Islám v kostce: súra “Sevřený šik”
Tento výklad je určen nezasvěceným. Čtenář má možnost seznámit se prostřednictvím rozboru jedné ze súr (kapitol) koránu, konkrétně súry č. 61, nazvané “Sevřený šik”, s těmi aspekty islámu, které jsou z hlediska nás nevěřících nejzásadnější, a také se stylem a obsahem koránu, a způsobem jeho interpretace, jak k ní přistupují samotní muslimové. Výklad súry, který zde budu prezentovat, není můj, ale striktně se drží standardního komentáře (tafsíru) koránu od jednoho z nejuznávanějších komentátorů Ibn Kathira (1301-1373), přičemž doplňuje některé detaily z nejstaršího životopisu (síry) proroka islámu Mohameda od Ibn Isháka (704-767/770), a z hadísů (tradic nebo záznamů Mohamedových výroků a činů) od Al-Buchariho (810-870) a Muslima Ibn Al-Hadžadže (817-874). Všichni jmenovaní autoři jsou muslimové, a to ti nejuznávanější. Jmenovaná síra a hadísy mají v islámu takřka stejně důležité místo jako korán, který je podle muslimů nezměněným a věčným slovem božím. Někdo by dokonce mohl říct, že jsou ještě důležitější, protože nejasný a nesouvislý text koránu bez nich často ani nedává žádný smysl. Bez nich by muslimové například nevěděli, jakým způsobem se mají modlit.
Súra Sevřený šik byla vybrána jednak proto, že je krátká - má pouhých čtrnáct veršů - a čtenář se proto nebude nudit a utápět se v nepříliš podstatných nebo nezajímavých detailech (alespoň doufám), a přitom obsahuje většinu pro nás podstatných témat: násilný a agresivní džihád, kárání těch, kteří ho odmítají vykonávat, slib materialistického ráje pro bojovníky džihádu, vztah islámu k Židům a křesťanům, a demagogii slepé víry.
Súra začíná takto: “Chválí Boha vše, co na nebesích je i na zemi - a On mocný je i moudrý.”
Ibn Kathir odbývá tento verš tvrzením, že se jím zabýval již jinde - několikrát se totiž v koránu v různých podobách opakuje - a proto odkazuje čtenáře na předchozí výklady. Stručně řečeno, Alláh zde již poněkolikáté ujišťuje věřící o své moci a moudrosti, a také o tom, že ho velebí veškeré stvoření. To je způsob, jakým staví ty, kteří ho nevelebí - nevěřící - do nejhoršího možného světla. Korán obsahuje mnoho pasáží, ve kterých si Mohamed stěžuje na své skeptické soukmenovce, kteří ho stejně jako jiné jemu podobné náboženské šílence považovali za blázna, věštce, básníka a podobně, a protože dokázali v jím přednášených verších rozpoznat křesťanská, židovská a zoroastriánská témata, posmívali se mu za to, že jen opakuje “povídačky starých”, a to ještě prostřednictvím veršů nevalné básnické kvality. Mohamed tento posměch kompenzoval množstvím veršů ujišťujících o dokonalosti a božském původu koránu. V dnešní době říkáme takovému způsobu vedení diskuse demagogie nebo důkaz kruhem. Bohužel pro Mohameda to byl jediný způsob obhajoby, který měl k dispozici. Korán se díky tomu setkal s úspěchem až poté, co Mohamed získal dostatek mečů, které lidé považovali za pádnější argumenty než špatnou poezii.
Další verš ukazuje, že korán nenavádí jen ke špatnostem: “Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte?”
Ibn Kathir vysvětluje, že tento verš kritizuje lidi, kteří něco slíbili, a poté to nedodrželi. Pro méně chápavé dokonce ilustruje typický příklad takového chování: Mohamed přišel na návštěvu k otci chlapce, který tuto příhodu zaznamenal pro budoucí pokolení, a matka na chlapce zavolala, aby přiběhl, že mu něco dá. Prorok se jí zeptal, co chce chlapci dát, a ona odpověděla že datle. Mohamed jí vysvětlil, že pokud by mu je nedala, když to již slíbila, zanese se jí to do záznamů jako lež. Systém zaznamenávání dobrých a špatných skutků vysvětluje korán na jiném místě: každý člověk má nad pravým i levým ramenem jednoho anděla, a jeden z nich zaznamenává dobré skutky, a druhý ty špatné. Tak je zajištěno, že na Soudný den bude mít Alláh k dispozici přesné záznamy o chování každého člověka. Jak je vidět, není tento systém příliš sofistikovaný a klade celkem velké požadavky na nebeské zdroje, nicméně mu nelze upřít systematičnost a přesnost.
