Jinými slovy, tady v Evropě už nemáme moc času čekat na to, až se islám zcivilizuje, demografie bohužel hovoří jasnými čísly. Zkušenosti z jiných částí světa ukazují, že když počet muslimů v populaci přesáhne určitou hranici, tak nakonec začnou nepokoje, poté občanské války, a zakončuje se islamizací. Nevidím žádný důvod, proč se domnívat, že to v 21. století bude vypadat jinak. Takže pozor na chlácholavé hlasy umírněných intelektuálů. M.L. King viděl, kde je problém, my se můžeme poučit.

V prvním díle našeho seznámení s Mohamedovou společností mrtvých básníků jsme se seznámili s tím, jak byl zavražděn al-Nadr bin al-Harith, Kurajšovec z Mekky, který slovně zpochybňoval Mohamedovo proroctví a dělal si z něj legraci. Způsob, jakým se Mohamed vypořádával s těmi, kteří mu oponovali - slovně - je zajímavý především v dnešní době, kdy prožíváme pocity deja vu spojené s násilnými protesty proti Rushdieho ocenění titulem Sir, a kdy se mnoho lidí neodváží hovořit proti islámu, nebo tak činí anonymně; protože pokud se nechrání tímto způsobem, jsou nuceni žít pod policejní ochranou, nebo jsou Mohamedovými stoupenci vražděni - stejným způsobem, jakým on umlčoval své odpůrce. Vítejte u druhého dílu seriálu Mohamedova společnost mrtvých básníků.

I ti nejkonzervativnější odborníci dnes přijímají nespolehlivost muslimských zdrojů, stále větší množství z nich ale také potvrzuje, jakkoliv nepřímo, radikálnější závěry Wansbrougha, Cooka a Crone. Jedním z nejvýznamnějších byl dr. Suliman Bashear, přední odborník z Univerzity v Nablusu (na Západním břehu). Jeho obecně radikální a skeptické názory na život proroka a historii raného islámu ho často dostávaly do problémů nejen s univerzitními autoritami, ale také se studenty, kteří ho při jedné příležitosti vyhodili z okna z druhého patra (naštěstí vyvázl z lehkými zraněními). Bashear přišel o svůj univerzitní post po vydání svého “Úvodu k druhé historii” (v arabštině) roku 1984, a poté přijal odbornou asistenturu v USA, a v roce 1987 se vrátil do Jeruzaléma na post na Hebrejské univerzitě. V létě roku 1991 těžce onemocněl, bylo mu řečeno, aby odpočíval, nicméně pokračoval ve svém výzkumu. V říjnu 1991 zemřel na infarkt právě poté, co dokončil svojí knihu “Arabové a ti druzí v raném islámu”.

Rozsah, v jakém byla odporná vize nacistického konvertity k islámu Omara Amin von Leerse během posledních padesáti let realizována - jeho “úspěšný” živý odkaz - podporuje jednoduché a hluboce zneklidňující pojetí vyjádřené spisovatelem Lawrencem Austerem. Nedbaje na pevně zakořeněnou politicky korektní ortodoxii označil Auster Mohameda za úspěšného Hitlera.

Hitler řekl, že arabští dobyvatelé by kvůli svojí podřadné rase nebyli schopni přestát tvrdší klima a podmínky [naší] země. Nedokázali by udržet energetičtější domorodce na uzdě, takže by to nebyli Arabové, ale islamizovaní Němci, kdo by nakonec stál v čele mohamedánského impéria. Hitler většinou doprovázel tuto historickou spekulaci poznámkou, “Víte, je naší smůlou, že máme špatné náboženství. Proč nemáme náboženství Japonců, kteří považují oběť za svojí zem za nejvyšší dobro? Mohamedánské náboženství by pro nás bylo také mnohem vhodnější, než křesťanství. Proč to muselo být křesťanství s jeho pokorou a ochablostí?”

Po dlouhém uvažování a kontemplaci došel imám Abdul k závěru, že zabití by bylo v Anglii příliš riskantní. Mohl by skončit do konce života za mřížemi. Znásilnění je žádnoucí, méně rizikové a mnohem zábavnější. Jeho muslimská kongregace by mu pro případ, že by byl zatčen, mohla pomoci s touto islámskou povinností poskytnutím alibi, že v době znásilnění kázal v mešitě. Promluvil s nimi o svých choutkách a sedm z nich souhlasilo, že budou vypovídat v jeho prospěch, a imám na oplátku udělá to samé pro ně, pokud budou při svém znásilňovacím džihádu chyceni.

