Botrosova prezentace islámského materiálu je typicky dostatečně detailní na to, aby ukázala, že kontroverzní téma je neoddělitelnou součástí islámu. Jakkoliv může být jeho důkaz přesvědčivý, Botros přesto nečiní rezolutní závěr, že, řekněme, univerzální džihád nebo méněcennost žen jsou základními prvky víry islámu. Přistupuje k otázce jako stále ještě otevřené, a pokorně zve ulemy, uznávané vykladače islámského práva, aby odpověděli a odhalili chyby v jeho metodologii. Požaduje ale, aby jejich důkazy byly založené na “al-dalil we al-burhan” - “svědectvích a důkazech” - nikoliv na překřikování nebo sofistice.

Mohamed neměl nic proti otrokářství. Později, když se dostal k moci, zotročil tisíce svobodných lidí. Jeho příkaz k odchodu muslimů z Mekky ale narušoval společenský pořádek a vedl k rozvratu. Kvůli tomu, a kvůli svému neustálému posmívání se náboženství Mekkanů, se stal mezi svými lidmi nevítaným člověkem. Přesto ani on, ani jeho stoupenci, nebyli nikdy pronásledováni kvůli své víře. Tvrzení o pronásledování je nepodložené. Polyteisty obvykle ani trochu nezajímá, v co věří jiní lidé. Jsou ze své povahy pluralističtí. Kaaba byla domovem 360 model, z nichž každá byla ochráncem jednoho z kmenů. V Arábii žili Židé, křesťané, zoroastriánci, sabejci (zaniklé monoteistické náboženství) a všechna možná další náboženství, jejichž stoupenci svobodně praktikovali svojí víru. Žili tam také další proroci, kteří kázali svá náboženství. Náboženská netolerance začala v Arábii islámem.

Před čtrnácti sty lety se v Mekce odehrála nejdůležitější diskuse v historii islámu mezi Mohamedem a porotou arabských intelektuálů. Všechny detaily této diskuse pravděpodobně již nikdy nepoznáme, protože muslimové historii Arábie tvrdě zcenzurovali. Mezi řádky těchto zcenzurovaných materiálů ale můžeme najít dostatek informací, které ukazují Mohamedovu obrovskou neschopnost. Diskuse měla pro islám katastrofální následky a Mohameda na několik let umlčela. Islám byl odsouzen k zániku ještě během svého dětství.

Muslimská instituce pěti denních modliteb má také perský původ. Mohamed sám zavedl pouze dvě denní modlitby. Poté, jak je zaznamenáno v koránu, byla přidána třetí, čímž existovaly ranní, večerní a prostřední modlitba, které korespondovaly s židovskými shakharith, minkah, a arbith. Při setkání s náboženských zápalem zoroastriánců se ale muslimové nechtěli nechat zahanbit, a tak jednoduše přijali jejich zvyky; od té doby se muslimové modlí pětkrát denně, a napodobují tak pět gab (modliteb) Peršanů.

Během posledních patnácti let se jistí západní odborníci pokoušeli tvrdit, že za prvé, islámský antisemitismus, tedy nenávist k Židům, je pouze moderní fenomén vniklý z nacismu během a po čtyřicátých letech dvacátého století, a za druhé že Židé žili po staletí v bezpečí pod muslimskou vládou, obzvláště během Zlatého věku muslimského Španělska. Ani jedno z těchto tvrzení nelze podložit důkazy. Islám č. 1, tedy islám textů, jak ho nalézáme v koránu a hadísech (tradicích o výrocích a skutcích proroka a jeho společníků), a v síře (životopise Mohameda, který se překrývá s hadísy), a islám č. 2, tedy islám, který rozvinuli z těchto textů ranní komentátoři koránu a právníci, a poté ho před více než tisíci lety zafixovali, a také islám č. 3 ve smyslu islámské civilizace, tedy toho, co muslimové skutečně historicky vykonali, jsou všechny tři hluboce antisemitské. Jsou samozřejmě proti všem nevěřícím, takže se staví s pohrdáním a odsouzením a nenávistí i ke křesťanům, Židé si ale vysloužili obzvláštní nepřátelství.