Ibn Kathir nyní přechází přímo ke čtvrtému verši, a ten třetí si chovává na později: “avšak Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho v sevřeném šiku”.
Tento verš hovoří o džihádu a také dal této kapitole koránu název. Alláh v něm podle Ibn Kathira oznamuje, co má rád, a vysvětluje, že byl zjeven v souvislosti s bitvou u Uhudu. To byla bitva, ve které Mohamedovi pohanští protivníci srovnali skóre z předchozí bitvy u Badru. Alláh vysvětluje porážku muslimů teologicky: muslimové nebojovali v sevřeném šiku a nakonec z boje utekli, a proto je Alláh nechal prohrát. Tento postoj je základem obecného přístupu islámu k boji i k ostatním záležitostem: zbožnost a přísné dodržování Alláhových příkazů zajišťuje vítězství a úspěch, zatímco vlažnost ve víře, pokrytectví a porušování nařízení je trestáno neúspěchem. Nebo z našeho pohledu, muslimové si myslí, že problémy způsobené islámem lze vyřešit pouze pomocí ještě většího množství islámu.
Ibn Kathir se potom vrací ke třetímu verši: “Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte”.
Alláh tím podle něj říká, že mu jsou nejdražší ti, kteří bojují za jeho věc, a z kontextu je jasné, že se zde nehovoří o nějakém duševním boji proti svým nízkým pudům, jak nám dnes říkají bojovníci za dobrý mediální obraz islámu jako Náboženství míru™. Verš mluví o těch, kteří tvrdili, že bojovali a přestáli celou bitvu, i když to ve skutečnosti neudělali. “Tento verš byl seslán o lidech, kteří říkali, že zabíjeli, bojovali, bodali a dělali během bitvy podobné věci, i když nic z toho nedělali.”
Dále se dozvídáme, že než se prorok pustil do boje, rád srovnával své muže do řad, a že tento verš učí věřící, aby činili totéž.
Další verš patří k zhruba třetině obsahu koránu, která se zabývá Židy. Mohamed se u nich zpočátku snažil dosáhnout uznání za proroka, protože se vydával za dalšího, i když posledního, z řady židovských proroků, a muslimové se nejprve modlili směrem k Jeruzalému. Židé ho ale odmítli, což jim vyneslo zvláštní péči jak v teologii, tak i v historii islámu.
Verš říká: “Vzpomeň si, jak pravil Mojžíš lidu svému: ‘Lide můj, proč se mnou zle nakládáte, když víte, že jsem poslem Božím k vám?’”
Mohamed se na počátku své prorocké kariéry setkal s posměchem svého kmene, a později s odmítnutím Židů. Než se mu podařilo pohanské Araby porazit silou a konvertovat k islámu, a Židy vyhnat a pobít, Alláh ho často utěšoval tím, že tento stav je normální, a že se stejným zacházením se setkávali i předchozí proroci, obzvláště z rukou Židů. Než se Mohamedovi podařilo získat dostatečnou vojenskou sílu, Alláh mu přikazoval trpělivost.
Druhá část verše říká: “A když se odvrátili, Bůh odvrátil srdce jejich, neboť Bůh nevede cestou správnou lid hanebníků.”
Tento a podobné verše jsou základem islámského postoje k nevěřícím. Poté, co byli vyzváni k přijetí islámu a odmítli, se stávají povstalci vůči Alláhovi, Pánovi vesmíru, a jako s takovými s nimi bude zacházeno. Ibn Kathir vysvětluje, že Židé se odvrátili od správné stezky vědomě, i když věděli, že je správná, načež Alláh zatvrdil jejich srdce.
Tato doktrína je v komentáři ilustrována veršem 4:115, který říká: “A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný!”, a také veršem 9:24: “A Bůh nevede cestou správnou lid hanebníků.”
Alláh zde vychází z vlastního přesvědčení, které je také zaznamenáno v koránu, že korán je kniha jasná, a proto pokud byl někomu ukázán a daný člověk byl vyzván k jeho přijetí, není jeho případné odmítnutí pouze skutkem nevědomosti, ale jde o vědomou vzpouru proti Alláhovi.