Posedlost poskytuje fakta a historické perspektivy nutné k pochopení rozsahu a závažnosti globálního konfliktu s radikálním islámem. Za pomoci záběrů z arabských televizí, se kterými se diváci ze Západu mohou setkat jen vzácně, a rozhovorů s bývalými teroristy, ukazuje Posedlost iniciace sebevražedných teroristů, tajná setkání džihádistů, indoktrinaci malých dětí, a oslavy 11. září 2001 v islámském světě. Je možné se podívat na islámské politiky z úhlu, který není západnímu publiku znám. Je ukazována neschopnost Západu vyhodnotit přesně současnou globální hrozbu.

Globalizace našeho světa a politika, která vedla k rozsáhlé imigraci muslimů do Evropy – politika, která byly přijata Evropským Společenstvím od r. 1973 – zavedla do Evropy konfliktní situace a předsudky proti ne-muslimům, které v muslimském světě byly a jsou všeobecně známé. Situace a předsudky, které byly dokumentovány orientalisty obeznámenými s islámskou teologií, právem a historií. Ale zpolitizování dějin, které zahájil Edward Said, zastřelo kořenné příčiny tradičního nepřátelství islámu proti Židům a křesťanům, pokračujícího od sedmého století. Edward Said byl křesťan, vychovaný v Egyptě a vystudovaný v Americe; přednášel anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jako velký obdivovatel Arafatův a člen nejvyššího výboru OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) se snažil zničit celou vědeckou sumarizaci orientalistické znalosti islámu a nahradit ji kulturou provinění a méněcennosti Západu vůči muslimským obětem. Zahlazení historické pravdy, o které nepřetržitě usiloval od roku 1978 – počínaje svou knihou Orientalismus – a také svým nepřátelstvím vůči Izraeli, zabránilo pochopit a vyřešit problémy, které dnes útočí na Evropu a ohrožují její samotné přežití.

Al-Ghazálí (1058-1111), kterého profesor Mongomery Watt popisuje jako největšího muslima po Mohamedovi, definuje roli ženy ve své “Obnově náboženských věd” takto:

Měla by zůstávat doma a zabývat se svým šitím, neměla by příliš vycházet ven, nesmí být dobře informována, ani nesmí komunikovat se svými sousedy, nebo chodit na návštěvy, pokud to není naprosto nezbytné; měla by pečovat o svého manžela a respektovat ho v jeho přítomnosti i nepřítomnosti, a snažit se ho ve všem uspokojit; nesmí ho podvádět nebo z něj tahat peníze; nesmí opouštět dům bez povolení a pokud ho dostane, musí odejít kradmo. Měla by si vzít staré šaty a chodit pustými ulicemi, vyhýbat se tržištím a dávat si pozor, aby její hlas neslyšel cizinec, dokonce i když je v nesnázích. … Její jedinou starostí by měla být její ctnost, její dům a také modlitby a půst. Pokud přijde přítel jejího manžela, zatímco ten není doma, nesmí mu otevřít, ani mu odpovědět, aby zachovala čest svého muže. Měla by přijmout to, jak její manžel uspokojí v danou chvíli její sexuální potřeby. … Měla by být čistá a kdykoliv připravená uspokojit sexuální potřeby svého manžela. Velcí teologové varují všechny muže, aby si dávali na ženy pozor, protože jejich lstivost je ohromná a jejich škodlivost je zhoubná; jsou nemorální a slaboduché. Je skutečností, že všechny zkoušky, neštěstí a zranění, která postihnou muže, pocházejí od žen, naříká al-Gzahálí.

Muslimští myslitelé staví své pochopení moderní historie na spiknutí Západu proti islámu. Například Muhammad al-Ghazálí, přední soudobý egyptský muslimský myslitel, napsal, “existuje konspirace proti islámu … ze strany západního sekularismu, protože tvrdí, že islám je nebezpečné náboženství”. Chomejní jde ještě dále a vysvětluje, “V zájmu Židů, Ameriky a Izraele musíme být uvězněni a zabiti, musíme být obětováni zlým záměrům cizinců”. Podle takového muslimského myšlení učinil islám muslimy velkými, kulturně, vojensky a ekonomicky, ale kvůli vnějším vlivům a spiknutí Židů a imperialistů, byli muslimové odlákáni od koránu, šaríe, muslimského způsobu života, a proto přišli o své kotviště. Chomejní viděl v tom, že perský šáh přiznal ženám volební právo, “pokus o zkažení našich čistých žen”, a spiknutí proti islámu, “pravděpodobně připravené špehy Židů a sionistů”, kteří chtějí zničit “nezávislost státu a ekonomiky”. Rushdieho román Satanské verše považoval za smrtelnou hrozbu islámu.