Podle počítadla na stránkách The Religion of Peace (Náboženství míru) jsme před několika dny oslavili výročí desetitisícého islámského teroristického útoku od památného 11. září 2001. Útok číslo 1 oslavili čeští muslimové tradičním arabským způsobem: rozdáváním sladkostí, konkrétně bonbónů ve vkusném obalu připomínajícím pád dvojčat, a to přímo ve svém svatostánku v Praze na Černém Mostě. Chtěl bych jim touto cestou vzkázat, že jejich kolegové, jejichž výkon před šesti lety oslavovali, se propracovali ke kulaté metě deseti tisíc provedených teroristických útoků, jejichž obětí se staly desetitisíce lidí.

Gratuluji. Možná byste mohli připravit nějaké to sladké překvapení i k této příležitosti.

Když podle Ibn Isháka dorazili Kurajšovci k Badru v síle takřka tisíce mužů, Mohamed zvolal k Alláhovi: “Alláhu, pokud dnes tato skupina zahyne, nikdo tě již nebude uctívat”. Krátce poté ale řekl svému stoupenci Abu Bakrovi: “Buď dobré nálady, Abu Bakre. Alláh nám přišel na pomoc. Je zde Gabriel svírající otěž koně. Na jeho předních zubech je prach”. Mohamed poté přišel mezi své vojáky a vydal závažný slib - který dodával odvahu muslimským válečníkům napříč staletími: “Při Alláhovi, v jehož rukách je Mohamedova duše, žádný muž nezemře tento den ve vytrvalém boji bez ústupu, ale Alláh ho přijme do Ráje”. Jeden ze shromážděných bojovníků, Umajr bin al-Humam, vykřikl: “Dobře, dobře! Nestojí mezi mnou a Rájem nic jiného, než být zabit těmito muži?” Odhodil datle, které zrovna jedl, a spěchal do boje, a bojoval, dokud nebyl zabit. Muslimští bojovníci bojovali napříč historií s podobnou odvahou, vědomi si toho, že pokud zvítězí, získají válečnou kořist (která je detailně probírána v súře 8, “Kořist”), a pokud budou zabiti, skončí v Ráji.

Minulý pátek jsem byl s přítelem v Káhiře. Krátce před iftarem jsme dostali hlad, a tak jsme se rozhodli, že se najíme na prvním místě, na které narazíme. Smůla nás zavedla před pobočku Kentucky Fried Chicken ve středu města. Koupili jsme si to, co jsme chtěli, a zamířili jsme do jídelny. Nedošlo nám, že iftar ještě nepřišel. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že restaurace je zcela zaplněná rodinami, které čekaly na příchod iftaru, aby se mohly najíst. Přítel a já jsme se posadili doprostřed davu a začali jsme jíst. Nás stůl se proměnil v divadlo a každý na nás zíral, jako bychom přišli z jiné planety. Díky tomu se jídlo proměnili v nesnesitelné utrpení.

Neustále slyšíme, jak muslimové citují známé osobnosti, které pronesly pozitivní výroky o islámu a chválily ho. Muslimové jsou na těchto komentářích závislí jako ryba na vodě. Loví je, povzbuzují k nim, shromažďují je a inzerují je, protože v souhlasu druhých hledají potvrzení svojí víry. Jejich sebeúcta je zcela závislá na tom, jak je ostatní vnímají, a co o nich říkají. To je klíč k pochopení jejich idiosynkazie a základ strategického plánu boje proti jejich džihádu.

Mnoho lidí chápe verš 256 jako že je v rozporu s islámským příkazem vést džihád proti nevěřícím, žádný rozpor ale ve skutečnosti neexistuje, protože cílem džihádu není nucená konverze nemuslimů, ale jejich podřízení islámskému společenskému pořádku. Asad říká: “Všichni islámští právníci mají bez výjimky za to, že nucené konverze jsou za všech okolností prázdné a neplatné, a že jakýkoliv pokus o násilné přinucení nevěřícího k přijetí víry v islám je silný hřích: což je výnos, který vyvrací široce rozšířený omyl, že islám staví před nevěřící alternativu ‘konverze nebo meč’”. Je to tak: volba, jak jí předložil sám Mohamed, nabízí konverzi, podřízení jako dhimmi, nebo meč. Qutb v souladu s tím popírá, že verš 256 je v rozporu s nařízením bojovat, “dokud nebude všechno náboženství patřit Alláhovi” (verš 193), když říká, že “islám nikdy nepoužíval k prosazování víry sílu”. Namísto toho je “hlavním cílem džihádu ustanovení stabilní společnosti, ve které mohou žít všichni občané, včetně stoupenců jiných náboženství, v míru a v bezpečí” - ačkoliv nikoliv se stejnými právy před zákonem, jak zdůrazňuje verš 9:29. Pro Qutba je tato “stabilní společnost” “islámským sociálním pořádkem”, jehož ustanovení je hlavním cílem džihádu.