Další verš pokračuje v kritice Židů: “A vzpomeň si, jak pravil Ježíš, syn Mariin: ‘Dítka Izraele, já jsem vskutku poslem Božím k vám, potvrzujícím pravdivost toho, co bylo přede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude.’”
Podle islámu nejsou dnešní židovská Tóra a křesťanská Evangelia těmi texty, které Židé a křesťané dostali prostřednictvím svých proroků od Alláha, a které byly islámské. Ježíš byl podle Ibn Kathira posledním z řady biblických proroků, a v žádném případě nebyl božím synem. Nějakou dobu pobyl v Izraeli, kde zvěstoval příchod posledního a konečného proroka jménem Ahmed, což je jiná forma jména Mohamed.
Verš pokračuje: “Avšak když předvedl jim jasné důkazy, řekli: ‘To je kouzelnictví zjevné.’”
Podle Ibn Kathira se zde hovoří o Mohamedovi. Když se objevil a přinesl údajně jasné důkazy o svém proroctví, které jeho pohanští soukmenovci považovali za zábavné, a Židé za nepřesvědčivé, setkal se s nevírou, odmítnutím a výsměchem.
Další verš vysvětluje vysoký morální standard islámu: “Kdo je nespravedlivější než ten, kdo si proti Bohu lži vymýšlí, zatímco je vyzýván k přijetí islámu?”
Poselství je jasné: neexistuje horší přečin, než odmítnutí upřímného pozvání k víře. Mohamed zavedl tento standard z praktických důvodů. Prvním byla jeho neschopnost porazit své odpůrce v diskusi, pročež se musel uchýlit k demagogii a prostě tvrdit, že korán je pravdivý, a kdo tvrdí opak, vědomě lže. Druhým důvodem byla událost, ke které došlo poté, co Alláh povolil v koránu muslimům konat násilí. Po přestěhování do Medíny, kdy muslimové trpěli značnou nesolventností, nařídil Mohamed několika svým mužům, aby sledovali jednu z karavan jeho pohanských soukmenovců, ale aby na ni neútočili, protože to bylo během svatého měsíce, během kterého v Arábii platilo všeobecné příměří považované za posvátné. Mohamedovi muži karavanu sledovali a došli k závěru, že se dostane do bezpečí Mekky dříve, než posvátný měsíc skončí, a proto se rozhodli zaútočit, pobít tolik stráží, kolik dokážou, a vzít si jejich zboží. To také učinili. Cestou zpět dali stranou pětinu kořisti pro Mohameda, který ji ale odmítl, a nechtěl s ní ani s útočníky mít nic společného, protože takové porušení starého arabského zvyku hned vedle svatého města Mekky by poškodilo jeho image i mezi samotnými muslimy. Takový přístup ale nebyl v jejich tíživé ekonomické situaci příliš progresivní, a tak Alláh pohotově zjevil verš, který definoval nový islámský přístup k dobru a ke zlu: cokoliv je dobré pro islám je univerzálně dobré, a cokoliv islámu škodí je univerzálně špatné. Korán 2:191 říká: “Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití.” A pokud jde o expiraci tohoto příkazu: “A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu.” (2:193) (Pokud se chcete věnovat samostudiu, můžete si na vlastní pěst prozkoumat Ibn Kathirův komentář k těmto veršům, a také k veršům 9:5 a 9:29. Neucelenější dílo, které kdy na téma džihád vyšlo, je Legacy of Jihad od Andrew Bostoma.)
Další verš, “Rádi by sfoukli světlo Boží ústy svými, avšak Bůh učiní světlo Své dokonalým, i když se to protiví nevěřícím”, ukazuje muslimům podle našeho komentátora všeobecný sklon nevěřících stavět proti pravdě své lži. Je pravděpodobně recyklovanou frustrací Mohameda z odmítání, kterého se mu dostalo. V tomto verši je nastavován standard pro odlišování pravdy od lží. Je stejně jednoduchý jako předchozí pravidlo: islám = pravda, nevíra = lež. Alláh v tomto verši, a také ve verši č. 9, “A On je ten, jenž seslal posla Svého se správným vedením i s náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími, i když se to protiví modloslužebníkům”, zároveň slibuje, že pravda (= islám) nakonec zvítězí.