Jak vůbec mohl obrazoborecký nekompromisní monoteista jako Mohamed přijmout tyto pohanské pověry do samotného srdce islámu? Většina historiků se shoduje na tom, že kdyby se Židé a křesťané zřekli Mojžíše a Ježíše, a přijali by Mohameda za proroka, který učí Abrahámovo náboženství, když Mohamed učinil Jeruzalém kiblou (směrem modliteb), pak by byl svatým městem Jeruzalém, a nikoliv Mekka, a objektem pověrčivého uctívání by byl prastarý kámen (sakrah), a nikoliv Kaaba.

Podle všech učenců je předpokladem války, že nepřítel musel slyšet výzvu k přijetí islámu. To znamená, že není možné na ně zaútočit, pokud je výzva ještě nedosáhla. Všichni muslimové se v tomto shodují kvůli verši koránu 17:15: “nepotrestali jsme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel”. Panuje nicméně spor, jestli by měla být výzva opakována v případě obnovení války.

Obecně docházelo k postupu islámu planinami, i když neúprosnému, více pomalou erozí než divokou silou. Tento proces probíhal ještě v šedesátých letech [20. století], a je proto možné popsat, jak vypadal. Buďto se na okraji zoroastriánské vesnice usadilo několik muslimů, nebo jedna či dvě zoroastriánské rodiny přijaly islám. Jakmile se dominantní náboženství zakořenilo, začalo jako rostoucí vlna nemilosrdně vyvíjet nátlak.

V prvním díle našeho seznámení s Mohamedovou společností mrtvých básníků jsme se seznámili s tím, jak byl zavražděn al-Nadr bin al-Harith, Kurajšovec z Mekky, který slovně zpochybňoval Mohamedovo proroctví a dělal si z něj legraci. Způsob, jakým se Mohamed vypořádával s těmi, kteří mu oponovali - slovně - je zajímavý především v dnešní době, kdy prožíváme pocity deja vu spojené s násilnými protesty proti Rushdieho ocenění titulem Sir, a kdy se mnoho lidí neodváží hovořit proti islámu, nebo tak činí anonymně; protože pokud se nechrání tímto způsobem, jsou nuceni žít pod policejní ochranou, nebo jsou Mohamedovými stoupenci vražděni - stejným způsobem, jakým on umlčoval své odpůrce. Vítejte u druhého dílu seriálu Mohamedova společnost mrtvých básníků.

I ti nejkonzervativnější odborníci dnes přijímají nespolehlivost muslimských zdrojů, stále větší množství z nich ale také potvrzuje, jakkoliv nepřímo, radikálnější závěry Wansbrougha, Cooka a Crone. Jedním z nejvýznamnějších byl dr. Suliman Bashear, přední odborník z Univerzity v Nablusu (na Západním břehu). Jeho obecně radikální a skeptické názory na život proroka a historii raného islámu ho často dostávaly do problémů nejen s univerzitními autoritami, ale také se studenty, kteří ho při jedné příležitosti vyhodili z okna z druhého patra (naštěstí vyvázl z lehkými zraněními). Bashear přišel o svůj univerzitní post po vydání svého “Úvodu k druhé historii” (v arabštině) roku 1984, a poté přijal odbornou asistenturu v USA, a v roce 1987 se vrátil do Jeruzaléma na post na Hebrejské univerzitě. V létě roku 1991 těžce onemocněl, bylo mu řečeno, aby odpočíval, nicméně pokračoval ve svém výzkumu. V říjnu 1991 zemřel na infarkt právě poté, co dokončil svojí knihu “Arabové a ti druzí v raném islámu”.