Tento výklad je určen nezasvěceným. Čtenář má možnost seznámit se prostřednictvím rozboru jedné ze súr (kapitol) koránu, konkrétně súry č. 61, nazvané “Sevřený šik”, s těmi aspekty islámu, které jsou z hlediska nás nevěřících nejzásadnější, a také se stylem a obsahem koránu, a způsobem jeho interpretace, jak k ní přistupují samotní muslimové. Výklad súry, který zde budu prezentovat, není můj, ale striktně se drží standardního komentáře (tafsíru) koránu od jednoho z nejuznávanějších komentátorů Ibn Kathira (1301-1373), přičemž doplňuje některé detaily z nejstaršího životopisu (síry) proroka islámu Mohameda od Ibn Isháka (704-767/770), a z hadísů (tradic nebo záznamů Mohamedových výroků a činů) od Al-Buchariho (810-870) a Muslima Ibn Al-Hadžadže (817-874). Všichni jmenovaní autoři jsou muslimové, a to ti nejuznávanější. Jmenovaná síra a hadísy mají v islámu takřka stejně důležité místo jako korán, který je podle muslimů nezměněným a věčným slovem božím. Někdo by dokonce mohl říct, že jsou ještě důležitější, protože nejasný a nesouvislý text koránu bez nich často ani nedává žádný smysl.

Muslimská instituce pěti denních modliteb má také perský původ. Mohamed sám zavedl pouze dvě denní modlitby. Poté, jak je zaznamenáno v koránu, byla přidána třetí, čímž existovaly ranní, večerní a prostřední modlitba, které korespondovaly s židovskými shakharith, minkah, a arbith. Při setkání s náboženských zápalem zoroastriánců se ale muslimové nechtěli nechat zahanbit, a tak jednoduše přijali jejich zvyky; od té doby se muslimové modlí pětkrát denně, a napodobují tak pět gab (modliteb) Peršanů.

Jak vůbec mohl obrazoborecký nekompromisní monoteista jako Mohamed přijmout tyto pohanské pověry do samotného srdce islámu? Většina historiků se shoduje na tom, že kdyby se Židé a křesťané zřekli Mojžíše a Ježíše, a přijali by Mohameda za proroka, který učí Abrahámovo náboženství, když Mohamed učinil Jeruzalém kiblou (směrem modliteb), pak by byl svatým městem Jeruzalém, a nikoliv Mekka, a objektem pověrčivého uctívání by byl prastarý kámen (sakrah), a nikoliv Kaaba.

Všechna tato vysvětlení jsou postavena na zcela chybné chronologii, chybné geografii, a na chybných předpokladech o historicitě různých tradičních zpráv o životě někoho, kdo se jmenoval Mohamed. Pokud začneme od předpokladu, že Mohamed měl něco společného s koránem, a že všechny události spojované s ním v síře se odehrály v Hidžázu, pak jsme nuceni hledat přítomnost Židů a křesťanů v Arábii, a jsme nuceni ptát se, jaký s nimi měl Mohamed kontakt, jaký k nim zaujímal postoj, a jsme nuceni interpretovat každou nesrozumitelnou pasáž koránu, jako by měla vztah k Mohamedovu životu. Pokud je pouze několik argumentů revizionistů správných, pak je naprosto zbytečné hledat v Arábii přítomnost křesťanů nebo Židů; podle revizionistů se islám vůbec nezrodil v Arábii, ale v sektářském prostředí Blízkého východu.

Dále, vše, co jsem řekl, pochází od vašich vlastních autorit, které jsou podle vás hodné důvěry. Mám korán jako důkaz o pravdě o tom, o čem hovoří vaše autority, protože je sestaven z takových nesourodých kousků, bez systému a pořádku, nekonzistentní text, jehož verše si navzájem odporují. Existence cizích slov v koránu je dalším důkazem, že do textu zasahovaly různé ruce, a ukazuje, že nebyl ’seslán v arabském jazyce’. Tak má tato kniha daleko k nenapodobitelnosti, její rytmus je rozbitý, její skladba je zmatená fantaziemi. Ani nebyl arabský jazyk výsadou Kurajšovců, jiné kmeny hovořily výmluvněji a vznešeněji než oni.