Jaké by to bylo monoteistické náboženství, kdyby se nesnažilo chytat dušičky na příslib skvělého posmrtného života, který je ovšem v případě islámu důsledně a nestřídmě materialistický.
Alláh nabízí věřícím obchod: “Vy, kteří věříte! Mám vám ukázat obchod, jenž ochrání vás před trestem bolestným?”
Podle Ibn Kathira jde o obchod, který vždy vyjde, a přinese člověku vše, co si přeje, a uchrání ho před tím, co nechce. Doslova nabídka, která se nedá odmítnout.
Každý obchod má ale dvě strany: “Uvěřte v Boha a posla Jeho a veďte boj na cestě Boží majetky svými i osobami svými! A to bude pro vás nejlepší, jestliže jste vědoucí!”
Ibn Kathir vysvětluje, že věnovat svůj život a majetek boji za Alláhovu věc je lepší než radosti tohoto života a úsilí vynakládané na jejich získání.
Výměnou za to: “A tehdy vám On odpustí hříchy vaše a uvede vás do zahrad, pod nimiž řeky tekou, a do příbytků příjemných v zahradách Edenu a to bude úspěch nesmírný a dá vám i jiné, jež budete milovat”.
Mezi přislíbenými radostmi ráje jsou i ony známé hurisky, černooké prsaté panny, jejichž panenství se po styku automaticky obnovuje, a které jsou dostupné v počtu 72 na jednoho bojovníka za Alláhovu věc. A ačkoliv islám trestá homosexualitu v tomto životě smrtí, v ráji budou pro ty, které panny nepřitahují, dostupní i mladí chlapci.
K obchodu patří i slib vítězství: “vítěznou pomoc od Boha a blízké vítězství. Oznam věřícím zvěst radostnou!”
Protože ti inteligentnější z Mohamedových stoupenců mohli mít problém s pochopením výhodnosti takového obchodu, Mohamed jim vysvětlil, že na něm skutečně nemohou prodělat: buďto získají vítězství a kořist v tomto životě, a nebo místo v prominentní části ráje, pokud zemřou v bitvě. Jak jsem říkal, nabídka, která se nedá odmítnout. Mnoho muslimů ji přijímá dodnes.
A tím se dostáváme k závěrečnému verši: “Vy, kteří věříte! Buďte pomocníky Božími, tak jak to řekl Ježíš, syn Mariin, apoštolům: ‘Kdož budou pomocníky mými na cestě Boží?’ I odvětili apoštolové: ‘My budeme pomocníky Božími.’”
Zde se korán opět vrací k Ježíšovi a křesťanství. Když apoštolové potvrdili, že budou Ježíšovi pomáhat, ten je podle Ibn Kathira poslal do Shamu, oblasti zahrnující Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordán, aby tam konvertovali Řeky a Židy k islámu.
Korán: “A uvěřila část dítek Izraele, zatímco druhá část neuvěřila.”
Když Ježíš přinesl Židům s pomocí apoštolů islám, část z nich v něj podle tohoto verše koránu uvěřila. Přijali Ježíše za proroka a konvertovali k islámu. Další dvě frakce si ale zvolily jiný přístup: jedna uctívala Ježíše tak, že ho povýšili na Boha, a druhá ho nenáviděla a zabili ho, nebo respektive si mysleli, že tak učinili, jak vysvětluje islámská verze Ježíšova ukřižování.
Ježíš byl podle islámské verze ukřižování vzat Alláhem do nebe živý, a na jeho místě byl ukřižován dobrovolník, který mu byl podobný (pravděpodobně Jidáš). Po tomto ukřižování se druhé dvě skupiny Židů spojily proti Ježíšovým muslimským věřícím a zničili je, čímž islám v té době zanikl. Uctívači, kteří povýšili Ježíše na Boha, pak změnili jím zjevené slovo Alláhovo do podoby současných Evangelií. Židé, mimochodem, udělali to samé s Tórou, ze které odstranili předpověď Mohamedova příchodu a celkově si ji upravili podle své pokřivené povahy, kterou korán na mnoha místech detailně popisuje.
Korán obsahuje podobných věcí mnohem více, a kdo má chuť po této ochutnávce pokračovat v jídle, najde dostatek kvalitní literatury připravené ke konzumaci. Těm, kteří mají slabší žaludek, snad tento stručný úvod do islámu prostřednictvím jedné kapitoly koránu postačí.