se měnila během válečného stavu ve výbuchy násilí, které vedly k pronásledování, smrti mnoha křesťanů a ničení kostelů a dalších církevních institucí. Když například utrpěly arabské armády za vlády císaře Tiberia II. (698-705) několik porážek, egyptský guvernér a bratr chalífy Abd-al-Malika (685-705) Abd-al-Aziz rozpoutal roku 704 pronásledování ortodoxních křesťanů v Alexandrii. Davy napadaly křesťany, a Abd-al-Aziz nařídil, aby byly z křesťanských kostelů odstraněny všechny kříže, a na jejich dveře napsáno že “Mohamed je velkým poslem božím”, a “Bůh se ani nenarodil, ani nedal zrodit”. Obzvláště těžké bylo pronásledování mnichů, které trvalo několik let. Církevní administrativa ortodoxního patriarchátu v Egyptě byla na devadesát jedna let zrušena. V prvních rocích arabské okupace zastávali svůj úřad pouze dva patriarchové (Kyros a Kosmas). Mezi roky 651 až 742 bylo v ortodoxním patriarchátu pouze několik zástupců, a místo bylopo několik let uvolněno ještě za koptského patriarchátu. [127]
Ranné džihádistické dobývání Arménie
Po prvních raziích do Arménie v letech 640 a 642 následovalo desetiletí velkých tažení džihádistického dobývání. [128] Muslimský historik al-Baladhuri (z. 892) podrobně líčí, že Muawaiya poslal Habiba bin Maslamu, aby shromáždil “sbor mužů ze Sýrie a Mezopotámie, které zajímá ’svatá válka’ [džihád] a kořist” [129] na tažení proti Arménii.
Podle Michaela ze Sýrie Habibovy síly zmasakrovaly a zotročily obyvatele Euchaity (na řece Halys). [130] Arménští kronikáři popisují, jak Arabové po zdecimování nemuslimských obyvatel sousedních oblastí (Sýrie, Íráku), a donucení velkého množství z nich k odpadnutí k islámu, “vstoupili do oblasti Daron [jihovýchodně od jezera Van], který zničili, a prolili potoky krve. Vymáhali poplatky a vynucovali si, aby jim byly vydávány ženy a děti”. [131]
Dvin byl dobyt roku 642 a jeho obyvatelé byli pobiti. Podle Sebea se poté “Ismaelité [Arabové] vrátili cestou, kterou přišli, odvedli si s sebou množství zajatců v počtu 35 000″. [132] Sebeos tvrdí, že Arabové se příští rok vrátili, aby Arménii napadli znovu, a “působili ničení a zotročovali”. [133]
Po těchto zničujících raziích následovalo to, co považuje arabská historiografie za definitivní dobytí Arménie v průběhu invaze roku 654. [134] Walter Kaegi shrnuje první období muslimského dobývání Arménie takto: “Muslimské dobývání bylo násilné a ničivé. Několik Arménů kolaborovalo z různých důvodů s muslimy od samého počátku. Kronikáři jako Sebeos ale popisují dobývání jako kalamitu, nikoliv jako osvobození”. [135]
Ter-Ghevondian tvrdí, že i přes tato zničující tažení se Arménii podařilo održet si značnou míru nezávislosti až do tíživé vlády umajadského chalífy Abd al-Malika (685-705). [136] Al-Baladhuri poskytl tento popis událostí vedoucích k úplnému podřízení Arménie za Abd al-Malika:
Během vzpoury Ibn-az-Zubajra [který se prohlásil za chalífu Hidžázu] Arménie povstala a její šlechta odvrhla spolu se svými stoupenci své poddanství. Když byl guvernérem Arménie Muhammad ibn-Marwan, bratr [umajadského chalífy] Abd al-Malika, bojoval proti nim [Arménům] a dosáhl vítězství, zabíjel a bral zajatce. Tak zemi zkrotil. [137]
Ter-Ghevondian zakončuje: “Za vlády chalífova bratra Muhammada bin Marwana zničily arabské armády Arménii a zcela si jí podrobily”. [138]