Následující text je komentářem klasického komentátora koránu Ibn Kathira k verši 4:171, který odhaluje znepokojivou neznalost a nepochopení Ježíše a křesťanství ze strany islámu, Mohameda i Alláha. Korán se zde dostává do takového druhu rozporu s realitou, že to nelze “vysvětlit” žádným z obvyklých způsobů, jako že křesťané své Písmo pokazili, nebo podobnými teoriemi. Pokud by byl autorem koránu skutečně Alláh, pak by jako absolutní Bůh zcela jistě věděl, že Svatou Trojici netvoří Bůh (Otec), Marie (Matka) a Ježíš (Syn, dále nazývaný arabským jménem Isa), ale Otec, Syn a Duch Svatý. A ačkoliv by jistě mohl s touto doktrínou nesouhlasit a vydávat jí za lidský výtvor, přinejmenším by mohl projevit stejnou míru jejího pochopení, kterou lze nalézt u křesťanů; tedy že nejde o tři různé bohy, jak si Mohamed myslel, ale o tři aspekty téhož Boha.

Vezmeme-li v úvahu kardinální omyl týkající se znalosti samotné doktríny, a její naprosté nepochopení, musíme dojít k jedinému možnému závěru: autorem verše 4:171 není Alláh, je jím ne příliš dobře vzdělaný Mohamed.

Velký vizír Turecka prohlásil v roce 1843 v oficiálním dopise lordu Ashleymu: zákony koránu nenutí nikoho, aby se stal muslimem, jsou ale neúprosné jak k muslimovi, který přijal jiné náboženství, tak i k člověku, který dobrovolně veřejně přijal islám, a poté byl přesvědčen, aby se své víry vzdal. Nic nemůže vést ke zmírnění absolutního trestu, ke kterému ho zákon nemilosrdně odsuzuje

Ať už tak či tak, Židé se mohou vrátit k poslušnosti k Alláhovi konverzí k islámu (verš 43). To může českému čtenáři uniknout, protože překlad mluví o “dodržování modlitby” a “rozdávání almužny”, arabské slovo, které je zde použito pro modlitbu, je ale “salat” a pro dobročinnost “zakat”; to jsou výrazy specifické pro islámskou modlitbu a dávání islámské almužny. Nemuslimové se nemohou modlit salat nebo platit zakat. Ibn Kathir hovoří o nutnosti této konverze otevřeně: “Alláh nařídil dětem Izraele, aby přijali islám a následovali Mohameda”. Sajid Qutb říká, že Alláh zde “zve Izraelity, aby se připojili k muslimům v jejich náboženských praxích, a aby odvrhli své předsudky a etnocentrické tendence”.

Druhá [forma džihádu] je tedy obranou náboženství, věcí, které jsou nedotknutelné, a životů. Jde proto o boj z nutnosti. První [druh džihádu] je nicméně dobrovolným bojem s cílem šířit náboženství, učinit ho vítězným a zastrašit nepřítele, jako tomu bylo v případě expedice do Tabuku a podobně. Tato forma trestu [t.j. džihád] musí potkat vzpurné [muslimy], kteří musejí být přinuceni vykonávat své povinnosti, jako je pět základních povinností vůči islámu.

Kapitola začíná třemi arabskými písmeny: alif, lam a mim. Tímto způsobem začíná mnoho kapitol koránu, což zapříčinilo vznik značného množství mystických spekulací o tom, co by mohla znamenat. Tafsír al-Džalalajnů, další klasický komentář koránu, stručně shrnuje převažující názor takto: “Alláh ví nejlépe, co těmito písmeny myslel”.